ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1664.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1664/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce G. P., a.s., proti žalovanému M. K., o zaplacení 44.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 14/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2005, č.j. 22 Co 1932/2005-62, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 17. března 2005, č.j. 7 C 14/2005-37, kterým bylo vyhověno žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 44.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci v zákonné lhůtě náklady odvolacího řízení ve výši 180,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že žalobce (podnikatel oprávněný mimo jiné k provozování pojišťovací a zajišťovací činnosti) a žalovaný (v rozhodné době provozovatel cestovní kanceláře) uzavřeli dne 28.3.2001 pojistnou smlouvu na pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, která nabyla účinnosti dne 15.9.2001, tj. od data nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese žalovanému k provozování cestovní kanceláře. Žalovaný nesplnil povinnost zaplatit žalobci pojistné splatné od 15.9.2001
a proto pojistný vztah zanikl po uplynutí tří měsíců od splatnosti pojistného. Z uvedeného důvodu se žalobce domáhal zaplacení dlužného pojistného. Určující otázkou pro rozhodnutí věci bylo posouzení, zda uplatněný nárok byl promlčen vzhledem k vznesené námitce promlčení žalovaným. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že uplatněné právo nebylo promlčeno. Rozdílně však určil počátek běhu promlčecí doby a dovodil, že otázku promlčení bylo nutno posoudit podle obchodního zákoníku, zatímco soud prvního stupně nesprávně aplikoval právní úpravu promlčení dle občanského zákoníku. Odvolací soud přitom vzal v úvahu, že v projednávané věci se jedná o obchodní závazkový vztah, který vznikl mezi podnikateli a týká se jejich podnikatelské činnosti. Nezáleží na tom, že vznikl na základě pojistné smlouvy, která se řídí občanským zákoníkem a zvláštními zákony (§261 odst. 7 obch. zák.). Jedná se stále o obchodní vztah, jenž je podřazen režimu občanského zákoníku, ovšem pouze v tom rozsahu, v němž nelze aplikovat obchodní zákoník, neboť takovou úpravu neobsahuje.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam spatřuje v otázce, zda v případě pojistné smlouvy uzavřené podle §788 a násl. obč. zák. s odkazem na ust. §261 odst. 7 obch. zák. se promlčení řídí ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku. Dovolatel zejména namítá, že podle ustanovení §261 odst. 7 obch. zák. je pojistná smlouva absolutní neobchod a řídí se nezávisle na subjektech
a účelu v plném rozsahu pouze občanským zákoníkem a zvláštními zákony, nikoliv obchodním zákoníkem. Uvedený názor je zastáván v komentáři k obchodnímu zákoníku, vydaného nakladatelstvím P., jehož autorem je J. D. a kol. Je-li tedy vztah mezi žalobcem a žalovaným vztahem absolutního neobchodu, potom nelze v žádném případě dovozovat jakýkoliv podnikatelský vztah, protože je zcela vyloučen právě ustanovením §261 odst. 7 obch. zák. Pro posouzení námitky promlčení mělo být proto použito ustanovení §101 obč. zák., podle kterého by uplatněné právo bylo již promlčeno. Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písmeno a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písmeno b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písmeno c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném
v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ale i z ustanovení
§9 odst. 3 o.s.ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory
z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli
při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až 6.
Z výše uvedeného ve vztahu k projednávané věci vyplývá, že pro posouzení věcné příslušnosti soudu podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. je pouze rozhodné, zda jde
o věc z právního vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a nikoli podle jakého právního předpisu má být příslušná smlouva mezi podnikateli uzavírána.
Námitka dovolatele, že podle ustanovení §261 odst. 7 obch. zák. je pojistná smlouva absolutní neobchod a řídí se nezávisle na subjektech a účelu v plném rozsahu pouze občanským zákoníkem a zvláštními zákony, nikoliv obchodním zákoníkem, kdy nelze v žádném případě dovozovat jakýkoliv podnikatelský vztah, protože je zcela vyloučen právě ustanovením §261 odst. 7 obch. zák., není v daném případě opodstatněná.
Do 1.1.2001, kdy nabyla účinnosti novela ustanovení §261 odst. 6 obch. zák., provedená zák. č. 370/2000 Sb., šlo o úpravu pojištění jako tzv. absolutního neobchodu; v soudní praxi platilo, že pojistné smlouvy a vztahy jimi založené mezi osobami uvedenými v ustanovení §261 odst. 1 a 2 obch. zák. se neřídí úpravou obchodního zákoníku, ale že se řídí jen úpravou občanského zákoníku. Tuto povahu pojištění ztratilo, pokud jde o pojistné smlouvy uzavřené mezi 1.1.2001 a 31.12.2001 uvedenou novelizací ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. Z ní vyplývá, že pojistné smlouvy uzavřené mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.) se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku
(§788 a násl.) a obchodním zákoníkem. V uvedeném smyslu pojištění tedy vyhovuje vymezení obchodního závazkového vztahu.
S účinností od 31.12.2001 byl novelou obchodního zákoníku provedenou
zák. č. 501/2001 Sb. doplněn v ustanovení §261 obch. zák. odst. 7, podle kterého se pojistná smlouva řídí občanským zákoníkem a zvláštními zákony.
Z hlediska skutkového žalobce (podnikatel oprávněný mimo jiné k provozování pojišťovací a zajišťovací činnosti) a žalovaný (v rozhodné době provozovatel cestovní kanceláře) uzavřeli dne 28.3.2001 pojistnou smlouvu na pojišťění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, která nabyla účinnosti dne 15.9.2001. Žalovaný nesplnil povinnost zaplatit žalobci pojistné splatné od 15.9.2001 a proto pojistný vztah zanikl
po uplynutí tří měsíců od splatnosti pojistného. Z tohoto důvodu se žalobce domáhal zaplacení dlužného pojistného.
Z uvedeného je zřejmé, že na předmět sporu nelze z hlediska časové působnosti zák. č. 501/2001 Sb. aplikovat citované ustanovení §261 obch. zák. odst. 7 obch. zák.
Podle obsahu spisu bylo předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobce
o skutkových okolnostech týkajících se věci, zaplacení pojistného z pojistné smlouvy. Tento žalobcem tvrzený závazkový vztah účastníků je vzhledem k okolnostem, době jeho vzniku a povaze stran (oba účastníci jsou podnikateli ve smyslu §2 odst. 2 obch. zák.) vztahem vzniklým při podnikatelské činnosti účastníků a z procesního hlediska tudíž jde o věc obchodní (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2006, sp. zn. 32 Odo 876/2005).
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo v obchodní věci rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Dovolací soud se proto již nezabýval řešením otázky případného splnění dalších podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Jelikož dovolání žalovaného není ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu