ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.855.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 855/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2007 o dovolání podaném obviněným P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 7 To 40/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 80 T 121/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 80 T 121/2006, byl obviněný P. S. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se po skutkové stránce dopustil tím, že „dne 22. 12. 2005 kolem 01.30 hodin v obci K., v restauraci M., po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl M. K. tím, že jej povalil na podlahu, kde jej dvakrát udeřil dřevěnou židlí, a to do zad a hlavy a jednou kopl do břicha, čímž mu tak způsobil zranění spočívající v tržné ráně v temenní krajině hlavy délky 4 cm, zhmoždění v oblasti břicha a zlomenině pravé lopatky s dobou léčení v trvání nejméně 3 týdnů, přičemž vzhledem k směřování útoku zejména do oblasti hlavy a zad, jeho četnosti, intenzitě síly a užitému nástroji hrozil poškozenému M. K. vznik zranění daleko závažnějšího, spočívajícího ve zlomeninách kosti klenby i spodiny lebeční, v krvácení nad i pod tvrdou plenu mozkovou, zhmoždění mozku, poranění skeletu hrudního koše a poranění orgánů dutiny hrudní či břišní, čímž by tak byl poškozený ohrožen na životě.“ Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně, na náhradě škody částku ve výši 1.607,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 7 To 40/2007, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. tento rozsudek zrušil toliko ve výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. Za použití §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud nově rozhodl, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinem zaplatit zdravotní pojišťovně, na náhradě škody částku ve výši 1.607,- Kč. Dále bylo vysloveno, že „jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.“ Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. 3. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání, kterým napadl výrok o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a současně i výrok o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že ze skutku popsaného ve výroku o vině ani ze skutkových zjištění obsažených v odůvodnění napadeného rozsudku, nelze jednoznačně dovodit, že by inkriminovaným jednáním spáchal pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Podle názoru dovolatele lze skutek uvedený ve výroku o vině ve skutečnosti po právní stránce posuzovat pouze z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. Dovolatel poukázal na to, že soud sice na jedné straně zjistil, že poškozenému mohla vzniknout zranění daleko závažnější spočívající ve zlomeninách kosti klenby i spodiny lebeční, v krvácení nad i pod tvrdou plenou mozkovou, zhmoždění mozku, poranění skeletu hrudního koše a poranění orgánu dutiny hrudní či břišní, avšak na druhé straně nesprávně dovodil, že takový následek byl současně zahrnut úmyslným zaviněním podle §4 tr. zák. Při absenci úmyslu dovolatele způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, bylo proto třeba přistoupit k použití mírnější právní kvalifikace skutku, a to jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Podle dovolatele soud pochybil i v tom, že v jeho případě při rozhodování o trestu neužil ustanovení §37 tr. zák. a nerozhodl o upuštění od uložení dalšího trestu, ačkoliv vzhledem k rozhodnutí Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 102 T 50/2002 ze dne 31. 8. 2006, byly splněny zákonné podmínky pro takový postup.
V závěru dovolání proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 19. 12. 2006, č. j. 80 T 121/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 7 To 40/2007, zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že v posuzované věci dovolatel uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen relevantně, ale též důvodně. Podle názoru státního zástupce lze dovolateli přisvědčit v tom, že skutková část výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí obou soudů neobsahuje taková skutková zjištění, která by mohla být spolehlivým podkladem pro úvahy o naplnění tzv. subjektivní stránky pokusu výše uvedeného trestného činu. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že obviněný (dovolatel) po předchozí slovní rozepři a poté, co poškozeného M. K. povalil ze židle na podlahu, tohoto udeřil 1x židlí do hlavy, 1x židlí do zad a 1x jej kopl do oblasti břicha, čímž mu způsobil tržnou ránu na temeni hlavy délky 4 cm, zlomeninu pravé lopatky a zhmoždění v oblasti břicha s dobou léčení asi tři týdny. Podle znaleckého posudku přitom útok vedený kopem nohou nebo tupým předmětem mohl být obecně způsobilý ke vzniku závažnějších poranění, avšak s nutnou podmínkou použití velké intenzity síly. V daném případě bylo soudy zjištěno, že vůči břichu poškozeného působilo násilí malé intenzity, vůči jeho hlavě násilí střední intenzity, přičemž pouze proti lopatce poškozeného působilo násilí velké intenzity, které mělo za následek její zlomeninu. V tomto posledním případě ke vzniku závažnějšího poranění nedošlo, jelikož úderem byla zasažena část zadní strany ramene, kde nejsou uloženy žádné důležité orgány. Těmito okolnostmi (razancí vykonaného útoku) se soudy podle státního zástupce dostatečně nezabývaly, ačkoliv z hlediska použité právní kvalifikace skutku měly hodnotit reálně hrozící následek se zřetelem ke skutečnému průběhu útoku a jeho skutečné intenzitě. Pokud obviněný (dovolatel) popírá svůj úmysl, bylo možno založit závěr o této formě zavinění na pečlivém hodnocení skutkových zjištění jako je charakter použité zbraně, intenzita útoku a jeho cílení, pohnutka činu apod. Státní zástupce soudům vytkl rovněž to, že ve svých rozhodnutích nevysvětlily, kterou z forem těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. spatřovaly v hrozícím následku. Je možno pouze usuzovat, že měly na mysli těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák.
Své vyjádření k dovolání státní zástupce shrnul tak, že ze strany obou soudů nebyla věnována dostatečná pozornost řádnému objasnění intenzity útoku a charakteru újmy na zdraví, a to v závislosti na zhodnocení všech dostupných důkazů; zejména pak nebyla věnována pozornost pečlivému posouzení otázky úmyslu směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví předpokládané v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. To znamená, že dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo obviněným podáno důvodně.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby dovolací soud z podnětu dovolání obviněného v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a dále aby podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, tj. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by dovolací soud shledal, že je třeba v předmětné trestní věci rozhodnout jiným způsobem, než je uveden v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce pro takový případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný P. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.) lze - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tzn. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v namítaném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu podle kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, popř. nepoužití ustanovení §37 tr. zák. s ohledem na to, že trest uložený dřívějším rozsudkem byl podle obviněného dostatečný (§37 tr. zák.), nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest (§35 odst. 1, odst. 2 tr. zák.), popř. společný trest za pokračování v trestném činu (§37a tr. zák.).
To znamená, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky, v jejichž rámci dovolatel sám hodnotí, zda trest uložený mu dřívějším rozsudkem lze považovat za dostatečný (§37 tr. zák.), přičemž své předcházející odsouzení v jiné věci bez bližší argumentace interpretuje s tím závěrem, že mu další trest již neměl být ukládán. Dovolatel totiž v uvedeném směru ve skutečnosti neuplatnil žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhal revize (přehodnocení) skutkového stavu věci, z něhož soudy vycházely při rozhodování o trestu.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde namítl, že soudy obou stupňů u pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. vadně posoudily otázku jeho úmyslného zavinění (§4 tr. zák.) ve vztahu ke způsobení následku (těžké újmy na zdraví), a že závěr o tomto úmyslu nelze dovodit ani na podkladě skutkového stavu, na kterém soudy svá rozhodnutí založily. Podle dovolatelova názoru se v daném případě jednalo toliko o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je především zapotřebí uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Za těžkou újmu na zdraví se podle §89 odst. 7 tr. zák. považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, jež zákon taxativně vymezuje pod písmeny a) až ch) citovaného ustanovení. Protože trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.) je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy, nestačí aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, ale je třeba, aby bylo zjištěno, že jeho úmysl zároveň směřoval k následku (účinku) spočívajícímu v těžké újmě na zdraví (zde srov. přiměřeně např. rozhodnutí R 19/1963 SbRt.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví musí být zjištěno, že pachatel alespoň věděl, že svým jednáním může způsobit zákonem předpokládaný těžší následek, a pro tento případ s ním byl srozuměn (úmysl eventuální - §4 písm. b/ tr. zák.). Na takové srozumění lze pak usuzovat zejména podle intenzity útoku, dále byl-li útok veden proti důležité části těla napadeného, z povahy zbraně, pokud ji pachatel použil, z jeho pohnutky apod. (v judikatuře srov. např. R II/1965, R 35/1991 SbRt). Měl-li pachatel v úmyslu jinému způsobit těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví, je takové jednání třeba právně kvalifikovat jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. by zde přicházela v úvahu jedině tehdy, jestliže nebylo zjištěno (prokázáno), že úmysl pachatele, a to ani v nepřímé (eventuální) formě, směřoval k následku předpokládanému v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, považuje Nejvyšší soud za rozhodné skutkové zjištění soudu prvního stupně, které následně akceptoval i odvolací soud, že obviněný (dovolatel) z malicherné příčiny napadl poškozeného M. K. v restauraci tím způsobem, že jej nejprve shodil se židle na zem, kde jej kopl do břicha a zasadil mu dva údery dřevěnou židlí. Kromě zhmoždění v oblasti břicha mu způsobil tržnou ránu délky 4 cm v temenní krajině hlavy a zlomeninu pravé lopatky. Z posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, soud zjistil (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně), že poškozený utrpěl zranění považovaná v soudně-lékařské praxi za středně těžká. Dále bylo zjištěno, že proti hlavě poškozeného působilo tupé násilí střední intenzity a proti zadní straně pravého ramene tupé násilí velké intenzity. Úder tupým předmětem mohl podle znalce mít za následek i velmi závažná poraněním poškozeného, a to především jeho hlavy (např. zlomeniny klenby i spodiny lebeční, krvácení pod plenu mozkovou, zhmoždění mozku), ovšem za předpokladu, že by k zasažení poškozeného došlo silou velké intenzity. Pokud v daném případě soudy vzaly za prokázáno, že obviněný (dovolatel) použil k útoku na poškozeného vedle kopnutí též dřevěnou židli (podle protokolu o ohledání věci s hmotností 4, 75 kg /viz č. l. 49 a 50 spisu/), není podle Nejvyššího soudu podstatné, že velkou silou byla zasažena jen ramenní oblast těla poškozeného (zlomenina pravé lopatky) a „pouze“ střední silou temeno jeho hlavy (tržná rána v temenní krajině) a menší silou - kopnutím jeho břicho (zhmoždění), neboť by bylo nesprávné tyto jednotlivé údery od sebe oddělovat, resp. posuzovat je izolovaně, jak to činí ve svém vyjádření k dovolání státní zástupce. V případě použité židle šlo navíc o předmět takového tvaru, s nímž lze sotva vést útok na přesně cílené místo, tj. s určitou mírou jistoty si zvolit buď rameno nebo temeno (hlavu) poškozeného a podle tohoto zvolit sílu každého úderu, nehledě na to, že obě tyto oblasti těla se nenacházejí nijak daleko od sebe. Nelze pominout ani to, že použitá židle byla ve smyslu ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. zbraní, kterou obviněný (dovolatel) záměrně použil k zesílení svého útoku na poškozeného. Všechny tyto rozhodné skutečnosti obviněný (dovolatel) znal. To znamená, že musel vidět, že v kritickém okamžiku se poškozený nachází na zemi, kde má ztíženou možnost obrany, a jednak si musel být vědom i povahy použitého prostředku, kterým poškozenému zezadu zasadil dva údery do horní poloviny těla (přesněji do oblasti jeho ramen a hlavy), jež se ukázaly být dostatečně způsobilé k tomu, aby každý z nich sám vyvolal zraňující efekt (viz lékařská zpráva a znalecký posudek).
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud zároveň za nezbytné připomenout, že úmyslné zavinění vždy předpokládá, že si pachatel je alespoň v obecných rysech vědom existence skutečností spadajících pod zákonné znaky určitého úmyslného trestného činu, a že toto vědomí nevybočuje z rámce daného těmito znaky. Dovolatel přitom jednal za okolností, jež umožňovaly dovodit nejen to, že poškozeného úmyslně fyzicky napadl a zranil, ale také že si zároveň počínal způsobem svědčícím o jeho srozumění (§4 písm. b/ tr. zák.) s eventuálním následkem (účinkem) v podobě těžké újmy na zdraví. Nebylo přitom na jeho vůli, že způsobil následek spočívající jen v takovém ublížení na zdraví, které svou závažností těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. nedosahovalo.
S ohledem na skutečnosti rozvedené Nejvyšším soudem v předcházejících odstavcích lze proto uzavřít, že skutkový stav věci, ze kterého v posuzovaném případě soudy obou stupňů vycházely (jak je formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně), dovoloval právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Přestože lze soudům vytknout některé nedostatky v odůvodnění jejich rozhodnutí (viz §125 odst. 1 tr. ř.), zejména to, že v nich není s odkazem na příslušné ustanovení zákona uvedeno, že jednání obviněného směřovalo k těžké újmě na zdraví v podobě poškození důležitého orgánu, popř. v delší dobu trvající poruše zdraví podle §89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák., je tato skutečnost z popisu skutku dostatečně zřejmá. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přitom přípustné není (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí je založeno na jím vytýkaných vadách, tj. na nesprávném právním posouzení skutku podle dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a podané dovolání (ani v jeho jinak relevantně uplatněné části) neshledal jakkoliv opodstatněným. Ze stejných důvodů se neztotožnil ani s právním názorem vysloveným státním zástupcem v rámci jeho písemného vyjádření k dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného P. S. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler