ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.564.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 564/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 o dovolání M. B., a M. S., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 23/2007 ze dne 6. 2. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 75/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 7 T 75/2006 ze dne 13. 12. 2006 byli dovolatelé uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kdy obviněný M. B. se tohoto skutku dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl M. B. uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen dle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. M. S.. byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl rovněž dle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku obvinění podali, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 6 To 23/2007 ze dne 6. 2. 2007, a to tak, že je dle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali M. B. i M. S., jako osoby oprávněné, dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku M. B. nejprve uvedl popis skutku z žalobního návrhu tak, jak jej v něm popsal příslušný státní zástupce s tím, že podle jeho přesvědčení z něj jednoznačně vyplývá, že on se žádného násilí nedopustil a neužil ani žádnou pohrůžku ani bezprostředním ani pozdějším násilím. Proto skutek tak, jak je v žalobním návrhu státním zástupcem popsán, vykazuje všechny znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., v případě, že by se to dokázalo, není vyloučena ani právní kvalifikace podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák., v žádném případě však podle něj skutek nevykazuje znaky trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák., jak to v žalobním návrhu posoudil státní zástupce. Tvrdí proto, že jestliže státní zástupce při formulování obžaloby vycházel ze záznamu o podaném vysvětlení poškozeným V. H. a jestliže tento poškozený „při hlavním líčení rozšířil účast na proti němu použitém násilí a na prohledávání svršků jeho oblečení, což ve svém rozhodnutí do výrokové části rozsudku převzal i nalézací soud, pak nelze uvažovat o tom, že jde o totožnost skutku“, neboť nejde o shodu mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, ale o zásadní změnu samotné podstaty skutku, jde o nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
M. S. v důvodech svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá žádné zjištění ohledně toho, zda a jakým způsobem byly jednáním obviněného naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, když on nepoužil proti poškozenému násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jeho věci, ani nebyl dohodnut s údajnými spolupachateli. Dle jeho názoru není proto nijak odůvodněno ani právní posouzení skutku tak, jak k němu soudy dospěly, tedy to, že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Je zřejmé, že úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním, když společný úmysl zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Nejde o spolupachatelství tam, kde pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr. V tomto případě obvinění nebyli nijak domluveni a ani nejednali se společným úmyslem, jelikož oba čekali, až jim poškozený předá drogu, kterou si předtím u něj objednali, ovšem nezávisle na sobě.
Oba dovolatelé proto shodně navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 23/2007, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 7 T 75/2006 zrušil, když M. B. svůj návrh doplnil tím, aby Nejvyšší soud Obvodnímu soudu pro Prahu 1 uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření ohledně dovolatele M. B. uvedla, že tento dovozuje svůj odlišný právní závěr z odlišné verze skutkového děje, než jaký vzaly za prokázaný soudy obou stupňů. Obviněný a oba soudy se liší ohledně toho, zda bylo poškozenému v souvislosti s vysloveným požadavkem, aby si k obviněnému přisedl a na vydání mobilního telefonu použito násilí či nikoliv. Zatímco oba soudy učinily závěr, že tomu tak bylo, obviněný tvrdí opak. Podstatou tvrzeného dovolacího důvodu v této části dovolací argumentace obviněného je tak námitka nesprávnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů. Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou, že obžaloba byla podána pro jiný skutek, než o kterém bylo soudem rozhodnuto, neboť upřesnění některých skutkových okolností neznamená, že bylo rozhodnuto o jiném skutku, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba. Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu to navíc znamená, že jeho prostřednictvím obviněný vytýká porušení zásady zákonnosti řízení, jež je zakotvena v §2 odst. 1 tr. ř., nijak však nesouvisí s otázkou vytýkaných právních vad. Protože tedy obviněný ve svém dovolání namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento názor dovozuje výhradně z odlišné verze skutkového stavu, pak jím nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Z napadeného rozhodnutí je navíc zřejmé, že soud po zhodnocení provedených důkazů vycházel z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložil a odůvodnil, a o které následně opřel právní posouzení jednání obviněného.
K dovolání podanému obviněným M. S. pak státní zástupkyně uvedla, že tomuto nelze přisvědčit, pokud namítá, že v popisu skutku výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně chybí vyjádření objektivní stránky trestného činu loupeže ve vztahu k jeho osobě. V dané věci je patrno, že obvodní soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu v tom, že kolem procházejícího poškozeného pachatelé silou uchopením za ruce donutili sednout na lavičku, strkali do něj, když se bránil proti odcizení mobilního telefonu, a dále ho při prohledávání povalili na zem, drželi jej za obě ruce a tehdy mu obviněný S. vytrhl z kapsy peněženku. Toto zjištění dle jejího názoru nesporně vyjadřuje, že poškozený své věci bránil a že jeho odpor byl překonán násilím konkrétně popsaným, tedy to, co zákon v ust. §234 odst. 1 tr. zák. charakterizuje slovy „užije násilí“, což znamená, že jednání obviněného S. vůči poškozenému nelze kvalifikovat jako trestný čin krádeže. Ze skutkové věty výroku rozsudku je zřejmé, že vědomým, společným cílem vedeným spolupůsobením ve smyslu ust. §9 odst. 2 tr. zák. bylo zmocnění se věcí, které měl poškozený při sobě a že násilí užité vůči poškozenému nebylo samoúčelné, ale mělo zmocnění se cizí věci umožnit překonáním odporu poškozeného. Na sebe navazující jednání pachatelů bylo objektivně i subjektivně složkou děje, který směřoval k cíli relevantnímu z pohledu trestního práva a je tak zřejmé, že užité násilí bylo v tomto případě prostředkem k cíli, kterého by bez jeho užití nebylo dosaženo. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že soud po zhodnocení provedených důkazů vycházel z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložil a odůvodnil a o něž následně opřel právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad.
Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) dovolání podané M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání podané M. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když takové rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit dle ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatelé v dané věci shodně namítli, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje znaky, dle nichž by bylo možno jej právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže dle 234 odst. 1 tr. zák., neboť z popisu skutku dle nich nevyplývá, že by použili násilí či pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému V. H. Obviněný M. B. navíc namítl, že není splněna zásada totožnosti skutku, neboť jeho popis se zcela odlišuje v žalobním návrhu a ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný M. S. pak doplnil, že z popisu skutku nevyplývají ani znaky, které by odůvodňovaly právní posouzení skutku jako trestného činu spáchaného ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. K tomu dovolací soud podotýká, že uvedené námitky byly částečně uplatněny právně relevantně, neboť míří vůči hmotně právnímu posouzení skutku, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitku, že v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí znak charakterizující objektivní stránku trestného činu loupeže spočívající v použití násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí, této nelze nikterak přisvědčit. Z popisu daného skutku totiž naopak zcela zřetelně vyplývá způsob, jakým byl trestný čin spáchán. Znak násilí či pohrůžky bezprostředního násilí soudy správně spatřovaly ve skutkových zjištěních, dle nichž poškozený byl jedním z neztotožněných (dalších, dosud nezjištěných) spolupachatelů „silou uchopen za levou ruku a donucen usednout na lavičku…“, poté, co se poškozený bránil tomu, aby mu byl odňat mobilní telefon a žádal jeho vrácení, neztotožnění pachatelé se „s ním začali strkat, prohledávali mu za účasti B. kapsy, povalili jej na zem a v době, kdy jej drželi za obě ruce, tak mu S. vytrhl ze zadní kapsy peněženku, kterou utrhl ze řetízku připevněného k poutku kalhot…“. V popsaném jednání dovolatelů a dalších dosud nezjištěných osob není tedy dle názoru dovolacího soudu možné spatřovat nic jiného než použití násilí s úmyslem zmocnit se věcí poškozeného tak, jak to má na mysli skutková podstata trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. Právní posouzení soudy obou stupňů učiněné nutno proto považovat za zcela správné a zákonné a nutno tak odmítnout jako neopodstatněný argument, že jejich jednání by mělo správně být právně posouzeno jako trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. c/, resp. d/ tr. zák.
Co se týče argumentace uplatněné M. B. spočívající v tom, že nebyla dodržena zásada totožnosti skutku, také tuto nutno odmítnout, neboť studiem spisu dovolací soud zjistil, že popis skutku je naprosto totožný jak v žalobním návrhu, tak ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Zásada totožnosti skutku tak, jak je zakotvena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. tak naopak dodržena byla, a z tohoto hlediska není možno předcházejícímu řízení nic vytýkat. Uvedená procesní námitka navíc ani nespadá pod uplatněný dovolací důvod, který směřuje vůči nesprávnostem při hmotně právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Skutek spáchaný dovolateli v součinnosti s dalšími nezjištěnými osobami byl soudy rovněž správně posouzen jako trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že M. B. poté, co neztotožněná osoba (spolupachatel) poškozeného silou uchopila za ruku a donutila jej sednout si k nim na lavičku, vytáhl tomuto z kapsy mobilní telefon, a následně – během toho, co se s poškozeným ostatní spolupachatelé strkali – mu prohledával kapsy. Jednání M. S. pak spočívalo v tom, že poté, co poškozený byl povalen na zem, a držen ostatními spolupachateli za obě ruce, mu ze zadní kapsy vytrhl peněženku, kterou při tom utrhl z řetízku, jímž byla přichycena k poutku kalhot. Z popisu skutku tak jednoznačně vyplývá, že oba dovolatelé jednali společně s dalšími neztotožněnými osobami na stejném místě a se stejným úmyslem zmocnit se věcí poškozeného, když k závěru o spolupachatelství není nutné, aby se všichni spolupachatelé v daném okamžiku dopustili zcela totožného jednání spočívajícího v použití násilí či výhrůžky bezprostředního násilí i zmocnění se věcí poškozeného. Tento závěr plyne i z ustálené judikatury, dle níž se trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z hlediska znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. to mimo jiné znamená, že není třeba, aby se každý ze spolupachatelů dopustil proti poškozenému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale postačí, že v rámci rozdělení rolí jednotlivých pachatelů při společném útoku dojde k tomu, že jen některý z nich se dopustí násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, zatímco jiný ze spolupachatelů se dopustí jednání směřujícího k odcizení věci, k jejímu nalezení, odnětí z dispozice poškozeného apod. (srov. např. Rt 18/94 7 To 168/93 [Sb.NS 94, 5: 148], Rt 67/71 11 To 3/71 [Sb.NS 71, 10: 546]). V posuzovaném případě tedy zmocnění se věcí poškozeného za použití násilí bylo od počátku do konce společnou akcí obou dovolatelů za přispění ostatních neztotožněných osob. Co se týče námitky, že dovolatelé nebyli nijak domluveni, k tomu nutno podotknout, že dohoda o spolupachatelství nemusí být výslovná, ale spolupachatelé musí jednat společně, je tedy třeba, aby si byli alespoň vědomi možnosti, že jednání ostatních spolupachatelů směřuje ve spojení s jejich vlastním jednáním ke spáchání trestného činu a byli s tím pro ten případ srozuměni. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, neboť je zjevné, že oba dovolatelé využili použití násilí proti poškozenému ostatními osobami k tomu, aby se oni sami zmocnili jeho věcí (mobilního telefonu a peněženky).
Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn právně relevantně, avšak je zjevně neopodstatněný.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka