ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.737.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 737/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2007 o dovolání M. K. a I. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 267/2005 ze dne 26. 9. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 107/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání podané M. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání podané I. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 107/2004 ze dne 17. 1. 2005 byl dovolatel M. K. v bodě III citovaného rozsudku uznán vinným pomocí k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) a §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a dovolatel I. H. trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. c) a §209 odst. 1 tr. zák. (skutek č. I), trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (skutek č. XI) a trestným činem pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) a §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (skutek č. XV), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl M. K. uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců za současného vyslovení dohledu. I. H. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilního telefonu zn. Nokia 8210 se SIM kartou.
O odvoláních M. K. a I. H., jakož i dalších obviněných, proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 3 To 267/2005 ze dne 26. 9. 2005, a to tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podali M. K. a I. H., jako osoby oprávněné, dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájkyň a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku M. K. uvedl, že co se týče skutku č. III., za nějž byl odsouzen, vypovídal v průběhu celého řízení pravdu o tom, že nevěděl, že vůz pocházel z trestné činnosti a neznal jeho hodnotu. Spoluobviněnému P. R. by rozhodně nikdy nedoporučoval koupi kradeného vozu a k ničemu takovému by mu ani nepomáhal. Podle jeho názoru mělo být oběma soudům nápadné, že do rozsáhlé trestné činnosti ostatních obžalovaných nezapadal, neboť se o tom, o co ve skutečnosti šlo, dozvídal až v průběhu vyšetřování a jednání před soudem a ani poté činnost S. N. a spol. pořádně nepochopil. Z provedeného dokazování sice vyplynulo, že S. N. vyhověl a poskytl dopravu, ovšem nevyplynulo z něj jasně, přesvědčivě a jednoznačně, že věděl, že auto, jehož dodávku zajišťoval, je kradené a že má značnou hodnotu. Má tak za to, že soudy obou stupňů porušily zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a odsoudily jej za skutek, který nebyl řádně prokázán, když mu nebyl prokázán jeho subjektivní vztah k předmětnému skutku. Odsouzení se dotýká jeho cti a cti celé jeho rodiny, pokládá tak za ponižující, aby byl zařazen mezi zloděje aut či osoby, které vědomě kupují kradená auta či k tomu pomáhají svým známým. Navrhl proto, aby oba citované rozsudky v části, která se jej dotýká, byly zrušeny a on obžaloby zproštěn.
I. H. vyjádřil svůj nesouhlas s právním závěrem soudu druhého stupně, že všechny důkazy, tedy i listinné a výslech svědka D., na sebe navzájem navazují. Namítl, že odposlechy telefonních hovorů a záznamů telekomunikačního provozu, které tvoří stěžejní část důkazů proti němu, jsou nezákonné. Má za to, že odposlechy jeho mobilního telefonu byly pořízeny dříve, než bylo zahájeno jeho trestní stíhání, navíc nařízení odposlechů obsahují jen velmi stručná odůvodnění, z nichž není patrno, co konkrétně bral soud v úvahu, když posuzoval, zda šetřený skutek může být kvalifikován jako zvlášť závažný trestný čin či jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva a z čeho soud dovodil konkrétně v jeho případě důvodnost předpokladu, že telekomunikačním provozem jeho osoby budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že I. H. v dovolání neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které považuje právní závěry obou soudů v otázce právního posouzení skutku za nesprávné a omezil se pouze na vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními, kdy dále zpochybnil výrok o vině zejména námitkou, že soudy opřely výrok o vině i o obsah odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu přesto, že se jedná o procesně sporný důkaz. Stejně jako M. K. pak takto uplatnil stejnou námitku jako v odvolacím řízení, přesto, že se jí odvolací soud zabýval a vyslovil jednoznačné stanovisko, že se jedná o procesně validní důkazy, protože byly provedeny v souladu s trestním řádem. Oba dovolatelé se tak domáhají změny právního posouzení skutků odmítajíc rozhodná skutková zjištění soudu, k nimž soud na základě provedeného dokazování dospěl. Tím se ovšem ocitli mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto podloženou dovolací argumentaci proto nelze uznat za věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému ze zbývajících zákonných dovolacích důvodů. K námitce M. K. ohledně nedostatku zavinění, neboť ani on neznal původ vozidla a nemohl být proto pomocníkem k trestnému činu krádeže, uvedla, že soudy dospěly ke zjištění vyjádřeném v popisu skutku č. III, že si krádež vozidla objednal. Tímto však naplnil znaky účastenství na trestném činu, jímž byla věc získána, formou návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. V daném případě je však zjevné, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, tedy, nemůže vést k výsledku, že by se situace obviněného ve věci podstatně změnila a dále, otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Je navíc zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o něž následně opřely právní posouzení skutků, přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl, a to dovolání I. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání M. K. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když současně souhlasila, aby taková rozhodnutí učinil dle ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasila i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatelé nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatelé v dané věci vyjádřili především svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně. M. K. navíc uvedl, že v jeho věci (skutek č. III citovaného rozsudku) nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, jehož se měl dopustit, když nevěděl, že jako řidič převáží za hranice České republiky odcizený vůz. I. H. pak namítl nezákonnost provedených telefonních odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které soudům sloužily jako důkaz s tím, že tyto ani vzájemně nekorespondují s jinými ve věci provedenými důkazy. Dovolací soud považuje za potřebné uvést, že námitky byly dovolateli uplatněny právně relevantně toliko zčásti, neboť vůči hmotně právnímu posouzení skutku směřuje jen část argumentace dovolatele M. K., jež je ovšem zjevně neopodstatněná.
Jestliže tedy dovolatel M. K. namítl, že na základě skutkových zjištění nelze dospět k závěru o jeho úmyslu spáchat trestný čin krádeže formou pomoci dle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., tomuto nelze přisvědčit, když ze skutkových zjištění se zcela jednoznačně podává, že to byl, který spolu s obviněným R. si odcizení vozu VW Passat Variant objednal. Z nich také plyne, že byli kontaktováni dalšími obviněnými (S. N. a spol.) ohledně průběhu opatřování (odcizení) tohoto vozu s tím, aby si připravili peníze na úhradu jeho „ceny“. Těmito osobami byli průběžně informováni i o průběhu legalizace předmětného vozu. Z takto učiněných skutkových zjištění tak vyplývá, že dovolatel od počátku věděl a chtěl, aby jiné osoby pro něj předmětný vůz obstaraly formou krádeže a závěr o jeho úmyslu vztahujícímu se k danému trestnému činu je tak zcela namístě. Vzhledem ke způsobu, jakým všechny zúčastněné osoby, včetně dovolatele, mezi sebou komunikovaly, je zjevné i to, že nebyl osobou, která by se o trestném jednání ostatních dozvídala postupně, nýbrž to, že od počátku věděl, že se daná trestná činnost připravuje a posléze byl sám účasten její samotné realizace. Jeho námitce o absenci subjektivní stránky daného trestného činu tak nelze v žádném případě přisvědčit a nutno ji takto posuzovat jako zjevně neopodstatněnou.
K námitkám obsaženým v dovolání I. H. nutno uvést, že tento jimi brojí výhradně proti provedení a hodnocení důkazů před soudem, zejména nesouhlasí s provedením a následným vyhodnocením telefonních odposlechů a s jejich vzájemným provázáním s ve věci provedenými svědeckými výpověďmi. V této souvislosti dovolací soud však poukazuje na rozsáhlé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se shodnými námitkami taktéž zabýval. Z něj především plyne, že jejich provádění vyhovělo všem zákonným požadavkům obsaženým v ust. §88 a 88a tr. ř. Neobstojí ani námitka, že byly provedeny před zahájením trestního stíhání dovolatele, když tento postup je ovšem rovněž v rozhodnutí soudu přiléhavě odůvodněn. Z příslušného trestního spisu je patrné, že dané důkazy byly od počátku opatřovány před sdělením obvinění dovolateli, a to za splnění všech požadavků stanovených v ust. §160 odst. 4 tr. ř. jako tzv. neodkladné a neopakovatelné úkony, když právě na základě skutečností z nich získaných bylo možno v dané trestní věci dospět k závěru o okruhu pachatelů projednávaných trestných činů. I s touto námitkou se ovšem dostatečným způsobem vypořádal soud prvního stupně, který uvedl, že rovněž po formální stránce byly odposlechy provedeny správně, za dodržení všech zákonných požadavků včetně podrobného odůvodnění každého jednotlivého uskutečnění odposlechu či záznamu (viz str. 87 - 89 rozsudku). Takto provedené důkazy pak navazují i na ostatní důkazy v dané věci opatřené, ať už jde o důkazy listinné či svědecké výpovědi.
Vzhledem k uvedenému tedy Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že oběma dovolateli uplatněné námitky z převážné míry napadají výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudem a z toho vzešlých skutkových zjištění. V této souvislosti však nutno opětovně zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Soud prvního stupně však zejména i v rozsáhlém odůvodnění jím přijatého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, z jakých důkazů vycházel, když vzal za prokázané, že dovolatelé se skutků dopustili způsobem ve výroku rozhodnutí přesně popsaným. Provedení a hodnocení důkazů před soudem prvního stupně, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení, lze však jednoznačně hodnotit jako provedené v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. Na tomto místě je ovšem nutné dodat, že uvedené výhrady takto dovolateli vznesené jsou pouze takové, které směřují proti způsobu provádění, opatřování a hodnocení důkazů, resp. následně učiněným skutkovým zjištěním, která soudům, co do jejich rozsahu i obsahu, umožnila přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do právní kvalifikace jednání dovolatelů přiléhavá.
Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl právně relevantně uplatněn toliko ve shora popsané části dovolatelem M. K., ovšem jako zjevně neopodstatněný. Ve zbývající části takto podaných dovolání pak nutno konstatovat, že námitky dovolatelů nelze podřadit pod žádný dovolací důvod obsažený v ust. §265b odst. 1 tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto obě podaná dovolání odmítnout, a to dovolání podané M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné a dovolání I. H. pak dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka