ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.766.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 766/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2007 o dovolání podaném obviněným P. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 9 To 569/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 78/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 15 T 78/2006, byl obviněný P. R. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., spočívajícím v jednání popsaném pod body 1) – 3) výrokové části rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §248 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost D. Ch. F. S. B., s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 9 To 569/2006, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám znovu ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., který spočíval ve skutku formulovaném ve výroku rozsudku tak, že obviněný ad 1) „dne 20. 4. 2004 uzavřel jako jednatel spol. 3. R., s. r. o., se spol. C. T., a. s., zastupovanou osobou údajně vydávající se za P. Š., smlouvu o nájmu dopravních prostředků na osobní motorové vozidlo tov. zn. Mercedes-Benz E 220 CDI, v časové hodnotě 1.321.800,- Kč, ačkoli věděl, že předmětné vozidlo je na základě leasingové smlouvy, uzavřené dne 5. 3. 2004 mezi spol. D. C. S. B., s. r. o. a 3. R. majetkem společnosti spol. D. Ch. S. B. , s. r. o., vozidlo předal bez souhlasu leasingové společnosti třetí osobě za částku 10.000,- Kč a vozidlo opustilo území ČR dne 29. 4. 2004, čímž způsobil majiteli vozidla spol. D. Ch. S. B., s. r. o. škodu ve výši 1.321.800,- Kč,“ ad 2) „dne 20. 4. 2004 uzavřel jako jednatel spol. 3. R., s. r. o., se spol. C. T., a. s., zastupovanou údajně osobou vydávající se za P. Š., smlouvu o nájmu dopravních prostředků na osobní motorové vozidlo tov. zn. Mercedes-Benz E 220 CDI, v časové hodnotě 1.321.800,- Kč, ačkoli věděl, že předmětné vozidlo je na základě leasingové smlouvy, uzavřené dne 5. 3. 2004 mezi spol. D. Ch. S. B., s. r. o. a 3. R. majetkem společnosti spol. D. Ch. S. B. , s. r. o., vozidlo předal bez souhlasu leasingové společnosti třetí osobě za částku 10.000,- Kč, aniž je známo, kde se vozidlo nachází, čímž způsobil majiteli vozidla spol. D. Ch. S. B., s. r. o., škodu ve výši 1.321.8000,. Kč,“ a ad 3) „ dne 18. 6. 2004 uzavřel jako jednatel spol. 3. R., s. r. o., se spol. C. T., a. s., zastupovanou údajně osobou vydávající se za P. Š., smlouvu o nájmu dopravních prostředků na osobní motorové vozidlo tov. zn. Mercedes-Benz E 270 CDI, v časové hodnotě 1.591.600,- Kč, ačkoli věděl, že předmětné vozidlo je na základě leasingové smlouvy, uzavřené dne 1. 3. 2004 mezi spol. D. Ch. S. B., s. r. o. a 3. R. majetkem společnosti spol. D. Ch. S. B., s. r. o., vozidlo předal bez souhlasu leasingové společnosti třetí osobě za částku 10.000,- Kč a vozidlo dne 26. 6. 2004 opustilo území ČR, čímž způsobil majiteli vozidla spol. D. Ch. S. B., s. r. o. škodu ve výši 1.591.600,- Kč,“. Svým jednáním ad 1) – 3) způsobil společnosti D. Ch. S. B., s. r. o. (nyní D. Ch. A. B. s. r. o., škodu celkem 4.235.200,- Kč. Podle §248 odst. 3 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Pro výkon trestu pak byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost D. Ch. A. B., s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek tak nabyl právní moci dne 18. 1. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání, kterým napadl výrok o vině a výrok o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v daném případě soudy dovodily jeho úmyslné zavinění vztahující se ke všem zákonným znakům trestného činu zpronevěry, přestože ve skutečnosti mu nebylo prokázáno, že jednal v úmyslu přisvojit si cizí věc. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že dne 25. 3. 2004 se stal jediným jednatelem a společníkem společnosti 3. R., s. r. o., a proto se seznámil se stavem společnosti a jejím majetkem. Když zjistil, že společnost má závazky vůči leasingové společnosti, aktivně se zajímal o řešení splácení leasingových splátek. Po zjištění, že společnost 3. R., s. r. o., by zřejmě nemohla dostát závazkům k placení leasingových splátek, nalezl řešení v možnosti půjčení vozidla třetí straně, která by sama leasingové splátky hradila. Podle dovolatele byla v rámci uzavřených smluv o nájmu dopravních prostředků uzavřena dohoda mezi 3. R., s. r. o., jako dlužníkem, a společností C. T., a. s., jako přebírajícím dlužníkem ve smyslu ustanovení §534 ObčZ, podle které se společnost C. T., a. s., dohodla se společností 3. R., s. r. o., o tom, že splní její závazek vůči věřiteli D. Ch. S. B., s. r. o. To znamená, že na podkladě předmětné dohody vznikl společnost C. T., a. s., závazek vůči společnosti 3. R., s. r. o., spočívající v povinnosti poskytovat plnění přímo věřiteli, tj. společnosti D. Ch. S. B., s. r. o. Podle dovolatele je za těchto okolností zřejmé, že se v dané situaci snažil učinit vše, co ekonomicky mohlo zajistit úhradu leasingových splátek a plnění závazků firmy. Proto v jeho případě nelze spatřovat úmysl směřující k přisvojení si cizí svěřené věci. Dovolatel zdůraznil, že sám si žádné vozidlo nepřisvojil, pouze je umožnil užívat třetí osobě, aniž by z toho měl jakýkoli vlastní prospěch. Podle názoru dovolatele by se v posuzovaném případě mohlo jednat o trestný čin zpronevěry jedině tehdy, jestliže by jako leasingový nájemce v rozporu se smlouvou a bez souhlasu pronajímatele vozidlo prodal, získané peníze použil pro svoji potřebu a způsobil tak pronajímateli škodu. V daném případě ovšem v konečném důsledku k žádnému prodeji nedošlo, neboť vozidlo bylo odcizeno zřejmě osobou vydávající se za P. Š. Zároveň nebyl prokázán ani dovolatelův úmysl směřující k neplacení leasingových splátek a k užívání vozidla bez jejich dalšího placení. Z výše uvedeného pak podle dovolatele vyplývá, že soud v jeho případě pochybil při právní kvalifikaci skutku, neboť při absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nejde o trestný čin, když v dané věci se jednalo výlučně o obchodní spor o dlužné leasingové splátky a nikoliv o jednání zakládající trestní odpovědnost dovolatele.
Podle dovolatele soudy obou stupňů pochybily též při stanovení výše škody, neboť ve svých rozhodnutích sice dovodily, že škoda činila částku 4.235.200,- Kč, přestože nebylo nijak prokázáno a zjištěno, jaká byla výše skutečné škody. Z tohoto důvodu nebylo možno spolehlivě dovodit ani to, že dovolatel naplnil znaky trestného činu zpronevěry v kvalifikované skutkové podstatě podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby dovolací soud na podkladě dovolání zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 9 To 569/2006, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 15 T 78/2006, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí ve věci.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatelovy námitky sice lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak na druhé straně jim nelze přisuzovat prosazovaný právní význam. Podle státní zástupkyně je za podstatné třeba považovat to, že pokud dovolatel na sebe dne 25. 3. 2004 převedl obchodní podíly dosavadních čtyř společníků společnosti 3. R., s. r. o., a stal se jejím jediným společníkem a současně jednatelem, vstoupil v rámci svého právního nástupnictví do veškerých právních vztahů uvedené společnosti, včetně jejího závazku k leasingové společnosti D. Ch. S. B., s. r. o. Bez významu zde není ani skutečnost, že dovolatel společnost 3. R., s. r. o., na sebe převedl za symbolickou cenu 1,- Kč za stavu, kdy se společnost nacházela ve hluboké ztrátě. Dovolatel přitom znal stav majetku společnosti i obsah leasingových smluv, které prakticky těsně před převodem společnosti 3. R., s. r. o., uzavřel jeho právní předchůdce. Jestliže byl seznámen s podmínkami finančního pronájmu, bylo podle státní zástupkyně nezbytné, aby je plně respektoval, zejména nalézacím soudem zmiňovaný bod 8.13 Všeobecných podmínek finančního leasingu, týkající se informací o změnách společníků u subjektu, který si vozidlo pronajal. Takovou povinnost však dovolatel nesplnil a bez vědomí a tím i souhlasu leasingové společnosti jako majitele a pronajímatele předmětných vozidel uzavřel za celkovou úplatu 30.000,- Kč ve všech přisouzených případech smlouvu o nájmu dopravního prostředku, na jejímž podkladě vozidla protokolárně předal do dispozice společnosti C. T., a. s. Popsaným způsobem si dovolatel podle státní zástupkyně počínal za okolností, kdy nevěděl, zda nový právní subjekt bude schopen sjednané platební povinnosti ve všech třech případech dostát, přičemž navíc neznal ani pravou identitu osoby, se kterou jednal, neboť ta v té době již byla prohlášena za mrtvou. Státní zástupkyně zdůraznila, že bez ohledu na to, zda dovolatel s výše uvedenou osobou vystupující pod jménem P. Š. skutečně jednal, anebo zda vytvořil pouze takovou fikci, je zřejmé, že svěřená vozidla dal do dispozice třetí osobě, aniž by se dále zajímal o to, jak s nimi bude naloženo. S předmětnými vozidly nakládal přitom zcela neomezeně a způsobem, který podle státní zástupkyně náležel buď jen vlastníkovi anebo jeho nájemci za podmínek, že se s pronajímatelem a dalším nájemcem trojstranným způsobem dohodne. Pokud takto nepostupoval, musel si za uvedeného stavu věci být vědom i srozuměn s tím, že výše uvedeným jednáním může na majetku pronajímatele vozidel způsobit škodu, jak k tomu také v posuzovaném případě došlo. Na soudy zjištěném skutkovém podkladě lze pak podle státní zástupkyně učinit závěr, že dovolatel si ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. přisvojil cizí svěřenou věc. Na tom podle ní nemůže nic změnit ani dovolatelův odkaz na ustanovení §534 ObčZ, podle kterého se společností C. T., a. s., uzavřel dohodu o splnění jeho závazku, která jej však nezbavovala odpovědnosti za následky takového ujednání. Jestliže dovolatel soudům zároveň vytkl, že pochybily při stanovení výše škody v částce 4.235.200,- Kč, pak podle státní zástupkyně zjevně přehlíží, že soudy vycházely z časové hodnoty vozidel určené na podkladě znaleckého dokazování, od které nebyla odečtena akontace, která nebyla dohodnuta ani složena (viz např. č. l. 76 spisu). Proto je zřejmé, že ke způsobení škody v kvalifikované výši podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zák. v daném případě došlo.
Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně tak, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný P. R. podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací soud je vázán soudy zjištěným skutkovým stavem věci a dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám interpretuje výsledky provedeného dokazování či poukazuje na jeho neúplnost, a na tomto základě dovozuje absenci svého úmyslného zavinění či nesprávné zjištění výše škody. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů), směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely.
V aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedení pod sp. zn. I. ÚS 4/04) se opakovaně poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz str. 3 až 7 rozsudku soudu prvního stupně a zejména str. 7 až 9 napadeného rozsudku odvolacího soudu) a dovolatel takový extrémní nesoulad konečně ani nenamítal.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že odvolací soud vadně posoudil otázku jeho úmyslného zavinění (§4 tr. zák.), když ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. se nevypořádal s tím, že dovolatel jednal v zájmu společnosti 3. R., s. r. o., a jeho jednání mělo oporu v ustanovení §534 ObčZ. Za těchto okolností je podle dovolatele zřejmé, že jeho cílem nebylo přisvojit si svěřenou věc (předmět leasingu), kterou pouze umožnil užívat třetí osobě. O zpronevěru by se podle názoru dovolatele pak mohlo jednat toliko v případě, jestliže by jako leasingový nájemce v rozporu se smlouvou a bez souhlasu pronajímatele vozidlo prodal, získané peníze použil pro svoji potřebu a tím způsobil pronajímateli škodu.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry, je cizí věc svěřena pachateli tehdy, jestliže mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. O přisvojení si cizí svěřené věci pak půjde v případech, kdy pachatel s takovou věcí naloží (disponuje) v rozporu s účelem svěření, čímž tento základní účel zároveň maří, tzn. že výkonem quasi-vlastnických práv k věci znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení. Způsobenou škodu pak představuje majetková újma, jež poškozenému z jednání pachatele vznikne. Protože trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. §3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), musí úmyslné zavinění pachatele vždy zahrnovat jak přisvojení si svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Není přitom rozhodné, vznikne-li takový úmysl pachatele při svěření věci nebo až později.
Z důvodů rozvedených shora proto nelze dovolateli přisvědčit v tom, že k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. bylo nutno, aby v rozporu s uzavřenou leasingovou smlouvou svěřenou věc (motorové vozidlo) prodal a získané peníze použil pro svoji potřebu, tedy de facto „sebe obohatil“, jak je tomu např. u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Obstarání prospěchu z věci, a to ať pro sebe či pro jiného totiž znakem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. není, přestože pachatelé v takové pohnutce zpravidla jednají. Postačí proto, jedná-li pachatel v úmyslu (§4 tr. zák.) přisvojit si cizí svěřenou věc, jestliže se tento úmysl zároveň vztahuje, alespoň v eventuální formě, i ke způsobení škody na cizím majetku. Ke působení škody v rozsahu naplňujícím znaky tzv. kvalifikované skutkové podstaty přitom může dojít i z nedbalosti (srov. §6 písm. a/ tr. zák.).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak podle zjištění soudů obviněný (dovolatel) věděl, že společnost 3. R., s. r. o., jejímž jednatelem a jediným společníkem od 25. 3. 2004 byl, disponuje mj. se třemi vozidly tov. zn. Mercedes – Benz, a to na podkladě leasingových smluv (uzavřených jinými osobami poměrně krátce před datem převodu společnosti) s tehdejší společností D. Ch. S. B., s. r. o. Jednou z nedílných součásti předmětných smluv byly tzv. „Všeobecné podmínky finančního leasingu společnosti D. Ch. S. B., s. r. o.“, v nichž se stanoví, že vlastníkem předmětu leasingu je pronajímatel, a že nájemce nesmí předmět leasingu zcizit, přenechat do držby nebo užívání třetí osobě, popř. zatížit předmět leasingu jakýmikoliv právy ve prospěch třetích osob. Dále zde bylo výslovně stanoveno, že nájemce není oprávněn dát předmět leasingu do podnájmu třetí osobě, není-li s pronajímatelem dohodnuto jinak. Povinností nájemce bylo dále to, aby pronajímatele předem písemně informoval o všech skutečnostech či chystaných organizačních změnách, které by mohly vést k zákonnému přechodu smluvních práv a povinností nájemce na jiný subjekt (viz např. č. l. 60, 61 spisu). Podle zjištění soudu obviněný (dovolatel) shora uvedené smluvní podmínky znal. Přesto jako její jednatel uzavřel za společnost 3. R., s. r. o., ve dnech 20. 4. až 18. 6. 2004 ohledně výše uvedených vozidel smlouvy o jejich nájmu (resp. podnájmu), a to se společností C. T., a. s. Na tomto základě následně vozidla předal třetí osobě. Krátce poté dvě z nich opustila území republiky a další zmizelo na neznámém místě. Došlo tedy k odnětí věci jejímu původnímu určení a tím i k poškození svěřitele (pronajímatele) a zároveň vlastníka věci - společnosti D. Ch. S. B., s. r. o.
Z hlediska úmyslu obviněného (dovolatele) je pak podstatné to, že podle zjištění soudů znal všechny rozhodné skutečnosti, tj. znal obsah leasingových smluv a samozřejmě i těch smluv, která za společnost 3. R., s. r. o., sám uzavíral a věděl rovněž, že se svěřenou věcí nakládá bez ohledu na smluvně stanovené povinnosti leasingového nájemce. Vlastníka vozidel o svých aktivitách nejen neinformoval, ačkoliv musel vědět, že to je jeho povinností, ale naopak své povinnosti vědomě porušil. Především zcela ignoroval to, že jako nájemce nebyl oprávněn dát předmět leasingu do podnájmu třetí osobě. Osoboval si tedy nad cizí svěřenou věcí (motorovými vozidly) právo nakládat s ní způsobem, zjevně překračujícím rámec a účel svěření a v tomto smyslu si věc přisvojil. Odkaz dovolatele na ustanovení §534 ObčZ zde přitom nelze považovat za případný, neboť tzv. převzetí plnění (tj. v daném případě placení leasingových splátek) jiným subjektem nemá za následek změnu v subjektech závazku a nedochází tedy k záměně dlužníka jako při převzetí dluhu podle §531 odst. 1 ObčZ. Jestliže dovolatel mimo rámec vymezený ustanovením §534 ObčZ uzavřel se společností C. T., s. r. o., rovněž nájemní (resp. podnájemní) smlouvy ohledně inkriminovaných vozidel, stalo se tak nepochybně v rozporu s podmínkami před tím uzavřených leasingových (tj. nájemních) smluv, podle kterých – nebylo-li s pronajímatelem dohodnuto jinak – nesměl leasingový nájemce dát předmět leasingu do podnájmu dalšímu (třetímu) subjektu, což dovolatel věděl.
Pokud jde o to, zda úmysl obviněného (dovolatele) kromě přisvojení si cizí svěřené věci zahrnoval i způsobení škody jako následku jeho jednání, pak ze zjištění soudů obou stupňů lze dovodit, že „převod“ inkriminovaných vozidel na další subjekt proběhl za velmi pochybných a krajně podezřelých okolností (viz str. 9 rozsudku odvolacího soudu), kdy obviněný (dovolatel) sotva mohl spoléhat na to, že leasingová společnost, bez vědomí které všechny transakce s jejími vozidly probíhaly, dostane alespoň nějaké splátky, anebo že v případě jejich neplacení jí pronajatá vozidla vůbec budou vrácena. Za těchto okolností bylo proto možno dovodit, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání bude na majetku společnosti D. Ch. S. B., s. r. o., způsobena škoda. To znamená, že úmysl obviněného směřoval též ke způsobení škody na cizím majetku (§4 písm. b/ tr. zák.).
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu věcně správným v tom, že jednání obviněného (dovolatele) v podobě zjištěné soudem a popsané v tzv. skutkové větě výrokové části napadeného rozsudku, naplňovalo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud proto nepovažoval podané dovolání ani v části, ve které jinak bylo dovolatelem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno právně relevantně, za jakkoliv opodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného P. R. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler