ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1182.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1182/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, za účasti 1) J. V., 2) E. R., a 3) H. P., všech zastoupených advokátem, o žalobě proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v O. ze dne 24.10.2002, č.j. V 5059/2002, o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 28/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2005, č.j. 1 Co 160/2004-90, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. září 2004, č.j. 23 C 28/2003-63, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byl povolen vklad vlastnického práva k nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené dne 19.7.2002 do katastru nemovitostí (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
V průběhu řízení Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. května 2004, č.j. 23 C 28/2003-47, rozhodl podle ustanovení §107 o.s.ř., že v řízení bude pokračováno s dalšími účastníky označenými shora v záhlaví tohoto rozhodnutí, jako procesními nástupci původní další účastnice A. P., zemřelé dne 8.12.2003.
Soud prvního stupně vycházel zejména ze zjištění, že rozhodnutím Katastrálního úřadu v Opavě ze dne 24.10.2002, č.j. V 5059/2002, byl zamítnut návrh žalobkyně
na povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem, a to objektu bydlení č.p. 329
na pozemku parcela č. 95, pozemku parcela č. 95 - zastavěná plocha o výměře 537 m2, pozemku parcela č. 94 - zahrada o výměře 114 m2 a pozemku parcela č. 96 - zahrada
o výměře 227 m2, vše v katastrálním území L., obec L., zapsáno na listu vlastnictví č. 1005 u Katastrálního úřadu v O., podle kupní smlouvy, jejímž předmětem byly výše uvedené nemovitosti a která byla uzavřena dne 19.7.2002 (dále též „kupní smlouva“) mezi A. P., zastoupenou na základě plné moci ze dne 4.3.2002 (dále též „plná moc“)
J. V. jako prodávající a M. P. jako kupující. Katastrální úřad zjistil, že v taxativním výčtu plné moci není uveden pozemek parcela č. 94 - zahrada, a dovodil, že není prokázána oprávněnost J. V. nakládat s předmětem právního úkonu podle ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., v platném znění. Současně učinil zjištění, že plná moc nebyla předložena v originále a ani její kopie nebyla ověřena, a proto dospěl rovněž k závěru, že nemohla být uznána jako listina způsobilá k zápisu do katastru podle ustanovení §5 odst. 1 písm. d) zákona č. 265/1992 Sb., v platném znění.
Soud prvního stupně dospěl ke shodnému zjištění skutkového stavu jako katastrální úřad a dále zjistil z kupní smlouvy, že plná moc měla být její nedílnou součástí. Obě strany se přitom dohodly, že kupní cena bude uhrazena tak, že její část
ve výši 100.000,- Kč kupující složí při podpisu dohody do úschovy realitní kanceláře S. a zbývající částku ve výši 1,200.000,- Kč převede na účet prodávající nejpozději do dvou měsíců ode dne podepsání smlouvy. Do té doby měla být částka 1,200.000,- Kč kryta směnkou, která měla být předložena k podpisu souběžně s podepsáním kupní smlouvy. Pod bodem IV. pak účastníci kupní smlouvou zmocnili a pověřili zprostředkovatelskou realitní kancelář S. k podání návrhu na vydání rozhodnutí
o povolení vkladu vlastnického práva podle této smlouvy, a to po zaplacení celé kupní ceny, jak bylo výše uvedeno. K zaplacení doplatku kupní ceny ve výši 1,200.000,- Kč sjednaným způsobem však doposud nedošlo, přesto žalobkyně podala předmětný návrh na vklad podle kupní smlouvy.
Krajský soud dovodil, že zmocněnkyně J. V. nebyla oprávněna k uzavření kupní smlouvy, protože obsah zmocnění v plné moci nebyl co do předmětu v souladu s obsahem kupní smlouvy. Jako nedůvodnou shledal i možnost povolení částečného vkladu vlastnictví k nemovitostem, k jejichž prodeji byla zmocněnkyně na základě plné moci oprávněna. Za rozhodující přitom považoval splnění předpokladu ustanovení §46 odst. 2 obč. zák., dle kterého u smlouvy o převodu nemovitostí projevy účastníků musí být na téže listině. V okolnosti, že plná moc nebyla podle spisu katastrálního úřadu pevně spojena s kupní smlouvou, spatřoval, že uvedený zákonný požadavek nebyl naplněn. Tuto skutečnost považoval spolu s výše zmíněnými formálními nedostatky plné moci za neodstranitelnou vadu věcné listiny. Soud dále vyložil bod IV. kupní smlouvy jako ujednání účastníků, dle kterého může být návrh na vklad podán až po zaplacení celé kupní ceny s tím, že účastníci si stanovili podmínku spojenou s hmotněprávními účinky právního úkonu. Vzhledem k tomu bylo třeba rovněž k nesplnění této podmínky přihlížet z hlediska kritérií pro povolení vkladu do katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Soud prvního stupně proto uzavřel, že rozhodnutí katastrálního úřadu v projednávané věci bylo správné, a žalobu dle ustanovení §250i o.s.ř. zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne ze dne
13. července 2005, č.j. 1 Co 160/2004-90, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.) a současně uložil žalobkyni povinnost nahradit každému z žalovaných náklady odvolacího řízení ve výši 2.511,- Kč (výrok II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že rozhodnutí katastrálního úřadu je správné. Věc posuzoval podle ustanovení §250i o.s.ř. Dovodil, že navrhovaný vklad nebyl odůvodněn obsahem předložených listin, a proto nebyly podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění novely zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen „zákona č. 265/1992 Sb“.), splněny dohodnuté podmínky
pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí spočívající v zaplacení kupní ceny. Již z tohoto důvodu bylo třeba návrh žalobkyně na vklad zamítnout jako zcela nedůvodný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1
písm. b) o.s.ř. Namítá zejména, že nedostatky týkající se spojení plné moci se smlouvou, případně dodatek plné moci ohledně zmocnění k pozemku parcela č. 94, bylo možné odstranit v průběhu řízení katastrálního úřadu, k čemuž však nedošlo. Skutečnost, že nebyla zaplacena kupní cena v plné výši a skutečnost, že návrh na vklad nepodala realitní kancelář jako zástupce účastníka řízení (to neznamená, že tento úkon nemůže provést zmocnitel), jako důvod zamítnutí neobstojí. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad bylo předčasné. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i odklad jeho vykonatelnosti a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být
pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Tak je tomu i v případě, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek výsledek sporu ovlivnit nemůže, dovolání není tudíž ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího České republiky soudu ze dne 27.10.2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48, ročník 2006).
Tento důsledek se přímo uplatní i v posuzované věci. Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta,
na třech samostatných důvodech, a to vedle právních závěrů soudu prvního stupně, že zmocněnkyně J. V. nebyla oprávněna k uzavření kupní smlouvy, protože obsah zmocnění v plné moci nebyl co do předmětu v souladu s obsahem kupní smlouvy, že dále nebyl splněn předpoklad ustanovení §46 odst. 2 obč. zák., dle kterého u smlouvy o převodu nemovitostí projevy účastníků musí být na téže listině, a konečně především na právním závěru soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud výslovně ztotožnil, že navrhovaný vklad nebyl odůvodněn obsahem předložených listin podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., z důvodu nesplnění dohodnuté podmínky pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí spočívající v zaplacení kupní ceny. Dovolatelka obsahovým vymezením dovolacího důvodu uplatnila námitky proti všem uvedeným právním závěrům, z nichž však u posledně zmíněného řešení právní otázky, které přijal odvolací soud, není splněna podmínka, aby napadené rozhodnutí mělo zásadní právní význam.
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin.
Podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh
na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Podle ustanovení §36 odst. 1 a 2 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, když vyložil bod IV. kupní smlouvy jako ujednání účastníků, dle kterého může být návrh na vklad podán až po zaplacení celé kupní ceny s tím, že účastníci si stanovili podmínku spojenou s hmotněprávními účinky právního úkonu. Přitom vycházel ze zjištění, že žalobkyně
ke dni podání návrhu na vklad doplatek kupní ceny ve výši 1,200.000,- Kč sjednaným způsobem nezaplatila. Dovodil, že navrhovaný vklad nebyl odůvodněn obsahem předložených listin, a proto nebyly podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb. splněny dohodnuté podmínky pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí spočívající v zaplacení kupní ceny. Závěr odvolacího soudu, že již z tohoto důvodu bylo třeba žalobu dle ustanovení §250i o.s.ř. zamítnout, je správný.
K uvedenému dovolací soud poznamenává, že ze shora použité formulace bodu IV. kupní smlouvy je nepochybně zřejmá vůle smluvních stran, aby ke dni podání návrhu na vklad byla splněna podmínka zaplacení celé kupní ceny sjednaným způsobem. V souladu s touto vůlí bylo třeba vyložit obsah dotčeného ujednání tak (§35 odst. 2 obč. zák.), že účastníci si dohodli odkládací podmínku, v daném případě zaplacení celé kupní ceny (§36 odst. 2 obč. zák.), na jejímž splnění závisí, zda právní následky (účinnost) kupní smlouvy nastanou. Z okolnosti, že právní účinky vkladu, tedy přechod vlastnického nebo vznik jiného věcného práva, nastávají zpětně ke dni podání návrhu na vklad (§2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.), vyplývá, že pokud je ve smlouvě uvedena odkládací podmínka, musí být ke dni podání návrhu na vklad splněna. Jinak by totiž právní účinky k tomuto dni nemohly nastat, neboť smlouva by ještě účinná nebyla, a návrh na vklad by musel být zamítnut (§5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb.).
Za těchto okolností není dovolání věcně projednatelné, neboť přezkum správnosti řešení ostatních dovoláním napadených otázek by se nemohl promítnout
do výsledku sporu, spočívajícího (již) na posouzení otázky, jež potřebný závěr o splnění podmínky zásadního právního významu neumožňuje.
Dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 4, ročník 2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval
o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 o.s.ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že dalším účastníkům řízení podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2007
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu