ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.720.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 720/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2007 o dovolání J. L. a M. L., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 23 To 2/2007 ze dne 30. 1. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 153/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 T 153/2005 ze dne 21. 9. 2006 byl J. L. uznán vinným trestným činem zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti podle §275 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a M. L. trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl J. L. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. M. L. byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání J. L. a M. L. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením sp. zn. 23 To 2/2007 ze dne 30. 1. 2007, a to tak, že jej podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podali J. L. i M. L., jako osoby oprávněné, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatelé uvedli, že dle jejich názoru je dán zásadní nesoulad mezi učiněnými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů obou stupňů na straně druhé.
K trestnému činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., za nějž byl odsouzen M. L., tento popřel, že by vůbec přišel do fyzického konfliktu s kterýmkoliv policistou ze zasahujících hlídek, a proto část skutkové věty popisující jeho příchod na místo činu a jeho zapojení do konfliktu nemůže obstát. V průběhu dokazování před nalézacím soudem byla tato obhajoba v podstatě prokázána i dalšími důkazy, konkrétně výpovědí spoluobviněného J. L. a policistů P. K., J. P., R. M., M. K., M. Z., M. Ž., hlídky H. – R., J. R., kteří potvrdili, že obviněný nenapadl žádného z policistů, když závěr o vině soudy postavily na údajně věrohodných výpovědích svědkyň z osobního automobilu, který měl být jejich vozidlem poškozen, N. R. a L. K. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud shledal jeho jednání v tom, že měl uchopením policisty P. za oděv jej po krátkou dobu, v podstatě okamžik, zadržovat a odtahovat od svého syna. Toto jednání však nenaplňuje znak násilí, neboť i v souladu s rozhodnutím R 22/1966 Sb. rozh. nestačí samo o sobě jen uchopení napadeného za oděv a zacloumání s ním, ale soudy musí posoudit veškeré okolnosti a dovodit, zda šlo o násilí směřující proti tělu napadeného. Podle toho, jak je jeho jednání nalézacím soudem ve skutkové větě popsáno, nemohl tedy naplnit skutkovou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Ohledně skutku kvalifikovaného jako trestný čin zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti podle §275 odst. 1 tr. zák. J. L. uvedl, že nepopírá, že se choval tak, že kladl policistovi P. fyzický odpor, což potvrdili i oba policisté – P. a K. Znakem tohoto trestného činu je však i to, že odpor je kladen vojáku, v tomto případě policistovi, který plní jemu dané povinnosti. Nalézací soud však nespecifikoval konkrétní práva, která měl mít zasahující policista vůči obviněnému, který vůči němu měl být ve specifickém postavení vojáka a ani neuvedl, z jakých ustanovení konkrétního předpisu tato práva vyplývají, pouze konstatoval, že konkrétně popsaným jednáním kladl odpor zasahujícím příslušníkům policie. Vzhledem k tomu, že policista P. uvedl již v přípravném řízení, že byl zařazen u policie ČR jako policejní inspektor Okresního ředitelství policie v Českých Budějovicích a uvedený den měl službu jako velitel hlídky, vycházel obviněný z předpokladu, že měl pouze práva a povinnosti stanovené zákonem o policii ČR č. 283/1991 Sb. v platném znění (dále jen „zákon o policii ČR“ či „ zákon č. 283/1991 Sb.“), když k interním předpisům nemá přístup. Dovolatel je tak přesvědčen, že policista P. svým jednáním překročil daná mu práva a neplnil povinnost stanovenou cit. zákonem a výkonem funkce při jeho konkrétním zařazení. Pokud totiž policista postupoval podle ust. §12 a 13 zákona o policii ČR, neměl právo dovolatele omezovat na svobodě a pokud ten odcházel na ubytovnu, z níž se pak několikrát vrátil, byl fyzický zákrok policisty vůči němu v rozporu s jeho oprávněními. J. L. pak použil k odporu proti policistovi fyzické síly v obraně, a proto se nemohl dopustit trestného činu, za nějž byl odsouzen. V souvislosti se zjišťováním skutkového děje pak uvedl, že ohledně jeho průběhu se shodli svědci J. L. a A. K., přičemž proti jejich výpovědím stojí ta, kterou podala svědkyně N. R. Ani žádný z policistů, vyjma R. M., kteří se na místo střetu dostavili, neuvedl, že by viděli fyzický střet mezi dovolatelem a J. P. Podle jeho přesvědčení nehodnotily soudy obou stupňů správně ani další postup policistů, který spočíval v tom, že M. L. byla přesto, že se nechoval agresivně, po celou dobu setrval na místě, byl identifikován a nesnažil se jakkoliv z místa vzdálit, nasazena pouta proto, že ústně odmítl jet na záchytnou stanici. Podle jeho přesvědčení nejednal tak, aby byl důvod mu pouta přikládat. Zákon byl porušen i tím, že státní zástupce nebyl se zadržením seznámen a nebyl vyžádán jeho souhlas. Z hlediska zákonnosti postupu hlídky a zejména policisty P. je důležité i to, že J. L. utrpěl při převozu zranění, byť nebyla takového rozsahu, aby naplnila zákonný znak trestného činu ublížení na zdraví, což je dokladováno i znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství, přičemž zdůraznil, že žádný z policistů si nevšiml, že by měl zranění při nastupování do vozidla. Dovolatelova zranění objektivizovaná znalcem nejsou vyloučena ani výpovědí lékaře a pomocného personálu protialkoholní záchytné stanice, kteří si již na konkrétní událost nevzpomněli a pouze v souladu se svými předpisy uvedli, že pokud by obviněný žádal o ošetření, bylo by provedeno. Soudy obou stupňů pak měly dle jeho názoru hodnotit i to, že policista P. byl v době jejich rozhodování trestně stíhán pro nezákonný postup při dalším zákroku učiněném v rámci svého zařazení policisty.
J. L. dále ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl kvalifikován jako trestný čin výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák. namítl, že popis skutku, zejména způsob jeho spáchání, není ve skutkové větě uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly znakům příslušné skutkové podstaty, když jeho existenci pak nelze dovozovat pouze z odůvodnění rozhodnutí. Skutková věta v části „slovně a fyzicky napadal ostatní účastníky zájezdu“ je naprosto neurčitá, nepřesná a neuvádí skutkové okolnosti, které jsou obsahem zákonných znaků skutkové podstaty dle §202 odst. 1 tr. zák. Dovolatel nepopírá, že se dostal do střetu s rodinou G., ovšem trvá na tom, že jeho příčinou byla nespokojenost této rodiny s chováním cestujících v zadní části patra autobusu, kde se hrálo a zpívalo. Nepopírá, že by mohl K. Z. uhodit, avšak naprosto nechtěně, když se rukama bránil v době, kdy byl napadán a vytlačován uličkou, proto úder nemohl mít velkou intenzitu. Nesouhlasí s hodnocením výpovědí svědků, které nalézací soud rozdělil do dvou skupin, a to do té, která byla spřízněná s rodinou G. a té, která patří do skupiny osob známých obviněnému, když za zásadní považoval výpovědi svědkyň J. Š. a L. M. Hodnocení výpovědí svědků soudem považuje za neobjektivní a účelové, přičemž výpovědi všech svědků o tom, že K. Z. úmyslně udeřil pěstí do obličeje takovou intenzitou, že se následně uhodila či narazila hlavou o rám okna, jsou vyloučeny znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství, dle něhož zranění poškozené jednak odpovídají nechtěnému úderu, jednak je vyloučeno, že by poškozená, která se v okamžiku úderu nacházela na sedačce do uličky, mohla po něm padnout až na okenní rám a utrpět při tom objektivně zjištěné zranění. Na závěr navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 23 To 2/2007, stejně i předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 T 153/2005 zrušil a dle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že v konkrétní věci je zřejmé, že soudy učinily ohledně bodu 1/ i 2/ označených v citovaném rozsudku soudu prvního stupně zcela správná a vnitřně logická skutková zjištění a v tomto směru odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle jeho názoru jim nelze nic vytýkat ani co se týče jejich právního posouzení. Ohledně bodu 1/ uvedl, že pokud zakročující policisté neměli zájem na ničem jiném, než na zjištění okolností dopravního přestupku a v této zcela evidentně legální činnosti se jim podnapilí a arogantně vystupující obvinění snažili zabránit jednáním, které přerostlo až ve spáchání trestných činů, byli po právu uznáni vinnými. Ke skutku pod bodem 2/ pak uvedl, že polemika obviněného J. L. s tím, že nezl. K. Z. neudeřil úmyslně, je irelevantní, jelikož jeho jednání má charakter výtržnictví i za situace, kdy by k poranění jmenované vůbec nedošlo, popř. nedošlo by k jejich vzájemnému kontaktu. Poukázal též na úvahu odvolacího soudu, že za okolností obtížného nočního cestování větší skupiny lidí v uzavřeném autobuse je na každého účastníka zájezdu kladen náročnější požadavek k sebekontrole, ohleduplnosti a slušnosti. Obviněný se ovšem projevil jako osoba nesebekritická a jeho hrubé, povýšenecké a arogantní chování nabylo pak takové intenzity a potažmo společenské nebezpečnosti, že naplnilo zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Uzavřel, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako neopodstatněné, když současně souhlasil, aby takové rozhodnutí učinil dle ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatelé nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatelé v dané věci vyjádřili svůj nesouhlas s právní kvalifikací skutků, k níž dospěl soud prvního stupně. J. L. navíc ke skutku pod bodem 1/ citovaného rozsudku namítl, že soudy přesně nespecifikovaly, na základě jakého zákona jednali zasahující policisté, a má tak zato, že jejich zásah byl v rozporu s jejich pravomocemi. Má dále zato, že státní zástupce nebyl seznámen s jejich zadržením na místě činu a toto tak bylo provedeno bez jeho souhlasu. Ke skutku pod bodem 2/ citovaného rozsudku uvedl, že skutková věta obsažená ve výroku soudu prvního stupně je neurčitá, neboť nevykazuje znaky trestného činu výtržnictví dle §202 tr. zák. On se přitom jednáním v ní popsaným toliko bránil napadení ze strany ostatních cestujících a poškozenou K. Z. napadl nechtěně. Oba pak brojí proti provedení a hodnocení důkazů před soudem, zejména nesouhlasí s vyhodnocením učiněných svědeckých výpovědí. Uvedené námitky byly dovolateli převážně uplatněny právně relevantně, neboť míří vůči hmotně právnímu posouzení skutku, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.
V dané situaci je nutné vyjít ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. Ohledně skutku pod bodem 1/ citovaného rozsudku z těchto vyplynulo, že dovolatelé před ubytovnou, v níž bydlel se svou přítelkyní J. L. a kde slavili s dalšími osobami Silvestra, fyzicky napadli policisty, kteří tam přijeli z důvodu prošetření podezření ze spáchání malé dopravní nehody. Jejich jednání spočívalo v tom, že poté, co byli policisty J. P. a P. K. vyzváni k prokázání totožnosti, oba v opilosti hrubými výrazy začali policisty slovně napadat. Následně J. L. po napomenutí, aby na místě setrval do příjezdu dopravní policie, napadl J. P. tím, že jej chytil a odstrčil, na což jmenovaný policista reagoval jeho přitlačením ke zdi. V tom okamžiku jej zezadu uchopil M. L. v úmyslu pomoci svému synovi, a proto jej druhý z policistů, P. K., odtáhl pryč. V důsledku tohoto střetu utrpěli oba policisté nepatrná zranění.
Jestliže tedy dovolatel M. L. namítl, že v jeho jednání není možno spatřovat použití násilí proti policistovi jako veřejnému činiteli, nelze s takovou námitkou souhlasit. Je pravda, že násilím není pouhé uchopení napadeného za oděv a zacloumání jím, avšak ze skutkových zjištění se podává, že tento bránícího se policistu J. P. uchopil a snažil se jej odtáhnout, aby mu zabránil v jeho obraně proti J. L. Násilím je mimo jiné jednání proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, když se nevyžaduje, aby takovým jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví. Dovolací soud se tak shoduje s právním posouzením skutku, neboť je evidentní, že násilí M. L. směřovalo proti tělu (takto jím napadeného) policisty J. P., když tento fakt podtrhuje i skutečnost, že v jeho jednání mu bylo zabráněno druhým policistou P. K.
K námitkám J. L., nutno uvést následující: policisté J. P. a P. K., kteří se dostavili na místo činu proto, aby prošetřili podezření ze spáchání malé dopravní nehody, nijak neporušili své pravomoci, když od dovolatelů požadovali předložení dokladů k ověření jejich totožnosti, ani tím, že proti fyzickým útokům dovolatelů použili chvaty, hmaty a pout. Jejich oprávnění jsou stanovena zákonem o policii ČR. Ustanovení §13 tohoto zákona stanoví oprávnění policistů požadovat prokázání totožnosti, jímž se dle odst. 1 rozumí: „prokázání jména a příjmení, data narození a trvalého, popř. přechodného pobytu osoby.“ Dle odst. 2 pak platí, že: „policista je oprávněn vyzvat osobu, přistiženou při jednání, které má znaky trestného činu nebo přestupku, aby prokázala svou totožnost; osoba je povinna výzvě vyhovět.“ Ustanovení §38 zákona uvedeného zákona stanoví, že, dle odst. 1: „donucovacími prostředky jsou, mimo jiné: a) hmaty, chvaty, údery a kopy sebeobrany…, d) pouta… “, když tyto prostředky „ je policista oprávněn použít v zájmu ochrany bezpečnosti osob, své vlastní a majetku a ochrany veřejného pořádku, proti osobě, která je ohrožuje (odst. 2).“ V daném případě je tak zjevné, že policisté v žádném směru nepřekročili svá oprávnění, a to ani na místě činu samotném ani při následném převozu dovolatelů na protialkoholní záchytnou stanici, když nepatrné zranění, které J. L. utrpěl, bylo způsobeno zákrokem zasahujících policistů, který následoval po jeho útoku vůči nim. Je na místě poukázat i na to, že ve spise je založeno hlášení o použití donucovacích prostředků a úřední záznam o prošetření oprávněnosti a přiměřenosti jejich použití (viz č. l. 8, 9), které nesvědčí o tom, že by zákrok policistů vykazoval jakékoliv znaky protiprávnosti. Stejně tak neobstojí ani námitky J. L. týkající se jeho zranění, když ze znaleckého posudku, jenž byl v dané věci proveden (viz č. l. 162 an.), vyplývá, že utrpěl toliko drobnou oděrku v oblasti pravého oka, kterou nelze považovat ze soudně lékařského hlediska za poruchu zdraví a která zřejmě vznikla pádem na obličej při nasazování pout. Je tedy zjevné, že ke vzniku tohoto drobného poranění došlo právě v důsledku agresivního chování dovolatele vůči policistům během použití shora popsaných donucovacích prostředků. Z citovaného posudku dále vyplynulo, že zlomeninu nosních kůstek u J. L. není možné mít za prokázanou, neboť znalec ohledně tohoto nálezu konzultoval i odborníka v oboru radiodiagnostika, který žádné známky čerstvé zlomeniny nosních kůstek neshledal. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že zásah policistů nebyl v rozporu se zákonem, když proti agresivně jednajícím dovolatelům, zejména pak J. L., jednali způsobem v rozsudku přesně popsaným.
Nelze přisvědčit ani námitce J. L. týkající se zadržení jeho osoby, neboť i během něj všechny zákonné podmínky byly splněny. Dle ustanovení §76 odst. 1 tr. ř. může osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, je-li dán některý z důvodů vazby, policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání dle §160 odst. 1 tr. ř. K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce, ovšem bez jeho souhlasu lze zadržení provést i tehdy, nesnese-li věc odkladu a souhlasu nelze předem dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu anebo zastižena na útěku. K tomu v daném případě také došlo, když z příslušných protokolů (viz č. l. 4, 5) plyne, že policisté se rozhodli oba obviněné zadržet bezprostředně poté, co tito proti nim zaútočili, tedy v okamžiku, kdy vzniklo podezření ze spáchání trestného činu (ať už dle §155 tr. zák. či dle §275 tr. zák.). Na základě studia těchto protokolů bylo rovněž zjištěno, že byly splněny i další podmínky pro zadržení dovolatelů jako podezřelých osob stanovené v §76 odst. 3 a 4 tr. ř. Jelikož ze zadržení byli propuštěni na svobodu druhého dne ráno, 1. 1. 2005 v 9:21 hod. (M. L.) a v 11:10 hod. (J. L.), nebyl důvod k jejich předání (s protokoly a dalším důkazním materiálem) státnímu zástupci k rozhodnutí o vazbě.
Pokud jde o výhrady J. L. ke skutku pod bodem 2/ rozsudku soudu prvního stupně, dovolací soud k nim považuje za nutné uvést, že souhlasí s názorem soudu odvolacího v tom, že skutková věta rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích by mohla být přesnější, pokud jde o zachycení znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák., tato skutečnost však není takovým pochybením, které by bylo nutno napravovat cestou dovolání, když v předmětném rozsudku je obsaženo zevrubné odůvodnění předmětného skutku, v němž soud podrobně hodnotí důkazy ve věci provedené. Ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil tak je možné dospět k uvedené právní kvalifikaci daného skutku, když z těchto vyplývá, že J. L. se v zájezdovém autobuse (plném cestujících) dostal do potyčky s účastníky zájezdu (v odůvodnění přesně jmenovanými), při níž rukou udeřil nezletilou K. Z., v důsledku čehož tato utržila drobné zranění ve skutkové větě přesně popsané. Zcela správně také soudy konstatovaly, že znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu není ublížení na zdraví, když ta je naplněna již tím, že se určitá osoba na místě veřejnosti přístupném dopustí výtržnosti, a to zejména napadením jiného. K tomu také v daném případě nepochybně došlo, a je tak bezpředmětnou námitka, že zranění poškozené K. Z. nebylo dovolatelem způsobeno úmyslně. Ze skutkových zjištění rovněž zcela jasně vyplynulo, že k vytlačení dovolatele přesně uvedenými osobami (zejména V. G., P. G. a R. V.) z přední části autobusu došlo teprve poté, co na V. G. sám jako první zaútočil, a to jak hrubými a neslušnými urážkami, tak posléze i fyzickým napadením.
Ohledně zbývajících námitek Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že tyto všechny napadají výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudem a z toho vzešlých skutkových zjištění. Soud prvního stupně však zejména i v rozsáhlém odůvodnění přijatého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, z jakých důkazů vycházel, když vzal za prokázané, že dovolatelé se skutků dopustili způsobem ve výroku svého rozhodnutí přesně popsaným. Provedení a hodnocení důkazů před soudem I. stupně, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení, lze tedy hodnotit jako provedené v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. Na tomto místě je ovšem nutné dodat, že uvedené výhrady vznesené dovolateli v tomto směru jsou pouze takové, které míří proti učiněným skutkovým zjištěním, která soudům co do jejich rozsahu i obsahu umožnila přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do právní kvalifikace jednání dovolatelů přiléhavá. Za daného stavu věci tak nelze dovodit, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů z nich vyvozených na straně druhé je dán dovolateli namítaný zásadní nesoulad. Na základě výše uvedených skutečností tak lze uzavřít, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl sice uplatněn právně relevantně, avšak zjevně neopodstatněně.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka