ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.672.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 672/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. října 2007 o dovolání D. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 8 To 14/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 12/2006 takto:
Dovolání D. G. se podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 2 T 12/2006, byl obviněný D. G. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona (dále jen tr. zák.) ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tento trestný čin mu byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 18 roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku D. G. podal, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 14/2007 ze dne 7. 3. 2007, a to tak, že je dle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal D. G. dovolání, jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nalézací i odvolací soud přes zjevné důkazy, svědčící v jeho prospěch, shledaly z hlediska subjektivní stránky jeho jednání, jako úmysl jiného usmrtit. Tento závěr dovodily soudy ze způsobu a mechanismu útoku a z charakteru způsobených následků. Dle názoru soudů obou stupňů odsouzený způsobil poškozenému tzv. sociální smrt. Dovolatel s tímto závěrem nesouhlasí, má za to, že toliko ze způsobu a charakteru útoku nelze jednoznačně a bez dalších pochybností shledat v jeho jednání úmysl jiného usmrtit a trvá na tom, že poškozeného toliko chtěl omráčit, za účelem odcizení finančních prostředků, a proto jeho jednání mělo být právně posouzeno jako trestný čin loupeže dle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Je dále přesvědčen, že soudy obou stupňů nesprávně postupovaly při ukládání trestu dle §29 odst. 2 tr. zák., když na základě znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie shledaly, že stupeň nebezpečnosti stíhaného trestného činu pro společnost je velmi vysoký a možnost jeho nápravy jako pachatele tohoto činu je obzvlášť ztížena. V tomto smyslu namítl, že jeho jednání nebylo projevem promyšleného a chladnokrevného agresivního aktu, zaměřeného toliko k uspokojení vlastních potřeb, ale bylo to zkratové jednání, kdy nedokázal domyslet veškeré souvislosti, ale po celou dobu trvání útoku proti poškozenému věděl a chtěl poškozeného toliko omráčit a z místa činu uprchl poté, kdy viděl, že poškozený je stále při vědomí a pohybuje se, byť dezorientovaně, v prostorách výčepu. Pokud by měl v úmyslu poškozeného usmrtit, učinil by tak ještě před opuštěním místa činu, kdy zřetelně viděl, že po ukončení útoku poškozený stále žije. Nesouhlasí ani se závěry soudů, že je vzhledem k dissociálnímu charakteru jeho osobnosti nutno na něj působit výjimečným trestem odnětí svobody. Ohledně této skutečnosti vyslovil zejména nesouhlas s provedenými znaleckými posudky, podle kterých právě dissociální charakter jeho osoby bude snižovat jeho resocializaci, neboť taková osobnost bývá těžko poučitelná i výkonem trestu. Tvrdí, že tento závěr byl soudními znalci shledán pouze na základě krátkého ambulantního vyšetření, znalci neměli k dispozici žádné lékařské zprávy ani jiné písemné materiály, které by svědčily, že se takto projevoval již v minulosti nebo že by se na podobné problémy kdy léčil. Právní posouzení důvodů a podmínek uvedených v §29 odst. 2 tr. zák. pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody nemohlo být proto učiněno správně, když k tomu soudy neměly přesvědčivé a nesporné podklady a neměly tak bránit odsouzenému v tom, aby bylo doplněno dokazování o spolehlivé materiály, ze kterých teprve lze dospět ke znaleckým závěrům tak zásadního charakteru. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu (aniž by tento soud označil) k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ve svém vyjádření uvedla, že již soud druhoinstanční se zabýval zcela totožnou argumentací obviněného v rámci jeho řádného opravného prostředku a dospěl k závěru, že není pochyb o tom, že při vědomém, cíleném, opakovaném a brutálním útoku na hlavu poškozeného vedeném za použití velké zraňující síly a dokonce při použití pádného zraňujícího nástroje, když v útoku pokračoval i v době, kdy se již zmocnil peněz, které měl poškozený u sebe (jen proto, že poškozený jevil ještě snahu se zdvihnout ze země), dovolatel jednal v přímém úmyslu (ve smyslu §4 písm. a/ tr. zák.) poškozeného usmrtit. Státní zástupkyně má za to, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Pokud jde o námitku obviněného stran uložení výjimečného trestu, pak rovněž přisvědčuje názoru soudů obou stupňů, že o důvodnosti uložení tohoto trestu svědčí dosavadní trestní kariéra obviněného, když ve věku 22 let, kdy se nyní projednávané trestné činnosti dopustil, stál již třikrát před soudem pro úmyslnou trestnou činnost majetkového charakteru a je zřejmé, že si z dosavadních trestních postihů výchovného charakteru nevzal žádné ponaučení a dokonce ve zkušební době podmíněného odsouzení v podstatě ihned na počátku jejího běhu se dopustil dnes projednávaného trestného činu, rovněž majetkově motivovaného. Trestná činnost obviněného postupně nabývá na závažnosti a nakonec vyvrcholila útokem na lidský život. Státní zástupkyně dále konstatuje, že je třeba vycházet ze závěrů obou znaleckých posudků, které se zabývaly duševním stavem dovolatele, dle kterých má jeho osobnost dissociální charakter, kdy tato skutečnost bude snižovat jeho resocializaci a povede k recidivě trestné činnosti. Uložení výjimečného trestu ve smyslu ustanovení §29 odst. 2 tr. zák. je tedy dle jejího názoru v daném případě zcela na místě. Jelikož je dle státní zástupkyně podané dovolání zjevně neopodstatněné, navrhla jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky zčásti zpochybňují právní posouzení skutku a po obsahové stránce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z věcného hlediska jim však nebylo možno přisvědčit. Ze skutkových zjištění soudy učiněných vyplynulo, že dovolatel vedl útok proti poškozenému (jeho hlavě) vskutku brutálním způsobem, za použití těžkého železného nástroje, opakovaně poté, co na tohoto zcela nečekaně zaútočil, to vše s úmyslem takto získat peníze, přičemž jeho jednání mělo velmi vážné důsledky spočívající v trvalém postižení poškozeného tak, že tento se s největší pravděpodobností již nevrátí do obvyklého způsobu žití (tzv. sociální smrt). Z prokázaného skutkového stavu věci, který se následně správně odrazil i v popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tak zcela nepochybně vyplývá, že ze strany dovolatele došlo k jednání, které soudy zcela správně právně posoudily jako pokus trestného činu vraždy dle §8 odst. 1 tr. zák. a §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., když ze způsobu spáchání činu je nutno zcela jednoznačně usuzovat na úmysl přímý dle §4 písm. a) tr. zák., jak to také oba soudy ve svých rozhodnutích dovodily. Námitce dovolatele, že by měl být skutek posuzován jako trestný čin loupeže dle §234 tr. zák. tedy nelze přisvědčit, přičemž nutno zmínit, že se se stejnou námitkou soudy již vypořádaly přiléhavým způsobem uvedeným v důvodech přijatých rozhodnutí (viz str. 4 usnesení odvolacího soudu).
Ostatní dovolatelovy námitky je však nutno odmítnout jako neodpovídající užitému dovolacímu důvodu, neboť směřují toliko vůči skutkovým zjištěním, resp. rozsahu důkazů potřebných pro rozhodnutí o trestu v souladu s ust. §29 odst. 2 tr. zák. Na tomto místě navíc nutno upozornit, že takováto argumentace spadá spíše pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale i pokud by dovolatel na existenci tohoto dovolacího důvodu poukázal, nebylo by na místě ji akceptovat. To proto, že i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zřetelně vyplývá, že oba soudy vzaly důkladně v úvahu veškerá potřebná kritéria obsažená v §29 odst. 2 tr. zák. a dle nich pak trest i správně ukládaly. Při následných úvahách o uložení výjimečného trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků pak zcela správně vycházely ze znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie, jejichž závěry označily jako jednoznačné, jasné a přesvědčivé, odůvodňující v řešeném případě uložení právě takového trestu. Není tak žádného důvodu, který by mohl vést dovolací soud k odlišným závěrům, včetně toho, že v uvedeném směru není nutno dokazování již žádným způsobem doplňovat, přičemž lze současně odkázat na rozsáhlá a pečlivá odůvodnění obou (citovaných) soudních rozhodnutí.
Námitky dovolatele v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze proto hodnotit jako uplatněné právně relevantně toliko v uvedené části, jako zjevně neopodstatněným jim však nelze přisvědčit.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než postupovat v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání, jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka