ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1419.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1419/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně E. J., proti žalované V. f. n. v P., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 100/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2006, č.j. 1 Co 226/2006-83, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), aby jí žalovaný zaplatil částku 100.000,- Kč. Návrh odůvodnila tím, že žalovaná neoprávněně zasáhla do její osobnostní sféry tím, že při gynekologické operaci, které se žalobkyně podrobila, jí bez jejího souhlasu (a tím proti její vůli) vyoperovali též oba vaječníky a vejcovody.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2006, č.j. 32 C 100/2005-72 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že lékaři žalované postupovali lege artis. Žaloba proto nebyla posouzena jako důvodná.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2006, č.j. 1 Co 226/2006-83,
k odvolání žalobkyně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud především poukázal na skutečnost, že předpokladem odpovědnosti podle ustanovení l3 o.z. je existence zásahu do práv chráněných ustanovením §11 násl. o.z., který je neoprávněný a současně objektivně způsobilý tato chráněná práva porušit, popřípadě ohrozit. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením věci. Podle názoru odvolacího soudu je
pro posouzení věci rozhodující, zda nálezy učiněné na ováriích jsou „patologickým nálezem“. Takovýmto nálezem je podle soudu nález, který není v souladu s normálním stavem, resp. upozorňuje na nějakou chorobu. Není jím proto (výlučně) nález ve smyslu „s životem neslučitelný a zdraví porušující“. Provedením předmětného zákroku při znalosti zdravotní dokumentace žalobkyně, podmíněného reversu a zjištěním učiněným v operačním poli při operaci samotné, žalobkyně neporušila Úmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, ani §27c zákona č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a v řízení nebylo prokázáno, že by její postup byl se zřetelem na uvedené nálezy na vaječnících non lege artis. Proto, že tak v řízení nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně, soud neshledal existenci odpovědnosti žalované podle §13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 5. prosince 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze žalobkyně napadla dne 3. ledna 2007 včasným dovoláním. Podává je z důvodu, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají
na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Obsah dovolání současně svědčí i o faktickém uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka z hlediska skutkových zjištění nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů. Poukazuje na to, že k posouzení toho, zda nález na vaječnících zjištěný operatérem v průběhu operace byl patologickým nálezem, je třeba odborných znalostí. Soud měl proto po slyšení účastníků ustanovit znalce, což se však nestalo. Dovolatelka pak poukazuje na důkazy, které byly soudy provedeny a současně kritizuje, pokud některé z navržených důkazů soud nevzal v úvahu. Připomíná, že léčebný postup žalované byl podivný a popisuje některé z etap tohoto procesu.
Dovolatelka připomíná, že odvolací soud řešil odbornou otázku, zda nález
na vaječnících byl patologický bez toho, že by vycházel ze závěrů soudních znalců. Sama trvá na tom, že nález zjištěný operatérem v průběhu operace nelze považovat
za patologický nález, přičemž před operací si odstranění vaječníků nepřála. Proto odstranění vaječníků považuje za závažný neoprávněný zásah lékařů do podstaty integrity a organizmu v rozporu s čl.5 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny a §27c zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Proto navrhla zrušení napadeného rozsudku soudu druhého stupně, stejně jako jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a)
a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005,
sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).
Jak již bylo uvedeno, dovolání v souzené věci především odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Současně se však z textu dovolání fakticky podává i námitka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), stejně jako výtka nedostatků ve skutkových zjištěních (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto důvody se však při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v souzené věci (s ohledem na již podaný výklad) neuplatní.
Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání v označené věci však neobsahuje argumentaci, která by fakticky byla způsobilá zpochybnit správnost úvah odvolacího soudu při aplikaci ustanovení §11 násl. o.z.
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu (když předpoklady pro přezkum správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu nebyly, jak již bylo vyloženo, v tomto dovolacím řízení dány) soudy obou stupňů dospěly k závěru, že ve smyslu ustanovení §11 násl. o.z. nedošlo popsaným způsobem k zásahu
do osobnostních práv žalobkyně, pak jde o závěr přiléhavý, neboť nebyla-li seznána neoprávněnost zásahu, který je předmětem tohoto sporu, není – jak správně konstatoval odvolací soud - odůvodněné přisoudit požadovanou satisfakci podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu