ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1547.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1547/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Ing. A. V., zastoupené advokátkou, proti žalované společnosti R-P., spol. s r.o., , o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 5/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2006, č.j. 1 Co 228/2006-52, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2004, č.j. 37 C 71/2001-157, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 10.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. žalobu zamítl,pokud žalobkyně požadovala, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni dalších 9,990.000,- Kč. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel především ze skutečnosti, že žalobkyně je předsedkyní představenstva a generální ředitelkou společnosti T., a.s. Žalovaná je vydavatelem týdeníku R., v němž dne 30. července 2001 v čísle 31, na straně 9, v rubrice Ekonomika, byl publikován článek s titulkem „Kontrarevolucionáři v Transgasu“ s podtitulkem „Ministerstvo průmyslu svěřilo strategický podnik „nevědomé“ spolupracovnici StB autora T. N. Žalovaná za protiprávní zásah do práva na ochranu osobnosti a občanskou čest považovala výroky:
- Ministerstvo průmyslu svěřilo strategický podnik „nevědomé“ spolupracovnici StB,
- A. V. (45), která od předminulého týdne stojí v čele akciové společnosti T., spolupracovala se státní bezpečností
- podle archivu Ministerstva vnitra měla krycí jméno Eva a tzv. vázací akt podepsala 6. července 1984,
- A. V. minulý čtvrtek na otázku R., zda se může prokázat negativním osvědčením, odmítla odpověď,
- a co na minulost nové šéfky říká Ministerstvo průmyslu? Náměstkyně V. je na dovolené, takže otázky vyřizuje mluvčí A. S.: „Paní V. předložila soudní rozhodnutí, že nebyla vědomou spolupracovnicí StB. Takové případy se děly, že byl někdo evidován bez svého vědomí.“ Lze rozsudek vidět? „Sama jsem ho neviděla,“ připouští mluvčí. „Ale seznámili se s ním ministr a paní náměstkyně. Kdyby paní V. spolupracovala vědomě, tak by asi ve funkci být nemohla.“
Soud prvního stupně dovodil, že prvními čtyřmi informacemi došlo k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv žalobkyně v takové míře, že nepostačuje poskytnutí morální satisfakce – omluvy. Publikované informace totiž byly způsobilé zvlášť závažným způsobem zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Současně však konstatoval, že nebyly prokázány žádné reálné dopady publikovaného článku, s výjimkou toho, že se o evidenci žalobkyně hovořilo. Podle soudu však nebylo zjištěno, že by z toho kdokoliv vyvozoval jakékoliv negativní důsledky ve vztahu k osobě žalobkyně. Nebyly zjištěny žádné negativní dopady (ve vztahu k žalobkyni) ani poté, kdy informace o evidenci žalobkyně jako tajné spolupracovnice byly publikovány podle zákona č. 107/2002 Sb. na elektronických médiích a v tisku. Soud konstatoval, že v tomto případě je na místě přiznat náhradu nemajetkové újmy pouze ve výši 10.000, - Kč jako symbolické vyjádření objektivní možnosti negativních dopadů sporného článku, které však ve skutečnosti nenastaly, resp. nebyly prokázány. Ve zbytku proto žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků (žalovaný se odvolával pouze co do částky 9.000,- Kč) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č.j. 1 Co 251/2004-179, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 9.000,- Kč, dále v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení, potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho právním hodnocením, které vycházelo z ustanovení §11 a 13 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Uvedl, že žalobkyně v řízení neprokázala zvlášť závažné reálné dopady článku na její osobnost, s výjimkou toho, že se o něm hovořilo. Žalobkyně pouze dedukovala možné ohrožení svých osobnostních práv. Naopak žalovaný v řízení prokázal, že tento článek negativní dopady na profesní ani společenské postavení žalobkyně neměl. Proto podle názoru odvolacího soudu „symbolická“ částka přiznaná žalobkyni soudem prvního stupně ve výši 10.000,- Kč je přiměřeným zadostiučiněním, odpovídajícím kritériím ustanovení §13 odst. 3 o.z., t.j. závažnosti vzniklé újmy, byť jen v podobě ohrožení osobnostních práv žalobkyně zveřejněním spojení její osoby s bývalou StB a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Zde především poukázal na to, že v době zveřejnění uvedeného článku si žalovaná byla vědoma existence pravomocného rozsudku o určení neoprávněnosti evidence žalobkyně v materiálech bývalé státní bezpečnosti. Odvolací soud též doplnil, že ustanovení §13 odst. 2 o.z. není sankcí vůči původci neoprávněného zásahu, ale za podmínek v tomto ustanovení uvedených pouze satisfakcí.
O dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 31. října 2005, č.j. 30 Cdo 1381/2005-2000, kterým především odmítl dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 9.000,- Kč. Dále tento rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku
o nákladech řízení, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Současně rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku II. a III. a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud s odkazem na ustanovení §13 odst. 2 a 3 o.z. mimo jiné konstatoval, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně, takže při rozhodování soudu se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. To však napadené rozhodnutí (stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně) v zásadě nečinilo možným. Pokud se odvolací soud v napadeném rozsudku výslovně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, vyšel tak sám též zejména z úvahy, že k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo v takové míře, že nepostačuje poskytnutí morální satisfakce – omluvy. Publikované informace byly způsobilé zvlášť závažným způsobem zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Současně ovšem soudy konstatovaly, že nebyly prokázány žádné reálné dopady publikovaného článku, s výjimkou toho, že se o evidenci žalobkyně hovořilo. Šlo pouze o formu ohrožení osobnostních práv žalobkyně. Proto jako přiměřené bylo podle soudů obou stupňů zadostiučinění v přiznané částce ve výši 10.000,- Kč jako symbolického vyjádření objektivní možnosti negativních dopadů sporného článku, které však ve skutečnosti nenastaly, resp. nebyly prokázány. Zde však dovolací soud připomněl, že první nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je, že se přiznání žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné souvislosti ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře. Jde o újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti jako závažnou. Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci (kdy se dovolací soud neztotožnil s žalobkyní, pokud v dovolání naznačuje zájem na případném „postižení“ žalované, tj. na represi, neboť tu nelze chápat jako opodstatněnou součást prostředků možného zadostiučinění přiznávaného ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z.; význam preventivního zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní ovšem nelze vylučovat). Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Dovolací soud konstatoval, že však z rozhodnutí soudů obou stupňů nebylo zcela zřetelně zjistitelné, jak dalece byly tyto okolnosti promítnuty do jejich úvah při posuzování míry dotčení osobnostních práv žalobkyně předmětným zásahem. Odvolací soud vyšel především z toho, že žalobkyně neprokázala zvlášť závažné reálné dopady uveřejněného článku do jejích osobnostních práv (naopak podle soudu žalovaný prokázal, že tento článek neměl dopad na její profesní, resp. společenské vztahy) a dovozoval zde proto pouze ohrožení práv žalobkyně zveřejněním (tvrzeného) spojení žalobkyně s bývalou Státní bezpečností. To za situace, kdy si žalovaná v době zveřejnění článku byla vědoma existence pravomocného rozsudku, kterým bylo určeno, že žalobkyně byla v materiálech bývalé StB evidována neoprávněně.
Dovolací soud ve svém tehdejším rozhodnutí uzavřel, že v tomto případě bylo oběma soudy přehlédnuto, že obecně je společností vnímáno, že označení konkrétní osoby jako spolupracovníka (konfidenta) policejních orgánů je pro takovou osobu krajně dehonestující, pravidelně spojené s faktickým morálním vyloučením této osoby ze „slušné“ společnosti, což aktuálně platí zejména tehdy, kdy je fyzická osoba označena jako někdejší spolupracovník bývalé Státní bezpečnosti. Zde se proto – podle názoru dovolacího soudu – nelze omezit pouze na zúžení problému konstatováním, že se takový zásah v konkrétním případě nedotkl profesních (resp. též společenských) stránek života postižené fyzické osoby, případně její možnosti veřejně působit. Takovéto veřejné označení jakékoliv osoby s sebou nese (a to i v případě možného pozdějšího dementování této informace) především obecné snížení důvěryhodnosti
a vážnosti této osoby v širokém spektru příjemců informace se všemi s tím spojenými (resp. z této skutečnosti vyplývajícími) konsekvencemi pro postiženou osobu. Lze mít proto zato, že v těchto případech jde v zásadě vždy o zvlášť citelný zásah
do osobnostních práv postižené fyzické osoby, neboť takto je zřetelně vnímán i většinou společnosti. Míru zásahu může výrazně ovlivňovat i skutečnost, jde-li o zásah způsobený nikoliv např. bezděčně, ale ve skutečnosti cíleně za situace, kdy osobě, která se zásahu dopustila, bylo známo, že oprávněnost příslušného dehonestujícího tvrzení byla kvalifikovaně (např. v souzeném případě prostřednictvím pravomocného soudního rozhodnutí) vyvrácena. Odvolací soud sice tuto okolnost zmínil, avšak přesto při posouzení věci z hlediska ustanovení §13 odst. 3 o.z. v zásadě dospěl k závěru, že je odpovídající, pokud soud prvního stupně přiznal žalobkyni v rámci náhrady nemajetné újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. „symbolickou“ částku (i když vlastní naplnění obsahu pojmu „symbolická částka“ může být v souzeném případě přisouzenou výší satisfakce fakticky diskutabilní, neboť rozptyl názorů na to, co je třeba rozumět symbolickou, resp. nízkou částkou může být značně široký). Charakter takto uplatněného zadostiučinění je však ve skutečnosti chápán jako jedna z forem morálního zadostiučinění, když přiznaná symbolická částka zadostiučinění není pro svou povahu schopna po obsahové stránce plnit funkci peněžitého zadostiučinění, tj. zadostiučinění vyžadujícího a přiměřeně zmírňujícího prostřednictvím peněz vzniklou nemajetkovou újmu. Protože soud je vázán návrhem postižené fyzické osoby, je tak vázán i tím, zda v rámci návrhu na přisouzení zadostiučinění se postižená fyzická osoba domáhá (mimo jiné) též např. satisfakce spočívající v přisouzení symbolické peněžní částky (§153 odst. 2 o.s.ř.). Pokud tomu tak není a je-li postiženým uplatňována náhrada nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z., pak – jak již bylo vyloženo - pro určení přiměřeného zadostiučinění v penězích zákon stanoví taxativně dvě kritéria,
ze kterých soud musí při svém rozhodování vycházet. Jde tak jednak o zjištění závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, jednak o ověření okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Z uvedeného je proto třeba dovodit, že sám soud, aniž by k tomu byl povolán vlastním návrhem dotčené fyzické osoby, není oprávněn rozhodnout o přiznání symbolické satisfakce za dotčení osobnostních práv této osoby.
Poté ve věci opětovně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna 2006, č.j. 34 C 5/2006-30, kterým ve výroku I. uložil žalované zaplatit žalobkyni dalších 20.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. žalobu zamítl, pokud žalobkyně požadovala, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit jí dalších 9,970.000,- Kč. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že předmětem řízení bylo již jen posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích nad rámec již pravomocně přiznané částky ve výši 10.000,- Kč. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by ukončení její činnosti v T., a.s. rok
po uveřejnění článku, jímž došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv, bylo v souvislosti s tímto zásahem. Neprokázala ani jiné dopady na svá osobnostní práva (kromě toho, že se o skutečnostech představující neoprávněný zásah hovořilo), jestliže zůstala i poté prezidentkou P. k. ČR, začala působit ve společnosti P. j., o.p.s., sponzorované společností T. a stala se předsedkyní správní rady N. manželů K. Dále vyšel z toho, že informace o evidenci žalobkyně v materiálech bývalé Státní bezpečnosti byla již v roce 1992 uveřejněna v tzv. Cibulkových seznamech. Dovodil, že neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně byl zvlášť závažný. S přihlédnutím k uvedeným okolnostem a k okolnostem publikování informací představujících neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně jí přiznal dalších 20.000,- Kč, což představuje několikanásobek minimální a více než dvojnásobek průměrné mzdy v České republice. Uvedl, že přiznaná nemajetková újma vyplývá spíše než z negativních dopadů ze skutečnosti, že o rozhodnutí soudu o neoprávněnosti evidence žalovaná, resp. její pracovníci, věděli.
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2006, č.j. 1 Co 228/2006-52, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni dalších 70.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak jej potvrdil. Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou dvou stupňů.
Odvolací soud shledal zčásti důvodné pouze odvolání žalobkyně. Ztotožnil se
se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v tom směru, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi předmětným neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobkyně a ukončením její funkce ve společnosti T. Naopak bylo prokázáno, že po zveřejnění předmětného článku začala žalobkyně působit ve společensky prestižních institucích, a že tedy přímý a uchopitelný dopad na její profesní kariéru předmětný neoprávněný zásah neměl. Neztotožnil se však s úvahou soudu prvního stupně, že přiměřeným zadostiučiněním je vzhledem k uvedenému zjištění částka 30.000,- Kč. Soud prvního stupně nepřihlédl především ke značné intenzitě předmětného zásahu spočívající zejména v tom, jak ve svých závěrech uvedl Nejvyšší soud v citovaném rozsudku, že obecně je společností vnímáno, že označení konkrétní osoby jako spolupracovníka Státní bezpečnosti je pro takovou osobu krajně dehonestující, pravidelně spojené s faktickým morálním vyloučením této osoby ze „slušné“ společnosti. Ve svých důsledcích to znamená, že subjektivní pocit žalobkyně o tom, jak je v důsledku zásahu její osoba společností vnímána, odpovídá i objektivnímu měřítku vnímání její osoby většinou společnosti, neboť vlastní pocity žalobkyně jsou objektivně doložitelné tím, že by předmětnou újmu takto pociťovala každá fyzická osoba v jejím postavení. Soud prvního stupně dále nepřihlížel k tomu, že autor článku si vzhledem k informaci tiskové mluvčí obsažené v článku, musel být vědom existence rozsudku, jímž byla určena neoprávněnost evidence žalobkyně v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, což vede k závěru, že úmyslem článku nebyla snaha pravdivě informovat veřejnost, ale skandalizovat žalobkyni. Podle názoru odvolacího soudu je za přiměřenou náhradu možné považovat částku 100.000,- Kč, která je způsobilá zmírnit vzniklou újmu žalobkyni, a která vyjadřuje i preventivní význam zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění. Bere v úvahu i to, že její náhrada se poskytuje v případech, kdy vzniklá újma je neodčinitelná žádnými z prostředků morálního zadostiučinění, přičemž v dané věci by, podle názoru odvolacího soudu, především morální zadostiučinění, např. uveřejněním omluvy, jehož se však žalobkyně nedomáhala, bylo nejúčinnějším způsobem, jak na veřejnosti uvést věc na pravou míru.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobkyně dne 4. prosince 2006, přičemž právní moc nabyl téhož dne.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze žalobkyně podala dne 2. února 2007 včasné dovolání, a to do části výroku ve věci samé, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a dovolací důvod uvádí s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když rozhodnutí podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že ji soud ani napadeným rozhodnutím nepřiznal zadostiučinění přiměřené. Důvod spatřuje i v tom, že odvolací soud tvrzením, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi předmětným neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobkyně a ukončením její funkce v společnosti T., a.s., do jisté míry opravil svoje závěry závazného právního názoru, jak je uvedl ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí. Naopak dovolatelka je přesvědčena, že zkreslené a záměrně manipulované informace v periodiku měly za následek, že ji žádný významný manažerský post už nikdy nabídnut nebyl. Ucházela-li se žalobkyně následně o místa v charitativních a neziskových organizacích, bylo to hlavně proto, aby zmírnila následky své negativní pověsti. Soud nepřihlédl při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy k závažnosti újmy, když žalobkyně byla nucena snášet fakt, že tiskem označený spolupracovník StB nemá šanci na obnovení důvěryhodnosti své osoby. Účelem článku bylo vyvolat tlak na její odchod, a to nikoli pro manažerské kvality, ale pro fakt, že je (pro žalovanou) agentkou. Výše náhrady nemajetkové újmy má být i dostatečnou výstrahou a motivovat žalovaného ke skutečnému respektu k právům osoby, která se nemůže bránit jinak než soudně.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části napadeného potvrzujícího výroku.
K dovolání žalobkyně nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť nejsou naplněny předpoklady v něm obsažené.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněný v dovolání žalobkyní, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Z podaného výkladu vyplývá, že dovolací soud se již ve svém předchozím zrušovacím rozsudku vyslovil k hlediskům, která jsou určující pro rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 o.z. Z rozhodnutí odvolacího soudu je pak zcela zřetelně zjistitelné, že byla při novém rozhodování ve věci plně respektována. Proto není důvodu napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné (současně je třeba zdůraznit, že případné výtky dovolání týkající se skutkových zjištění nelze při posouzení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. vzít v úvahu).
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení
s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., avšak žalované v daném řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu