ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.64.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 64/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 dovolání obviněného Z. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 31 To 179/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 83/2005, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 31 To 179/2006 se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se podle §265l odst. 1 tr. řádu přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 6 T 83/2005, byl obviněný Z. H. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zákona, za který byl podle §249a odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný v L. v době od 6. 5. 2003 do 4. 3. 2005 proti vůli oprávněné osoby užíval v ulici H. K. družstevní byt 2+1, v nadzemním podlaží, přestože byl žádán o vyklizení bytu a oprávněná osoba H. J., vzala zpět svůj souhlas s bydlením obžalovaného v tomto bytě a dne 13. 6. 2003 podala proti obžalovanému žalobu na vyklizení u Okresního soudu v Liberci.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 4. 7. 2006 Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Ten svým usnesením sp. zn. 31 To 179/2006 odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s výrokem o vině soudu prvního stupně s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě vyjadřuje nespokojenost s účastí okresního státního zástupce v L. Mgr. T. v průběhu trestního řízení. Dále připomíná svá četná předchozí podání v této trestní věci.
Především však dovolatel upozorňuje, že v dané věci v průběhu trestního řízení upozorňoval, že je v téže věci vedeno řízení občanskoprávní, že dokonce navrhoval, aby do pravomocného ukončení civilního řízení bylo trestní řízení přerušeno, nicméně že těmto jeho námitkám a návrhům nebylo vyhověno, ba naopak při hlavním líčení dne 3. 1. 2006 bylo uvedeno, že trestní řízení je nezávislé a orgány činné v trestním řízení vůbec nezajímá, jaký bude výsledek občanskoprávního řízení. Dovolatel o tuto skutečnost opírá svůj hlavní argument o nesprávném právním posouzení skutku a poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu ČR 7/2005 (dovolatel zřejmě omylem uvádí č. 6/2005), z něhož částečně cituje. Dle tohoto rozhodnutí Ústavního soudu ČR v případě, že je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bytu bývalým nájemcem, a to až do doby uplynutí soudem stanovené lhůty k vyklizení bytu, nelze bez dalšího připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v předmětném bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu či nebytovému prostoru podle §249a tr. zákona.
V této souvislosti dovolatel také uvádí, že jakmile bylo pravomocně občanskoprávní řízení ve věci ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, č. j. 29 Co 149/2005 ze dne 20. 5. 2005 s tím, že rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 7. 7. 2005 s tím, že jeho povinnost k vystěhování byla uložena se lhůtou 15 dnů od právní moci, dovolatel se z bytu odstěhoval, a to ještě před nabytím právní moci rozsudku. Jen pro doplnění dovolatel ještě uvádí, že poškozená paní J. neodvolala do dne podání dovolání svůj souhlas na M. města L. v souladu se zákonem č. 133/2000 Sb. a on tak nemá zrušen údaj o trvalém pobytu a nemůže se na jinou adresu přehlásit.
Dovolatel dále v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku připomíná, že podstatou trestného činu dle §249a tr. zákona je to, že pachatel oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání domu, bytu nebo nebytovému prostoru, tedy subjektivní stránka tohoto činu je naplněna, jestliže pachatelův úmysl směřoval k tomu, aby oprávněné osobě bylo v užívání domu, bytu nebo nebytovému prostoru bráněno. Dovolatel tvrdí, že k ničemu takovému v daném případě nedošlo a ani nebylo nic takového prokázáno. K tomuto tvrzení uvádí některé skutkové okolnosti.
Další námitkou dovolatele je jeho tvrzení, že v dané věci nebyla náležitě objasněna materiální podmínka trestného činu, a to v tom směru, zda jeho jednání vykazuje takový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který by se dal označit za vyšší než nepatrný. Dovolatel v této souvislosti namítá, že nebyla dostatečně splněna povinnost podle §89 odst. 1 písm. c) tr. řádu provést dokazování i o podstatných okolnostech majících vliv na posouzení nebezpečnosti činu. Rovněž namítá nedostatečný rozsah provedeného dokazování, poukazuje na zamítnutí jeho návrhů v tomto směru.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí (zřejmě míněno rozhodnutí odvolacího soudu), případně vadné řízení jemu předcházející a případně aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
V prvé řadě připomíná, že za bránění v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru je třeba považovat jakékoliv neoprávněné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby, jež spočívá nejen ve znemožnění přístupu do těchto objektů, ale i v takových zásazích do užívacího práva, které jeho výkon znemožňují nebo podstatně narušují. Pro zavinění ve formě úmyslu je nezbytné, aby vůle pachatele směřovala k zákonem předpokládanému následku.
Pro posouzení, zda jednání obviněného H. vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, bylo nutno určit, zda poškozená J. byla ve smyslu §249a odst. 2 tr. zákona oprávněnou osobou ve vztahu k užívání předmětného bytu, ve kterém dříve žila. V souvislosti s tím bylo třeba v rámci předběžné otázky jednoznačně stanovit, kdo je vlastníkem daného bytu, neboť od vlastnického titulu je možné odvíjet užívací právo a posuzovat jednání obviněného, pro které byl obžalován a posléze odsouzen.
Dle názoru státní zástupkyně Okresní soud v Liberci otázku vlastnictví předmětného bytu vůbec neřešil a zaměřil se spíše na potvrzení užívacího práva H. J. k předmětnému bytu, které by však této svědčilo jak v případě, kdyby byla majitelkou předmětného bytu, tak jako nájemkyní z titulu členství v SBD P. s.. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že SBD popřelo, že by měl obviněný k bytu jakýkoliv právní vztah, neboť právo užívání náleží od roku 1987 výhradně poškozené. Tuto skutečnost by měla prokazovat dohoda o užívání bytu z 15. 12. 1977 a vystavená členská knížka, přičemž tento stav setrval i po rozvodu poškozené v roce 1987, což potvrzuje dohoda z 22. 4. 1987, kdy zaniklo členství jejímu bývalému manželovi. Dále nalézací soud poněkud zavádějícím způsobem konstatuje, že dne 16. 12. 1998 došlo k uznání vlastnictví poškozené k předmětnému bytu a k uzavření nové smlouvy došlo se zpožděním 16. 9. 2004, ale ze znění této smlouvy by mělo údajně jasně vyplývat, že od roku 1977 je stále poškozená oprávněná k užívání bytu a od rozvodu v roce 1987 je jedinou nájemkyní.
Ze skutkové věty rozsudku Okresního soudu v Liberci je zřejmé, že ani soud nerozlišoval mezi tím, zda je H. J. vlastnicí předmětného bytu, či pouze jeho nájemkyní z titulu členství v bytovém družstvu, neboť se o ní hovoří pouze jako o oprávněné osobě, přičemž její oprávnění byt užívat by plynulo z obou zmíněných titulů. Vyjasnění otázky vlastnictví k předmětnému bytu je vzhledem k posouzení trestní odpovědnosti obviněného v uvedeném smyslu zásadní, neboť přestože je zcela evidentní, že oprávněnou osobou k užívání bytu je především jeho vlastník, nicméně pouze za situace, že je zároveň uživatelem (státní zástupkyně zde odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 482/2000). Vzhledem k tomu, že žalobu na vyklizení bytu podávala H. J., lze dovozovat, že byla majitelkou předmětného bytu, který však neužívala. Objektem trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zákona je však zájem na ochraně užívání, resp. nerušeném užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou, přičemž u vlastníka domu, bytu nebo nebytového prostoru je podmínkou, aby zároveň byl také uživatelem, přičemž jeho oprávnění věc užívat vyplývá přímo z jeho vlastnického práva. Za situace, pokud H. J. předmětný byt neužívala, lze ale stěží dovodit, že byla na tomto právu poškozena. Z uvedeného však neplyne absolutní beztrestnost jednání obviněného, neboť lze uvažovat o tom, že protiprávně užíval byt jiného, neboť v něm setrvával bez právního důvodu poté, co poškozená vzala zpět svůj souhlas s jeho bydlením v předmětném bytě po smrti její dcery, která byla manželkou obviněného.
Státní zástupkyně má tedy za to, že obviněný neoprávněně užíval byt, který předtím užíval po právu, přičemž zdůrazňuje, že nájemní poměr k danému bytu mu nikdy nevznikl, nemůže se ho tedy dovolávat a z tohoto titulu uplatňovat nároky na náhradní bydlení.
Se zvážením uvedených skutečností nastoluje státní zástupkyně otázku, zda za zmíněné situace jednání obviněného bude naplňovat zákonné znaky skutkové podstaty totožného trestného činu, ovšem s právní kvalifikací podle §249a odst. 1 tr. zákona, přičemž z dosavadního spisového materiálu nevyplynuly žádné okolnosti, které by uvedenému měly bránit. Státní zástupkyně dále opakovaně zdůrazňuje, že obviněnému nikdy nevzniklo právo nájmu k předmětnému bytu a poté, co H. J. odvolala svůj souhlas s tím, aby jej obviněný užíval, užíval tento byt neoprávněně, což mu muselo být zřejmé a tedy v době, kdy se takového jednání dopouštěl, mohl důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné.
Dále státní zástupkyně konstatuje, že závěr o úmyslném zavinění na straně pachatele trestného činu podle §249a tr. zákona nelze striktně a jedině odvozovat od právní moci občanskoprávního rozhodnutí, které se otázkou oprávněnosti užívání objektu zabývá. Je nutno připustit existenci případů, kdy pachateli musí být od počátku zcela zřejmé, že objekt užívá bez právního důvodu a jeho úmyslné zavinění proto může předcházet dni právní moci rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, které užívání kvalifikuje jako neoprávněné. O takovou situaci se podle názoru státní zástupkyně v dané věci evidentně jedná. Naproti tomu státní zástupkyně dále uvádí, že mohou nastat v praxi i případy, kdy je pachatel subjektivně přesvědčen, že objekt užívá oprávněně, a to i v průběhu občanskoprávního řízení, které se v uvedeném kontextu vede. Je-li však otázka oprávněnosti užívání objektu soudem pravomocně vyřešena, je na pachateli, aby pravomocné rozhodnutí soudu respektoval, a pokud tak svévolně nečiní, je možné uzavřít, že v takovém případě již objekt užívá vědomě neoprávněně. Závěr o úmyslném zavinění pachatele nelze bez dalšího v takovém případě dovozovat od právní moci takového rozhodnutí, ale až od okamžiku, kdy se o rozhodnutí skutečně dověděl.
Státní zástupkyně tedy dovozuje, že i za situace, pokud by obviněný byl uznán vinným jiným trestným činem, nebyla by porušena zásada ultima racio a bylo by prokázáno zavinění obviněného. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci i rozsudek Okresního soudu v Liberci a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je s uvedeným zákonným dovolacím důvodem v souladu, neboť primárním obsahem námitek dovolatele je otázka hmotně právního posouzení skutku a jeho trestnosti.
Na základě věcného přezkoumání námitek dovolatele a obsahu trestního spisu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud ponechává stranou námitky dovolatele, které nelze z hlediska řízení o dovolání považovat za relevantní, a to zejména jeho výhrady k postupu státního zástupce či k rozsahu provedeného dokazování. Pokud by se totiž dovolání omezovalo pouze na námitky tohoto druhu, pak by muselo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání svým obsahem neslučitelné se zákonnými dovolacími důvody.
Za podstatné a relevantní však Nejvyšší soud považuje ty výhrady dovolatele, které skutečně směřují k právnímu posouzení jednání dovolatele.
Za zásadní a oprávněnou považuje Nejvyšší soud výhradu, že v řízení předcházejícím dovolání nebyl brán v potaz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 413/04 publikovaný jako judikát č. SR 7/2005. Dle tohoto nálezu pokud je vedeno civilní řízení o žalobě pronajimatele na vyklizení bývalého nájemce, pak do uplynutí lhůty stanovené soudem k vyklizení bytu, nelze připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v předmětném bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu či nebytovému prostoru podle §249a tr. zákona. Tento náhled na danou problematiku považuje Ústavní soud za zásadní i při vědomí možného zneužití shora uvedených občanskoprávních institutů ochrany práv bývalého nájemce. Trestní právo má z podstaty práva ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné.
Nejvyšší soud má tedy za to, že daná trestní věc měla být posuzována mimo jiné i z pohledu tohoto citovaného nálezu.
Ze skutkového hlediska Nejvyšší soud zjistil, že ve věci byla učiněna náležitá skutková zjištění a způsob a rozsah dokazování byl dostatečný pro vyvození odpovídajících právních závěrů. Nejvyšší soud považuje za nepochybné, že poškozenou J. lze považovat za „oprávněnou osobu“ ve smyslu §249a tr. zákona, neboť jí svědčí užívací právo k předmětnému bytu, i když v něm nebydlí, neboť z titulu vlastnictví bytu jí přísluší jako součást užívacího práva i dispoziční oprávnění k tomuto bytu, tedy nejen prosté právo v bytě osobně bydlet. V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud argumentaci dovolatele za neopodstatněnou.
Na druhou stranu ovšem nemůže Nejvyšší soud souhlasit s právním posouzením věci, a to právě s ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu ČR. Jestliže soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 29/1999, pak tento odkaz nelze z hlediska zásad aplikační praxe považovat za dostatečný, umožňující komplexní právní posouzení. Je v prvé řadě třeba připomenout, že se jedná o rozsudek z roku 1999, kdy se dále relevantní judikatura vyvíjela až k citovanému nálezu Ústavního soudu z roku 2004, který byl ovšem v předmětné trestní věci pominut. Kromě toho (i kdyby nebylo zmíněného nálezu Ústavního soudu) je třeba připomenout, že sám rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 29/1999 vyslovuje právní názor, že „na druhé straně je svévolné setrvání dosavadního nájemce v pronajatém bytě i po skončení nájmu méně závažnou alternativou neoprávněného zásahu do práva k domu nebo bytu ve srovnání s jiným protiprávním obsazením (§249a odst. 1 tr. zák.), proto je nezbytné pečlivě zvažovat stupeň nebezpečnosti takového činu pro společnost, zejména s ohledem na dobu, po kterou neoprávněné užívání trvalo, na důvody, které k tomu vedly, a následky tím způsobené vlastníkovi domu nebo bytu.“
Ačkoli je v dané trestní věci zřejmé, že v případě Z. H. se nejednalo o nájemce (nájemní smlouva nevznikla), nýbrž o osobu jinak dříve legitimovanou k užívání předmětného bytu, má Nejvyšší soud za to, že zmíněný právní názor je nutno vztáhnout i na tento trestní případ.
Nedostatečné právní posouzení otázky nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost je ostatně také jednou z námitek, kterou uplatňuje ve svém dovolání. I v této souvislosti má Nejvyšší soud za to, že otázce právního posouzení společenské nebezpečnosti nebyla soudem prvního ani druhého stupně věnována dostatečná pozornost, resp. z rozhodnutí obou soudů dostatečně nevyplývá, proč mají za to, že stupeň nebezpečnosti je vyšší než nepatrný a nepřichází tedy v úvahu uplatnění ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona. Strohé konstatování soudu prvního stupně, že bylo porušeno právo poškozené na užívání bytu na poměrně dlouhou dobu a že obžalovaný tím získal značnou finanční úsporu ve srovnání s tím, kolik by musel platit v bytě o stejné velikosti s tržním nájemným (což ostatně ani nelze považovat z hlediska stupně nebezpečnosti pro společnost za relevantní) a že tímto je dán i následek, a dále že „nicméně se jedná o trestný čin nižší společenské nebezpečnosti“(názor soudu vyslovený v rámci úvahy o trestu a převzatý i soudem druhého stupně) nelze považovat za kvalifikované a dostatečné právní zhodnocení z hlediska ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona. Ostatně ani poukaz téhož soudu na neoprávněný odběr elektrické energie obžalovaným na podzim 2004, tedy v době zahájení civilního řízení, jako na chování protiprávního charakteru nelze považovat za významný z hlediska právní kvalifikace dle §249a odst. 2 tr. zákona (a ani ve vztahu k ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona), nýbrž tuto okolnost lze připustit jako relevantní nanejvýš v úvaze o případném trestu jako okolnost na straně obviněného, pokud nejprve bude v rozhodování o vině uzavřeno, že jednání popsané ve skutkové větě je či není trestným činem.
Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, že poté, co poškozená odvolala svůj souhlas s užíváním bytu dovolatelem, tento byt nesporně užíval bez právního důvodu, přičemž si této skutečnosti musel být s ohledem na okolnosti případu vědom. Sama tato skutečnost však dle názoru Nejvyššího soudu (a to především s ohledem na výše uvedený právní názor vyjádřený nálezem Ústavního soudu) však není dostatečná k náležitému právnímu posouzení, že toto vědomé užívání bez právního důvodu samo o sobě a v průběhu řádného civilního řízení současně naplňuje znaky trestného činu dle §249a odst. 2 tr. zákona jako jednání protiprávní, a to dokonce té intenzity, že má být právně posouzeno jako jednání o stupni nebezpečnosti pro společnost vyšším než nepatrném a že má dojít bez ohledu na princip ultima ratio k trestnímu stíhání včetně postihu dříve, než je ukončeno v téže věci probíhající řízení civilní, jehož výsledky by obviněný nerespektoval.
Z uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud za nezbytné zrušit rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jakož i dalších rozhodnutí na toto rozhodnutí navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázat věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Narozdíl od výše uvedeného názoru státní zástupkyně nepovažuje – i s ohledem na efektivitu řízení – rušit i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť vady vytýkané dovoláním a spočívajícím v nesprávném právním posouzení jsou odstranitelné v působnosti soudu odvolacího, aniž by bylo nutné nové projednání a rozhodnutí soudem nalézacím.
Při novém projednání a rozhodnutí bude Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo o zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 7. března 2007
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h