ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.694.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 694/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2007 o dovolání podaném M. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 512/2006 ze dne 25. 1. 2007 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 49/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 3 T 49/2006 ze dne 15. 11. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona (bod 1/ citovaného rozsudku) a týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 trestního zákona (bod 2/ citovaného rozsudku), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal M. J. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 7 To 512/2006 ze dne 25. 1. 2007 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. jej nově uznal vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.), jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., za nějž mu uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Ohledně výroku o vině pod bodem 1/ napadeného rozsudku věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal M. J. dovolání, a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že právní hodnocení provedené krajským soudem trpí vadou, když nekoresponduje se zjištěným skutkovým stavem. Ani jedním důkazem totiž nebylo prokázáno, že by poškozenou udeřil do již existujících modřin, a krajský soud tak k závěru, že byla „v obličeji prakticky modrá“ dospěl bez opory v provedeném dokazování. Pokud soud poukázal výslovně na výpověď svědkyně A., ani tato neviděla, že by poškozenou udeřil do hematomu. Dle jeho názoru tak nebyla naplněna objektivní stránka kvalifikované skutkové podstaty trestného činu dle §215a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť ze skutkových zjištění nelze učinit závěr, že se jeho jednání vyznačovalo výraznou mírou brutality, která se vymyká z rámce běžného u většiny činů tohoto druhu. Namítl, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že část zranění, která poškozená utrpěla, si mohla přivodit v důsledku pádu, což sama před svědky opakovaně uváděla. Dle jeho názoru nemohlo jeho jednáním dojít k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti činu pro společnost a odvolací soud tak nehodnotil správně okolnosti použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Pochybení dále spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl o tom, že daný skutek spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., dle něj však nebyla naplněna materiální podmínka pro takovýto postup. Soud druhého stupně totiž nepřihlédl ke skutečnosti, že od jeho odsouzení a následného propuštění na svobodu do doby spáchání skutku, pro nějž byl nyní uznán vinným, uplynula dlouhá doba, když toliko konstatoval, že sama skutečnost, že se protiprávního jednání dopustil po uplynutí tří a půl roku od propuštění z výkonu trestu, podstatnou měrou zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jmenovaný soud měl přihlédnout k průběhu výkonu tohoto trestu, k jeho hodnocení z jeho výkonu a ke skutečnosti, že téměř po celou dobu byl pracovně zařazen. Má za to, že odchýlení se od obecné trestní sazby v aplikační praxi musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi, přičemž zákonné podmínky aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy je nutno interpretovat restriktivně.
Nesouhlasí dále s tím, že krajský soud zamítl jeho návrh na provedení důkazu výslechem svědkyně, dcery poškozené A. W., která matku minimálně ve dvou případech v předmětném období navštívila a mohla by se proto vyjádřit k fyzickému a psychickému stavu poškozené, jakož i k poměrům, které v rodinném domě poškozené panovaly. Má zato, že její výpověď by jednoznačně potvrdila výpověď jeho.
Na závěr pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 7 To 512/2006 a aby tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla ohledně skutku posouzeného jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., že přestože obviněný jednal pod vlivem alkoholu, měl své jednání pod kontrolou a bezpochyby věděl, že bití je zlé nakládání, zvláště když jeho útoky směřovaly vůči starší ženě s menší fyzickou konstitucí, jeho jednání bylo soustavné a bylo zaznamenáno více osobami z okolí blízkého poškozené. V daném případě tedy nebylo možné nalézt žádnou okolnost, která by výrazně snižovala stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, která by znamenala nesplnění podmínek pro použití přísnější sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. Co se týče posouzení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty dle §41 odst. 1 tr. zák., konstatovala, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin i přesto, že již byl za jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, přičemž ze způsobu spáchání předchozího trestného činu je evidentní, že má sklony k páchání násilné trestné činnosti, přičemž za oběti si vybírá starší a slabší jedince, kteří mu poskytují dobrodiní, a na nichž uplatňuje své násilnické sklony, přičemž v případě trestné činnosti z roku 1991 mělo jednání obviněného fatální následek. Ke smrti poškozené došlo i v nyní projednávané trestní věci, nepodařilo se však prokázat, že by poškozená zemřela v důsledku zaviněného jednání obviněného. Důležitým faktorem je rovněž skutečnost, že obviněný má výrazné sklony k násilné trestné činnosti, neboť v době od roku 1984 byl ještě pětkrát potrestán nepodmíněnými tresty odnětí svobody pro násilnou trestnou činnost, a to pro trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., jakož i ublížení na zdraví podle §221 a §222 tr. zák., vesměs nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Odvolací soud tedy dle jejího názoru správně uzavřel, že obviněný naplnil i po materiální stránce zákonné požadavky ust. §41 odst. 1 tr. zák., a byl proto uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu v souladu se zákonem, aniž by bylo možné dovodit v tomto směru nesprávné hmotně právní posouzení věci soudem. K námitkám, že skutek nebyl obviněnému provedenými důkazy prokázán a že bylo třeba ve věci pořídit i další důkazy, nebylo možno v rámci dovolání přihlížet, neboť takovými námitkami nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, když současně souhlasila s učiněním takového rozhodnutí v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Je namístě zdůraznit, že dovolatel vadu rozhodnutí soudu druhého stupně spatřoval v okolnostech, které podle jeho názoru naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu prvního i druhého stupně dovolatel namítl, že z tohoto ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, že jeho jednáním byla naplněna objektivní stránka trestného činu kladeného mu za vinu, který tak neměl být posuzován dle jeho kvalifikované skutkové podstaty, neboť taková právní kvalifikace nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Dále nesouhlasí s posouzením svého protiprávního jednání podle §41 odst. 1 tr. zák., a to jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, jelikož pro takovou právní kvalifikaci nebyla v jeho případě naplněna materiální podmínka předmětného trestného činu. Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky zpochybňující právní posouzení předmětného skutku po obsahové stránce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Z věcného hlediska však nebylo možno námitkám přisvědčit, neboť právní kvalifikace, k níž soudy po provedeném dokazování dospěly, odpovídá učiněným skutkovým zjištěním.
Z nich totiž nepochybně vyplynulo, že dovolatelovo jednání spočívalo v tom, že poškozenou v době od ledna do začátku dubna roku 2005 v rodinném domě, který obýval společně s ní a jejím synem, převážně pod vlivem alkoholu fyzicky a psychicky napadal častým a opakovaným bitím pěstmi i otevřenou dlaní po celém těle, zejména po hlavě, čímž jí způsobil podlitiny ve tváři a rovněž jí vyhrožoval fyzickou likvidací. Dovolací soud poukazuje v této souvislosti zejména na ta zjištění (prokázaná především na základě rozsáhle provedených svědeckých výpovědí), z nichž zcela nepochybně vyplynulo, že podlitiny, převážně v obličeji, poškozené A. W. jednoznačně způsobil dovolatel svým protiprávním jednáním v podobě razantního fyzického násilí, když taková zranění rozhodně neměla před tím, než se k ní dovolatel nastěhoval. Naopak, poté, co se tak stalo, popsaná zranění měla nepřetržitě, protože bylo dále prokázáno, že poškozená prakticky od samého počátku soužití s ním byla v obličeji neustále zbitá, když jí takto způsobené modřiny byly barvy žluté, fialové, tmavé, podlitiny (zejména v obličeji) měla na stejných místech a tyto nebyly nikdy zahojeny. Takto popsaná zranění (hematomy) navíc neměla pouze na obličeji, ale rovněž po celém těle, což bylo prokázáno i znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství. Z něj se podává, že u poškozené byly zjištěny: „krevní podlitiny na obrysových částech obličeje, a to nad oběma očnicovými oblouky, nad špicí nosu a na levé líci …i na vnitřních částech, a to na horních víčcích obou očí, nad kořenem nosu a především v okolí úst při koutcích…jsou sytě fialové barvy… na hřbetech obou rukou pak prosvítají podkožím krevní podlitiny modrofialové barvy… další krevní výron slabě zřetelný je na lokti vpravo…“ (viz č. l. 83 an). Pokud tedy soud druhého stupně vzal v potaz popsaná zranění, jakož i způsob, jakým k nim došlo, když je zřejmé, že tato se na těle poškozené nacházela v kritickém období neustále, neboť se zcela evidentně nehojila, naopak, byla jí způsobována opakovaně a na stejných místech, shoduje se dovolací soud s právní kvalifikací jednání dovolatele tak, jak k ní na základě nepochybně učiněných skutkových zjištění dospěl soud odvolací.
Týráním ve smyslu základní skutkové podstaty předmětného trestného činu se rozumí zlé nakládání s osobou žijící s pachatelem ve společné domácnosti, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Jako příklady jsou uváděny bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomoci různých předmětů, kopání, pálení cigaretou či jinými žhavými předměty, bolestivé tahání za vlasy apod. Uvedené právní posouzení dle kvalifikované skutkové podstaty je pak i v souladu s právním názorem, dle něhož se „zvlášť surovým způsobem“ (§215a odst. 2 písm. a/ tr. zák.) rozumí zlé nakládání s týranou osobou s výraznou mírou brutality, která se vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu, půjde např. mj. o opakované tlučení týrané osoby do modřin, které nejsou ještě zhojeny apod. Navíc, pokud jde o zavinění, postačí ve vztahu k tomuto znaku nedbalost (§6 písm. b/ tr. zák.), tedy, že pachatel o okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1273 – 1274). Nejvyšší soud se tedy shoduje s právní kvalifikací skutku, k níž dospěl soud odvolací, když v souladu s ustanovením §41 odst. 2 tr. zák. se jedná o zvlášť závažný trestný čin.
Pokud jde o další námitku, v níž dovolatel vyjadřuje svůj nesouhlas s právní kvalifikací jeho činu jako zvlášť nebezpečného recidivisty, ani tu nelze akceptovat, neboť dle přesvědčení dovolacího soudu byly v jeho případě splněny materiální podmínky (představující společenskou nebezpečnost trestného činu) i pro takové posouzení. V této souvislosti dovolací soud odkazuje na právní názor, který ve svém nálezu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/2003 vyslovil Ústavní soud České republiky, podle něhož při posuzování splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, tj. zda došlo k podstatnému zvýšení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost, je třeba přihlédnout mimo délky doby, která od posledního odsouzení uplynula, také např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Tak na základě studia spisu dovolací soud zjistil, že v posuzované věci se jednalo o spáchání trestného činu osobou s bohatou kriminální minulostí, když dovolatel má v rejstříku trestů již sedmnáct záznamů, když byl v minulosti odsouzen i pro trestné činy proti životu a zdraví, jako např. opakované ublížení na zdraví dle §221 či §222 tr. zák., násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci dle §197a tr. zák. Z tohoto listinného důkazu se rovněž podává, že trestné činnosti se dovolatel dopouští od roku 1978 s malými přestávkami prakticky dodnes, přičemž většina uložených trestů byla tresty nepodmíněnými. Doba jím strávená ve výkonu trestu odnětí svobody přitom dohromady činí téměř 20 let - naposled byl odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví dle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (tedy též zvlášť závažný úmyslný trestný čin) rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z roku 1992 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z roku 1993 k trestu odnětí svobody v délce 10 let, který vykonal dne 25. 6. 2001. V daném případě se přitom jednalo o trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti spáchaný vůči osobě ve značně pokročilém věku (nar. 1924). Z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl za tento trestný čin uložen v délce deseti let, přitom nebyl podmíněně propuštěn. Za předchozí trestný čin ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen Okresním soudem v Žilině, rozhodnutím sp. zn. 3 T 349/1990, ze dne 16. 11. 1990, mu byl přitom uložen trest odnětí svobody v délce dvanácti měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn (dne 15. 5. 1991), když ovšem během stanovené dvouleté zkušební doby byl jeho výkon opět nařízen (dne 16. 4. 1993). Velmi podstatné při posuzování všech kritérií případu je rovněž to, že nyní projednávaného trestného činu se dovolatel dopustil po třech a půl letech poté, co byl z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn za předchozí (závažný) trestný čin. V daných souvislostech je podstatným hlediskem i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho osobnostní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Ze skutkových zjištění v tomto smyslu vyplynulo, že se jedná o osobu bez zaměstnání, stálého příjmu a fakticky bez domova, závislou na alkoholu, kdy trestnou činnost páchá právě pod jeho vlivem. Jedná se tedy o osobu se zvlášť narušeným vztahem ke společnosti, postrádající úctu k druhému, k životu a zdraví, u níž ani ukládání vysokých trestů odnětí svobody nevedlo k nápravě.
Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy soudy posoudily i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak i aktuálně posuzovaného, jakož i následky trestného činu. Přihlédly přitom i k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestů dříve uložených i k trvání jejich skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době. Dovolací soud potom na základě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že všechna uvedená podstatná kritéria soud druhého stupně při hodnocení splnění podmínek pro aplikaci §41 a §42 tr. zák. vzal dostatečně v úvahu, a proto k vyjádřeným závěrům týkajícím se právního posouzení daného případu, jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, nemůže mít zásadních výhrad. Jak již řečeno, i odvolací soud si pro své rozhodování vyžádal trestní spis o předchozím obvinění dovolatele, na základě něhož zjistil povahu jeho dřívější trestné činnosti, i její závažnost a takto oprávněně dospěl k závěru, že takto popsané skutečnosti podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost (srov. R 12/1963). Dovolatele tak nutno považovat za delikventa, dopouštějícího se opakovaně zvlášť závažných trestných činů s tím, že ani jeho předchozí četná odsouzení neměla na jeho osobu pozitivní vliv. Druh a výše uloženého trestu je v posuzované věci především důvodná i proto, že ač se mu již v minulosti uloženými tresty dostalo náležitého varování, opakovaně se dopustil zvlášť závažného trestného činu (pro společnost výrazně nebezpečného) a to při vlastním vědomí této skutečnosti. Takto uložený trest je potom v souladu s hledisky generální a individuální prevence, když odchýlení se od obecné trestní sazby je zde odůvodněno zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi.
Pokud dále dovolatel vytkl soudům, že zamítly jeho návrh na výslech svědkyně – dcery poškozené A. W. – považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že touto námitkou dovolatel takto napadá výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudem a z toho vzešlých skutkových zjištění. Provedení a hodnocení důkazů před soudy obou stupňů, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení, lze však hodnotit jako provedené v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná, když odvolací soud také přiléhavě vysvětlil, proč nevyhověl návrhu odvolatele na doplnění dokazování výslechem dcery poškozené. V těchto souvislostech je potom na místě uvést, že za daných okolností takto vedené námitky nelze podřadit pod dovolatelem zvolený dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož jejich předmětem není výhrada proti hmotně právnímu posouzení skutku, ani jinému hmotně právnímu posouzení.
Na základě všech shora popsaných úvah se Nejvyšší soud shoduje se závěry především odvolacího soudu, neboť při nepochybně učiněných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatele v rámci skutku popsaného ve výroku citovaného rozsudku odvolacího soudu, pro který byl nakonec i odsouzen, byl správně kvalifikován, když soud dospěl k závěru, že dovolatel se dopustil označeného trestného činu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka