ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.700.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 700/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2007 o dovolání podaném obviněným M. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 10 To 59/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 141/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 1. 2007, sp. zn. 1 T 141/2006, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 30. 6. 2006 okolo 05.45 hod., jako řidič nákladního vozidla tov. zn. MAN, s návěsem tov. zn. Trailer, při jízdě nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky, která byla mokrá, jakož i vlastnostem nákladu, kdy převážel 24 t dýhy a v důsledku rychlosti nejméně 75 km/hod., při projíždění mírné pravotočivé zatáčky vjel do levé poloviny vozovky, kde levou stranou návěsu narazil do protijedoucího osobního automobilu tov. zn. Škoda 130 L, řízeného J. T., který při střetu utrpěl krevní výronky v měkkých pokrývkách lebních, krevní výron nad konvexitou levé mozkové polokoule, úrazové podmozečnicové krvácení, korové zhmoždění mozku na konvexitě obou temenních laloků, otok mozku, rozedmu a pohmoždění obou plic, roztržení osrdečníku, pohmoždění srdce na zadní ploše pravé síně a ouška, pronikající trhliny přední stěny pravé a levé komory srdeční, zakrvácení do dutiny hrudní, krevní výron v zadním mezihrubí, rozhmoždění sleziny, mnohočetné trhliny ledvin, zlomeninu hrudní kosti na přechodu držadla a těla, zlomeninu žeber oboustranně, místy s potrháním pohrudnice, zlomeniny pánve, otevřenou tříštivou zlomeninu krčku levé pažní kosti, příčnou zlomeninu levé pažní kosti v dolní třetině, přičemž na místě těmto zraněním podlehl, kdy bezprostřední příčinou smrti byly trhliny srdce.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 10 To 59/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 2. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutkový stav věci v podobě, jak jej zjistily soudy obou stupňů, nebylo možno po právní stránce kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť v daném případě zcela chybí složka objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Podle názoru dovolatele se totiž nelze ztotožnit s existencí příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a následkem spočívajícím ve smrti poškozeného. V uvedené souvislosti dovolatel soudům vytkl, že vůbec nepřihlédly ke skutečnosti, že poškozený v době nehody řídil osobní automobil pod vlivem alkoholu (0,78 g/kg) a navíc měl v té době uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. Dovolatel sice měl a mohl vědět, že svým jednáním může jinému ublížit na zdraví, avšak na druhé straně neznal stav poškozeného (opilost) a nemohl tedy ani předvídat způsob jeho chování na silnici. V judikatuře (R 43/1982, R 26/1964 SbRt.) je přitom vysloven názor, že pokud řidič reaguje nesprávně na nebezpečnou situaci, kterou vyvolal jiný účastník provozu na pozemních komunikacích porušením jeho pravidel tak, že nezabránil dopravní nehodě, ačkoli při správné reakci bylo ještě možné nehodě předejít, lze jej činit za nehodu odpovědným jen tehdy, jestliže mu za volbu nesprávného řešení situace je možno přičítat zavinění. I když nehodu spoluzavinil nesprávnou reakcí na vzniklou situaci, nelze zpravidla jeho jednání posuzovat jako porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. V posuzovaném případě navíc dovolatel podle zjištění soudu jen mírně překročil maximální dovolenou rychlost. Porušení povinnosti uvedené v „§18 ZPPK“ o dodržování přiměřené, případně předepsané rychlosti zpravidla nebude možné považovat za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, pokud rychlost vozidla byla jen o málo vyšší než předepsaná, popř. přiměřená rychlost (R 24/1987 SbRt.). Na výše uvedené skutečnosti nevzaly podle dovolatele soudy dostatečný zřetel.
Dovolatel dále poukázal na to, že se neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem, protože bezdůvodně odmítl provést důkaz navrhovaný obhajobou, a to výslech svědka - řidiče hasičského vozu. Soud se přitom navíc nezabýval rychlostí vozu řízeného poškozeným ani skutečností, že řídil ve stavu značné opilosti a v době zákazu řízení motorových vozidel. Nebyla tedy nijak hodnocena míra spoluzavinění poškozeného a v důsledku toho podle dovolatele došlo i k porušení zásady in dubio pro reo.
S ohledem na to, že skutkový stav věci nebyl soudem prvního stupně ani soudem druhého stupně správně posouzen a odpovídajícím způsobem právně kvalifikován, obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud ČR jako dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně, aby věci znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož námitky uplatněné dovolatelem sice obsahově naplňují použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., věcně však nikoliv. V posuzovaném případě spočívá podle státního zástupce zavinění obviněného (dovolatele) v tom, že jako řidič nákladního vozidla s návěsem nepřizpůsobil rychlost jízdy (v místě s omezením rychlosti na max. 60 km/h) povaze vozovky, která v důsledku deště byla kluzká, jakož i povaze přepravovaného 24-tunového nákladu, což mělo za následek, že dostal s nákladním vozidlem smyk a při projíždění pravotočivé zatáčky vjel do protisměru. Návěsem vozidla tak zcela zahradil protisměrný jízdní pruh, takže poškozený J. T., jenž v tu dobu řídil v protisměru osobní automobil zn. Škoda 130 L, neměl vůbec žádnou možnost technicky střetu zabránit, přestože jel řádně ve svém jízdním pruhu. Skutečnost, že řidič osobního automobilu se v kritickou dobu nacházel pod vlivem alkoholu a navíc v době zákazu řízení motorových vozidel, nebyla podle státního zástupce v žádné příčinné souvislosti ke vzniklému následku. Ten byl zapříčiněn výlučně porušením řidičských povinností ze strany obviněného (dovolatele). Státní zástupce zároveň poukázal na vztah příčinné souvislosti řešené v judikatuře (R 28/1981, R 21/1981, R 37/1975 SbRt.) a na tomto základě dospěl k závěru, že porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozeného nemělo z hlediska příčin a průběhu nehodového děje vliv na případné spoluzavinění poškozeného, jak to namítá dovolatel. Své vyjádření k dovolání uzavřel státní zástupce tak, že obviněný (dovolatel) svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byl právem uznán vinným. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani rozhodnutí soudu prvního stupně tudíž netrpí žádnou vadou, kterou by bylo možno odstranit cestou dovolání. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný M. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí vyhodnotit základní otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ke kterým soud dospěl na základě postupu podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, kdy sám hodnotí rozsah a výsledky provedeného dokazování a na tomto základě činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů), směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely.
V aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedení pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz str. 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2, 3 usnesení odvolacího soudu) a dovolatel takový extrémní nesoulad konečně ani nenamítal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně námitkami, že soudy dostatečně nevzaly v úvahu počínání poškozeného, který se v silničním provozu choval nebezpečně, neboť řídil osobní automobil po požití alkoholu a v době, kdy mu tato činnost byla zakázána. Tyto skutečnosti obviněný (dovolatel) předvídat nemohl. Dovolatel dále relevantně namítl, že i za předpokladu, že by nehodu spoluzavinil, neměla být z uvedených důvodů použita kvalifikovaná skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 2 tr. zák., a to tím spíše, že o porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona nesvědčí ani rychlost jízdy jím řízeného vozidla (tj. pouze mírné překročení povolené rychlosti).
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 Sb. r. tr., R 21/1981 Sb. r. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. např. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Jestliže jsou tyto zásady aplikovány na posuzovaný případ, je zřejmé, že soudy vycházely ze zjištění, že bezprostřední příčinou dopravní nehody bylo jednání obviněného (dovolatele) spočívající v tom, že na mokré vozovce řídil nákladní vozidlo s návěsem rychleji, než bylo v daném úseku povoleno a zároveň i rychlostí, jež byla nepřiměřená povaze vozovky a vlastnostem jím řízeného vozidla. V důsledku toho vjel do levé poloviny vozovky, kde se levou stranou návěsu nákladního vozidla střetl s protijedoucím osobním automobilem řízeným poškozeným J. T., který v důsledku utrpěných těžkých zranění na místě zemřel. Podle zjištění soudu poškozený jel v kritickém okamžiku řádně ve své polovině vozovky, přičemž odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůraznil (viz str. 2, 3 napadeného usnesení), že poškozený neměl prakticky možnost hrozící nebezpečí včas rozpoznat a tedy ani jakýmkoliv způsobem srážce s nákladním vozidlem (které bezprostředně vjelo do jeho jízdní dráhy) zabránit. Odvolací soud s ohledem na zjištěný průběh nehodového děje současně dovodil, že i pro zcela střízlivého řidiče osobního automobilu by šlo o situaci prakticky neřešitelnou. Proto skutečnost, že poškozený řídil vozidlo po požití určitého množství alkoholu, nemohla podle soudu mít za daných okolností na nehodu žádný vliv, resp. nebyla s ní v žádném příčinném vztahu. Tento závěr byl současně učiněn i ohledně skutečnosti, že poškozený řídil automobil, přestože mu tato činnost byla v uvedené době zakázána.
Rovněž podle Nejvyššího soudu je v daném případě rozhodující zjištění, který z obou řidičů vjel do protisměru a vytvořil tak zcela náhlou a neočekávanou překážku pro tam jedoucí vozidlo. Jestliže dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku naznačuje, že v technických možnostech protijedoucího řidiče – za předpokladu, že by nebyl po vlivem alkoholu – bylo možno nárazu na vybočující návěs dovolatelem řízeného nákladního vozidla zabránit, či alespoň následky střetu zmírnit, jde o ničím nepodložené hypotetické úvahy, navíc mimo rámec skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely. Jde tedy o námitku, která nemůže mít vliv na správnost závěru o přímé příčinné souvislosti mezi dovolatelovým jednáním a způsobeným následkem. Jinými slovy, byť by v dané situaci bylo poškozeného možno činit odpovědným za porušení dopravní kázně, šlo zároveň o jednání, které v posuzovaném případě - a to ani jako vedlejší příčina - nemělo žádnou spojitost se vznikem dopravní nehody a tím ani se vznikem při ní způsobeného následku.
Vývoj příčinné souvislosti je současně zahrnut i nedbalostním zaviněním dovolatele. Oba soudy správně vycházely z toho, že primární příčinou předmětné dopravní nehody byla nepřiměřená rychlost jízdy nákladního automobilu řízeného obviněným (dovolatelem). Nepochybně v důsledku toho, že porušil ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), vjel dovolatel na mokré vozovce při projíždění pravotočivé zatáčky do protisměru, kde narazil na protijedoucí osobní automobil. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že zjištěný skutkový stav věci svědčí i o dalším porušení pravidel silničního provozu ze strany dovolatele. Rychlost jízdy (tj. nejméně 75 km/h.) byla v posuzovaném případě nejen nepřiměřená ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., ale podle §18 odst. 6 cit. zák. též nedovolená, neboť v kritickém úseku byla rychlost dopravním značením omezena na 60 km/h. Způsob jízdy, který dovolatel zvolil, měl současně za následek i porušení ustanovení §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., neboť jako řidič byl povinen jet na pozemní komunikaci (silnici) vpravo, a pokud tomu nebránily zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky. Pokud si dovolatel takto nepočínal, ačkoliv musel reálně počítat i s existencí vozidel jedoucích v protisměru, je zřejmé, že se v silničním provozu nechoval dostatečně ohleduplně a ukázněně, tedy tak, aby svým jednáním neohrožoval především zdraví nebo majetek cizích osob (srov. §4 písm. a/ zákona č. 361/2000 Sb.).
Za těchto okolností lze pak důvodně dospět k závěru o dovolatelově zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně ohrozit chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Porušení výše citovaných ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. přitom vede (zejména v zatáčkách) zpravidla k závažným dopravním nehodám s těžkými následky pro lidský život a zdraví, a lze je důvodně považovat za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu odstavce 2) trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. S přihlédnutím ke způsobu dovolatelovy jízdy a neodčinitelnému následku vyvolaného jím zaviněnou dopravní nehodou (tj. smrti poškozeného), lze zároveň dovodit i splnění materiálních podmínek §88 odst. 1 tr. zák., s nimiž zákon spojuje použití kvalifikované skutkové podstaty s vyšší trestní sazbou.
S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutkový stav věci, na jehož základě rozhodoval soud prvního stupně a následně i odvolací soud, umožňoval právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy věcně správné, přičemž Nejvyšší soud neshledal námitky dovolatele, a to ani v relevantně uplatněné části dovolání, jakkoliv opodstatněnými.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného M. S. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler