ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.738.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 738/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2007 o dovolání J. R. a R. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 479/2005 ze dne 16. 11. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 107/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání podané J. R. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání podané R. S. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 107/2004 ze dne 17. 1. 2005 byl dovolatel J. R. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. (skutek č. II ), trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. (skutek č. III), trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. (skutek č. VII) a trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (skutek č. XIX, právní kvalifikace uvedením příslušného ustanovení trestního zákona byla zřejmě nedopatřením ve výroku na str. 18 rozsudku Městského soudu v Brně opomenuta, viz ale str. 15 a str. 82 rozsudku). Dovolatel R. S. byl uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. (skutek č. XV). Příslušný skutkový děj ohledně všech trestných činů je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl J. R. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilního telefonu zn. Ericson T 20e se SIM kartou. R. S. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců.
O odvoláních J. R. a R. S. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 479/2005 ze dne 16. 11. 2005, a to tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podali J. R. a R. S., jako osoby oprávněné, dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku J. R. uvedl, že co se týče skutku č. II, za nějž byl odsouzen, soudy prvního i druhého stupně zcela účelově hodnotily jediný důkaz, jenž se týká tohoto skutku, a to jsou odposlechy telekomunikačního zařízení, když záznamy telefonních hovorů byly hodnoceny nevyváženě, neboť na jedné straně jsou důkazem o jeho vině, na straně druhé pak jsou základem pro zprošťující výrok u ostatních obviněných. Dalším důkazem, který má svědčit o jeho vině, je fotokopie velkého technického průkazu, která však nesouvisí s tímto skutkem. Poukázal i na to, že mnohé osoby, s nimiž se měl trestné činnosti dopustit, vůbec nezná, tyto neznají jeho. Nesouhlasí tak s tím, že jeho vina byla prokázána uceleným a uzavřeným logickým řetězcem nepřímých důkazů, když není zřejmé, které nepřímé důkazy mají tvořit tento logický a uzavřený řetězec.
Ke skutku č. III pak uvedl, že i zde je jeho vina dovozována soudem pouze na základě záznamu odposlechu telekomunikačního provozu, přičemž poukázal na to, že ze záznamů nebyl předložen a konstatován žádný hovor, z něhož by vyplývalo, že měl zadat odcizení motorového vozidla doposud neustanovené osobě. U některých hovorů (např. ze dne 22. 8. 2003 v 10:11 hod.) byla policejním orgánem zaměněna osoba volaného a volajícího. Poukázal pak na to, že po celou dobu přípravného řízení nebyl označen jako pachatel trestného činu krádeže dle §247 tr. zák., neboť jeho činnost spočívala v zaslání sms zprávy s telefonním číslem na pana K.
Ke skutku č. VII uvedl, že jediným důkazem, který zčásti prokazuje jeho vinu, je jeho přiznání stran předložení částečně nepravdivého potvrzení o měsíčním příjmu, když ovšem již nebyla prokázána vina stran padělání a pozměňování veřejné listiny, neboť se zakoupeným vozem byly předány i doklady a nemůže tedy mu být přičítáno k tíži, že tyto nebyly pravé, jelikož předmětné vozidlo zakoupil v dobré víře jako předváděcí vůz. Namítl dále, že vozidlo VW Passat Variant bylo v systému LOOK naposledy zachyceno dne 14. 11. 2003, tedy v době, kdy byl již vazebně stíhán. I tento úřední záznam byl zpracován nstržm. E. D., který byl opakovaně navrhován jako svědek, nebyl však nikdy vyslechnut. Poukázal i na to, že až do doby odcizení vozidla řádně a včas hradil leasingové splátky dle sjednané leasingové smlouvy.
K bodu XIX. konstatoval, že nebyl proveden jediný důkaz, jenž by prokazoval jakoukoliv povědomost dovolatele o tom, že vozidlo pochází z trestné činnosti, když on jej řádně zakoupil od leasingové společnosti jako totální havárii, a poté, co jej po opravě sám užíval, jej prodal panu N., kdy při tomto prodeji bylo šetřením potvrzeno, že vozidlo pochází z havárie. Ani jeden soud však nepřipustil výslechy svědků, kterými by jeho tvrzení bylo verifikováno. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadená rozhodnutí zrušil a „věc vrátil k dalšímu projednání a opětovnému rozhodnutí“.
R. S. ke skutku č. XV namítl, že jediným důkazem o jeho vině byl odposlech telefonních hovorů jiných osob, tedy důkaz nepřímý, jehož obsah soudy zjednodušeně, chybně a zcela nepřípustně interpretovaly. On se však v době trestné činnosti nacházel na Slovensku a poté, co po příjezdu zjistil ztrátu vozidla, tuto ihned nahlásil Policii České republiky. Dalším důkazem jeho neviny, jsou výpovědi spoluobžalovaných, kteří jej jako spolupachatele vůbec neoznačili. Uvedl, že jeho spolupráce na nelegálním vývozu automobilu by byla nelogická, neboť vzhledem k ceně, za niž se tento na tzv. černém východním trhu prodává, a výši investic do doby odcizení, by utrpěl i značnou ztrátu finanční. Těmito argumenty se však soudy nezabývaly a ve svých odůvodněních uvedly, že obžalovaní N. a H. společně s dovolatelem spolupracují, a tím pádem i on je zapojen do trestné činnosti, a to pouze na základě odposlechu telefonního hovoru mezi N. a P. z 9. 6. 2003, kdy se tito mají o dovolateli zmiňovat. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dle ust. §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a nařídil nalézacímu soudu, aby dle ust. §265l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že R. S. v něm neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které považuje právní závěry obou soudů v otázce právního posouzení skutku za nesprávné a omezil se pouze na vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními, kdy dále trvá na tom, že se vůbec jednání kladeného mu za vinu nezúčastnil. Stejně jako J. R. pak takto uplatnil stejnou námitku jako v odvolacím řízení, přesto, že se jí odvolací soud zabýval a vyslovil jednoznačné stanovisko, že se totiž jedná o procesně validní důkazy, protože byly provedeny v souladu s trestním řádem. Oba dovolatelé se tak domáhají změny právního posouzení skutků odmítajíc rozhodná skutková zjištění soudu, k nimž soud na základě provedeného dokazování dospěl. Tím se ovšem ocitli mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto podloženou dovolací argumentaci proto nelze uznat za věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému ze zbývajících zákonných dovolacích důvodů. K námitce J. R., že neznal původ předmětného vozidla pak dodala, že se lze ztotožnit s právním závěrem obou soudů, že ze zjištěných okolností vyplývá úmyslné zavinění obviněného ve vztahu ke skutečnosti, že vozidlo bylo odcizeno. Namítané okolnosti jsou se závěrem soudů o úmyslném zavinění slučitelné a logicky vysvětlitelné, proto považuje právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podílnictví dle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. za správnou a dovolací námitku v této části za nedůvodnou. Podotkla, že je navíc zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o něž následně opřely právní posouzení skutků, přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání R. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání J. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně souhlasila, aby taková rozhodnutí učinil dle ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasila i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatelé nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Z hlediska popisu jednotlivých skutků obsažených v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatelé v dané věci vyjádřili svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně. Dovolatel J. R. pak ohledně skutku č. XIX učinil právně relevantní námitku, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že jím užívané vozidlo Škoda Octavia pocházelo z trestné činnosti.
Dovolatel J. R. ke skutku č. XIX namítl, že na základě skutkových zjištění nelze dojít k závěru o jeho vědomosti, že vůz Škoda Octavia pocházelo z trestné činnosti, a nemohl tak spáchat trestný čin podílnictví dle §251 odst. 1 tr. zák. Takové námitce nelze přisvědčit, neboť ze skutkových zjištění je zcela zřejmé, že vozidlo Škoda Octavia 1,9 TDi, které po totální havárii odkoupil od společnosti B. T., s. r. o., mělo jiné vybavení, než to, které od listopadu 2001 do října 2002 společně s doklady od prvně jmenovaného vozidla užíval a prodal svědku N.. Vozidlo, které se mu takto dostalo do dispozice a které užíval, bylo však pozměněno tak, aby odpovídalo dokladům od vozidla, s nímž předtím havaroval a následně od jmenované společnosti odkoupil. Ze skutkových zjištění je ovšem zjevné, že dovolatel bezpochyby věděl o tom, že daný vůz pochází z trestné činnosti, a je tak naplněna subjektivní stránka trestného činu podílnictví ve formě úmyslu, přinejmenším nepřímého ve smyslu ust. §4 písm. b) tr. zák. Uvedenou námitku o absenci subjektivní stránky daného trestného činu tak je možno posuzovat jako právně relevantně uplatněnou, avšak zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o zbytek argumentace dovolatele J. R. ohledně skutků č. II., III., VII. a XIX., musí dovolací soud konstatovat, že v ní napadá učiněná skutková zjištění, jakož i způsob opatřování, provádění a hodnocení důkazů, na základě nichž k nim soudy dospěly. Dovolací soud v této souvislosti především považuje za nutné zdůraznit to, že stěžejní důkazy – telefonní odposlechy – byly provedeny zcela v souladu se zákonem, když vyhověly všem zákonným požadavkům obsaženým v ust. §88 a §88a tr. ř. Ohledně námitky dovolatele u skutku č. III, že jeho aktivita spočívala toliko v zaslání sms zprávy s kontaktem na svědka K., s touto nelze souhlasit, když ze spisu je zřejmé, že ohledně trestné činnosti v tomto případě bylo uskutečněno velké množství telefonických hovorů, především mezi dovolatelem a spoluobviněným S. N. Nelze rovněž připustit jeho námitku u skutku č. VII, v níž dovolatel tvrdí, že vůz VW Passat Variant byl zachycen na hraničním přechodu pomocí systému LOOK až dne 14. 11. 2003, jelikož takto chybně uvedené datum bylo v příslušném úředním záznamu označeno jako písařská chyba a dne 23. 3. 2004 opraveno na datum správné, a to 14. 11. 2001 (viz úřední záznam na č. l. 1671). Tento důkaz (zachycení předmětného vozu na hraničním přechodu L.) byl orgány činnými v trestním řízení opatřen v rámci přípravného řízení ještě před zahájením trestního stíhání dovolatele a je zcela evidentní, že tento se svou námitkou toliko snaží využít popsané písařské chyby, které se policejní orgán při vyhotovování záznamu dopustil. Závěrem dovolací soud uzavírá, že vina dovolatele nebyla ve všech skutcích prokázána pouze telefonními odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, nýbrž též ostatními důkazy listinnými (včetně jím namítané fotokopie technického průkazu u skutku č. II), jakož i výslechy svědků, které takto tvoří logický a uzavřený řetězec důkazů vzájemně na sebe navazujících a jeho vinu potvrzujících. Jelikož z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že v dané věci takto bylo shromážděno dostatečné množství důkazů svědčících o jeho vině, shoduje se dovolací soud též s jejich závěrem, že nebylo nutno dále již provádět výslechy dalších, jím navrhovaných, svědků.
K námitkám obsaženým v dovolání R. S. nutno uvést, že tento jimi brojí výhradně proti skutkovým zjištěním, k nimž soudy v dané věci po provedení a hodnocení důkazů dospěly. Z nich se ovšem podává, že jeho aktivita u skutku č. XV spočívala v tom, že vozidlo, na něž nejprve u společnosti C.C. B. L., s. r. o., uzavřel leasingovou smlouvu, poté předal spoluobviněným H. a N., kteří jej vyvezli mimo Českou republiku, a on následně nahlásil na Policii České republiky údajné odcizení tohoto vozu. Z důkazů ve věci shromážděných, především pak telefonních odposlechů, je zřejmé, že se s ostatními obviněnými znal a popsanou trestnou činnost s nimi od počátku plánoval. I v tomto případě nutno podotknout, že dovolatel ve své argumentaci vyjadřuje nesouhlas především se způsobem opatřování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, což ovšem nemůže být dovolacím důvodem dle §265b tr. ř. V této souvislosti dovolací soud poukazuje též na rozsáhlé a vyčerpávající odůvodnění především rozsudku soudu prvního stupně, který se shodnými námitkami taktéž zabýval. Z něj především plyne, že provádění důkazů vyhovělo všem zákonným požadavkům, a to i pokud jde o shromážděné telefonní odposlechy (viz ust. §88 a 88a tr. ř.). Všechny ve věci provedené důkazy pak na sebe vzájemně navazují, a proto bylo možno na jejich podkladě dospět ke skutkovým zjištěním právě tak, jak to učinil soud prvního stupně, o čemž svědčí právě již zmíněné vyčerpávající odůvodnění jeho rozsudku. Dovolací soud proto uzavírá, že postupu orgánů činných v trestním řízení v tomto směru není co vytknout.
Vzhledem k uvedenému tedy Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že oběma dovolateli uplatněné námitky z převážné míry napadají výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudem a z toho vzešlých skutkových zjištění. V této souvislosti však nutno opětovně zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Soud prvního stupně však zejména v rozsáhlém odůvodnění přijatého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, z jakých důkazů vycházel, když vzal za prokázané, že dovolatelé se skutků dopustili způsobem ve výroku svého rozhodnutí přesně popsaným. Provedení a hodnocení důkazů před soudem prvního stupně, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení, lze však jednoznačně hodnotit jako provedené v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná.
Na tomto místě je proto třeba konstatovat, že uvedené výhrady takto dovolateli vznesené jsou pouze takové, které směřují proti způsobu provádění, opatřování a hodnocení důkazů, resp. následně učiněným skutkovým zjištěním, která soudům co do jejich rozsahu i obsahu umožnila přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do právní kvalifikace jednání dovolatelů přiléhavá.
Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl právně relevantně uplatněn toliko zčásti dovolatelem J. R., ovšem je zjevně neopodstatněný. Ve zbytku pak nutno konstatovat, že námitky dovolatelů nelze podřadit pod žádný dovolací důvod obsažený v ust. §265b odst. 1 tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než dovolání podané J. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Dovolání R. S. pak odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka