ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1713.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1713/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti M., a.s., zastoupené advokátkou, o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 80/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č.j. 1 Co 314/2005-139, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit
na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované částku 1.940,- Kč její zástupkyni advokátce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2004, č.j. 34 C 80/2003-98, zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou uveřejnit za podmínek uvedených
v §13/1 zákona č. 46/2000 Sb. odpověď ve znění:
„Odpověď J. Š.
- Podtitulek Zpráva o zázračném vynálezu na úsporu spotřeby: funguje
- Výsledek redakčního testu je výmysl, výsledek popsaný v článku není možné s odvoláním na výstupy z testování na pracovišti V. B., fakulta strojního inženýrství, Ú. d. t., odbor spalovacích motorů dosáhnout
- Existuje písemné zachycení výsledků testování technologie t. na pracovišti V. B., které pokazuje průměrnou úsporu paliva 26 %, přičemž v
- průběhu měření spotřeby paliva a výkonu motoru je úspora paliva výrazně vyšší než pokles výkonu motoru, jak plyne z grafu měrné efektivní spotřeby.
- Testování technologie t. na pracovišti V. B. bylo provedeno z důvodu, že se tu dlouhodobě+ provádí testování vlastností spalovacích motorů i pro Š. M. B. a koncern V. a bylo dohodnuto jako běžná obchodní zakázka a řádně zaplaceno.
- Rozumný člověk patent, který přináší průměrnou úsporu paliva 26 % při nikoli podstatně nižším výkonu motoru, rozhodně koupí.
- Samostatné zařízení t. je vyráběno na počítačem řízených obráběcích strojích tzv. NC strojích a výroba jednoho kusu typu F. stojí 600,- Kč.
- Zveřejnění výše uvedené fotografie s popisem FUNGUJE“.
Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako vydavatel deníku M. D. publikovala dne 7. května 2003 sporný článek, kterým došlo k zásahu do práva na dobré jméno žalobce, jako vynálezce a zlepšovatele, s ohledem na způsob hodnocení činnosti žalobce a jeho výrobku. Současně však konstatoval, že text požadované odpovědi nesplňuje formální náležitosti ustanovení
§10 a §12 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „tiskový zákon“). Není z něho zejména patrné, jakého článku se týká, není přiměřený tomu, co bylo publikováno a navíc tiskový zákon neumožňuje žalobcem požadované uveřejnění fotografie.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2006, č.j.
1 Co 314/2005-139, podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dovodil,
že údaje obsažené v předmětném článku se mohly dotknout cti žalobce jako vynálezce
a zlepšovatele. Současně přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobcem požadovaná odpověď nesplňuje předpoklady podle ustanovení §10 odst. 1 a 2 tiskového zákona. Především z ní není zřejmé, k jakému článku se vztahuje a jaká konkrétní tvrzení se uvádí na pravou míru. Nad rámec závěrů soudu prvního stupně konstatoval,
že žalobcem v odpovědi požadované uvedení podtitulku „Zpráva o zázračném vynálezu na úsporu spotřeby: funguje“ je věta, která bez uvedení, k čemu se vztahuje, postrádá smysl. Další v odpovědi požadovaná věta týkající se výsledku redakčního testu je nepřiměřená, neboť na tuto problematiku může být odlišný názor. Požadované vysvětlení, z jakého důvodu bylo provedeno testování „thermobacku“ na pracovišti V. v B. je zcela nadbytečné, neboť se jím neuvádí žádné v článku obsažené tvrzení na pravou míru a údaj o zaplacení je v článku uveden. Požadovaná věta, že rozumný člověk si patent přinášející 26 % úspory paliva koupí, vyjadřuje vlastní názor žalobce
a nejde o uvedení skutkového tvrzení. Naproti tomu v odpovědi požadované věty o tom, že existuje písemné zachycení výsledků testování t. na pracovišti V. v B., že předmětné zařízení je vyráběno na počítačem řízených strojích a kolik stojí výroba jednoho kusu, již uvádějí zkreslená skutková tvrzení na pravou míru, avšak jejich uvedení bez jakékoliv souvislosti v odpovědi není přiměřené. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že tiskový zákon neumožňuje „zveřejnění fotografie“, a že žalobce měl možnost se v článku rovněž vyjádřit.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. dubna 2006, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 2. června 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z tvrzeného naplnění předpokladů ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), když má zato, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (vytýká, že uvedené řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatel považuje za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, to, že soud dovodil, že z požadované odpovědi nebylo patrno, jakého článku se týká. To však soudu bylo známo již při prvním jednání a nebylo tedy důvodu v řízení pokračovat. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v chybné interpretaci §10 a §14 tiskového zákona ohledně nutného obsahu odpovědi. V žádném ustanovení tiskového zákona není uvedeno, že v odpovědi musí být výslovně, tedy např. datem a místem uveřejnění uvedeno, kterého článku se odpověď týká. Tvrzený nepoměr mezi navrhovanou odpovědí a předmětným článkem je faktem, ze kterého plyne, že soudy věděly, k jakému článku je odpověď navrhována. Podle dovolatele obsahuje navržená odpověď všechna tvrzení, která závěr článku, že žalobcův výrobek nefunguje, vyvrací.
Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná písemným podáním ze dne 27. března 2007,
v němž se ztotožnila se závěry soudů obou stupňů. Proto navrhla, aby toto dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně případně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený, rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a)
a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu odkaz na skutečnosti, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významný (tak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněný v dovolání, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit
(§10 odst. 1 tiskového zákona).
Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy
o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu (obdobně srovnej důvodovou zprávu k tiskovému zákonu).
V souzené věci se odvolací soud v napadeném rozsudku správně zabýval zejména otázkou, zda znění požadované odpovědi odpovídá sdělením obsaženým
ve sporném článku, přičemž u konkrétních výroků dospěl k negativnímu závěru, resp. dovodil jejich nepřiměřenost, atp. Především pak správně vycházel ze zjištění, že způsob, jakým byl požadavek na odpověď žalobcem formulován, neumožňuje identifikovat článek, k němuž se má vztahovat. Je třeba podotknout, že podstatné v tomto případě není, zda v řízení vyšlo najevo, o jaký článek žalobci jde, avšak významné je, aby znění požadované odpovědi ve smyslu tiskového zákona umožnilo veřejnosti, jíž je určena, seznat na jaké sdělení, které bylo uveřejněno v periodickém tisku obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, tato osoba svojí odpovědí reaguje ve smyslu §10 tiskového zákona. Jde o logický požadavek vyplývající z citované úpravy. Přiléhavé jsou i úvahy odvolacího soudu týkající se uveřejnění fotografie v rámci požadované odpovědi.
S ohledem na tyto skutečnosti je zřejmé, že se závěry odvolacího soudu je třeba v této věci souhlasit. Není tedy možno napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalované snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč. Současně však vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, byla tato částka snížena o dalších 50 % na částku 1.550,- Kč (§15, §14 odst. 1 vyhlášky).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalované činí 1.625,- Kč, což činí
s připočtením 19 % daně z přidané hodnoty 1.933,75 Kč, což po zaokrouhlení podle
§16 odst. 2 vyhlášky činí 1.940,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu