ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.608.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 608/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2007 o dovolání podaném Mgr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 604/2006 ze dne 17. 1. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 210/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 1 T 210/2005 ze dne 2. 8. 2006 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a doplněn trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podala Mgr. J. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 6 To 604/2006 ze dne 17. 1. 2007 a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) trestního řádu (dále jen tr. ř.) z jejího podnětu napadený rozsudek zrušil a současně za podmínek uvedených v §258 odst. 3 tr. ř. ji nově uznal vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj i on podrobně popsal ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jí uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který jí podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dále jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců a rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala Mgr. J. K. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že podle svého přesvědčení v kritické době a místě jela rychlostí přiměřenou, a to i ve vztahu k namítanému ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (dále jen zákon o silničním provozu). Připustila, že podnapilého chodce neviděla v kritické době zřetelně, což ovšem neznamená, že by nesledovala situaci v silničním provozu, přičemž nebylo prokázáno, jakým způsobem se chodec v místě, kde došlo k jeho střetu s vozidlem dovolatelky, pohyboval a nebylo ani jednoznačně prokázáno, jak chodec na přechod vstoupil (vběhl). Dodala, že v kritické době žádného chodce na přechodu (u přechodu) neviděla (nebyl tam) a připomněla, že v té době byly i špatné povětrnostní podmínky (přívalový déšť). V této souvislosti uvedla, že se také chovala v souladu s ustanovením §5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu a její způsob jízdy byl takový, který by umožnil případnému chodci bezpečné překonání přechodu pro chodce. V uvedených souvislostech také poukázala na povinnosti chodce obsažené v ustanovení §54 odst. 2, věta druhá silničního zákona, které podle jejího přesvědčení poškozený nerespektoval, čímž si také přivodil svou smrt. Souhrnně má za to, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy. Namítla také to, že pokud by soudy aplikovaly ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., podle kterého k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost, tak s ohledem na minimálně spoluvinu poškozeného, měly právně kvalifikovat předmětný skutek pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Uzavřela s tím, že za podstatné pokládá to, zda chodec má na přechodu přednost vždy a za všech okolností a to i tehdy, jestliže řidič nemá ani tušení, že se chodec k přechodu blíží a velkou rychlostí vběhne pod kola projíždějícího auta a zda má řidič předvídat chodce i tam, kde je minimální provoz, a zda sledování v situace v silničním provozu je i sledování prostorů, které jsou daleko od vozovky. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby předmětnou věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat pouze nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, nelze však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Zásah do učiněných skutkových zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, jestliže existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozených a současně dovolatel učiní tento „nesoulad“ předmětem svého dovolání. O takový případ se však podle státního zástupce v posuzované věci nejedná. To proto, že v předmětné věci byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a přiléhavě také právně kvalifikován. Vycházel přitom ze svědeckých výpovědí J. M., D. P., L. D., M. G. a řidiče trolejbusu J. Ř., jako přímých svědků předmětné dopravní nehody, když tito uvedli, že se nejednalo v kritické době o přívalový déšť, ale pouze o tzv. mrholení (stěrače na autech měli proto zapnuty na první (minimální stupeň). Příslušný znalec z oboru silniční dopravy stanovil rychlost jízdy dovolatelky v kritické chvíli na 45,7 km/hod (s tolerancí 3 km/hod) a rychlost chůze poškozeného, který se z pohledu dovolatelky pohyboval zleva doprava na 3,6 km/hod, resp. jako rychlost blízkou této hodnotě, což vylučuje její tvrzení o tom, že jí „vběhl pod kola“. Stran směru chůze poškozeného závěry tohoto znaleckého posudku potom korespondují se závěry soudně lékařského znaleckého posudku, když v tomto směru je možno odkázat na podrobné závěry uvedené v důvodech soudy přijatých rozhodnutí. Uzavřel s tím, že námitky uplatněné v rámci zvoleného dovolacího důvodu stojí mimo jeho rámec, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, přičemž v posuzované věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněným skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanovením hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném rozhodnutí soudu druhého stupně, dovolatelka namítla nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že jimi přijatá hodnocení provedených důkazů byla provedena v její neprospěch a sama nabídla jiný průběh skutkového děje. To tak, že podle jejího přesvědčení si na přechodu pro chodce počínal nesprávně podnapilý poškozený, který jí před vozidlo, které řídila, v podstatě vběhl a zranění (kterému později podlehl) si tak způsobil sám. V uvedeném směru však oba soudy, zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich základě dospěly. To včetně hodnocení ve věci učiněných svědeckých výpovědí, znaleckého posudku (i učiněných výpovědí) znalce z oboru silniční dopravy i znalců z oboru soudního lékařství, vyjadřujících se k příčině smrti poškozeného. Na základě takto učiněných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů potom soudy také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly popsaný skutek, pokud dospěly k závěru, že dovolatelka v předmětné věci naplnila svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud by tedy bylo dovolání podáno pouze na základě takto vedené argumentace, nezbylo by než je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Právně relevantní je však námitka dovolatelky spočívající v tom, že soudy neaplikovaly ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. (správně ovšem tr. zák.) s tím, že nepřihlédly dostatečně ke spoluzavinění poškozeného, a pokud by tak učinily, měly „za použití citovaného ustanovení kvalifikovat věc jen dle prvního odstavce §224 trestního zákona“. Uvedená námitka je však zjevně neopodstatněná. To proto, že v předmětné věci dospěly soudy znovu na základě učiněných skutkových zjištění (dostatečných, co do svého rozsahu i obsahu) k jim odpovídajícím rozhodnutím, a to i pokud jednání dovolatelky právně kvalifikovaly jako porušení důležité povinnosti uložené jí (jako řidičce automobilu) podle zákona. V důvodech svého rozhodnutí i odvolací soud přiléhavě popsal jaké povinnosti řidiče dovolatelka porušila, proč se jedná o povinnost důležitou a v čem lze spatřovat její porušení. Skutečnost, že poškozený byl v rozhodné době podnapilý, nemohla být takovou, která měla výrazný (zásadní) vliv na vznik dopravní nehody a tedy také na zranění, která utrpěl, když nelze ani přehlédnout, že odvolací soud poukázal na to, že uvedené se nemohlo takto projevit v právním posouzení předmětného skutku (jednání dovolatelky), ale byl jí dán výraz v rámci úvah o druhu a výši uloženého trestu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm.a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka