ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1878.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1878/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně N. s p. Č. B.,, zastoupené advokátkou, proti žalované O. z. p. z. b., p. a s., zastoupené advokátkou, o zaplacení 218.088,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 50/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č. j. 30 Co 637/2004 - 51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 10. 2004, č. j. 47 C 50/2004 - 23, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 218.088,26 Kč s úrokem z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby ode dne 1. 12. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku žalobkyně na navýšení úhrady zdravotní péče za 1. pololetí 2003 podle vyhlášky č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003 (dále též jen „vyhláška“). Žalobkyně odůvodnila žalobu tím, že žalovaná neprovedla navýšení úhrady o koeficient „K“ rovná se 0,7, ačkoliv je tento postup
v rozporu s ust. §8 odst. 1 a 3 vyhlášky, přičemž rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví o snížení koeficientu „K“ na nulu nemá oporu v zákoně č. 48/1997 Sb. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. 2. 2001 smlouvu H o poskytování a úhradě zdravotní péče na dobu 5 let s účinností od 1. 1. 2001.
V dodatku k této smlouvě ze dne 3. 2. 2003, jenž nabyl platnosti a účinnosti dne
1. 1. 2003, se účastníci dohodli na podmínkách, způsobu a výši úhrady zdravotní péče v souladu s vyhláškou č. 532/2002 Sb.; podle bodu č. 5 tohoto dodatku účastníci ujednali, že pokud v 1. pololetí 2003 budou skutečné příjmy zdravotní pojišťovny
z výběru pojistného po přerozdělení vyšší než skutečná výše výběru pojistného
po přerozdělení, zvýší zdravotní pojišťovna zdravotnickému zařízení celkovou výši úhrady postupem stanoveným v příloze č. 21 k vyhl. č. 532/2002 Sb.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně
k závěru, že žaloba není důvodná, neboť Ministerstvo zdravotnictví v souladu
s vyhláškou rozhodlo, že se koeficient „K“ pro předmětné období stanovuje nulový. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že za stavu, kdy účastníci ve smlouvě i
v jejím dodatku odkázali na ust. §8 a přílohu č. 21 vyhlášky, pak za předpokladu souladu této vyhlášky se zákonem, byla ministryně zdravotnictví oprávněna stanovit koeficient „K“ podle hospodaření zdravotní pojišťovny individuálním právním aktem. Jelikož pro předmětné období snížila koeficient „K“ na nulu, nebyla žalovaná povinna žalobkyni vyplatit tzv. navýšenou úhradu, i když ostatní podmínky uvedené v ust. §8 odst. 1 vyhlášky byly splněny. Pokud by vyhláška odporovala zákonu a byla vydána
nad rámec zmocnění zákona č. 48/1997 Sb., nebyla by ministryně zdravotnictví oprávněna individuálně změnit koeficient „K“ potřebný pro výpočet navýšení,
a žalované by chyběl nástroj k výpočtu tzv. zvýšené úhrady. Bod 5 dodatku
ke smlouvě, jenž odkazuje na §8 cit. vyhlášky a na přílohu č. 21 k vyhlášce, by byl neplatným ujednáním. Žalobkyně by za této situace požadovala plnění, na které jí nárok nevznikl, což má za následek zamítnutí žaloby. Z těchto důvodů soud prvního stupně považoval za nadbytečné vyčkat výsledku řízení před Ústavním soudem o zrušení vyhlášky, neboť jeho rozhodnutí nemůže ovlivnit výsledek tohoto sporu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2005, č. j.
30 Co 637/2004 - 51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že žaloba není důvodná, neboť nárok žalobkyně nemůže být dán ani za situace, kdy by vyhl. č. 532/2002 Sb. byla shledána v rozporu
se zákonem či ústavním pořádkem ČR, ani v případě, že by byla shledána zákonnou. Námitku žalobkyně, že rozhodnutí ministryně zdravotnictví, jímž byl stanoven nulový koeficient „K“ pro navýšení úhrad neexistuje, resp. že nebylo vydáno po zákonné proceduře, považoval městský soud za nové skutkové tvrzení, k němuž nemohl
ve smyslu ust. §205a o. s. ř. ve spojení s ust. §212a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout. Shodně se soudem prvního stupně proto vycházel z nesporných tvrzení účastníků, že ministryně zdravotnictví vydala rozhodnutí podle přílohy č. 21 bod 3. k vyhlášce č. 532/2002 Sb., a dovodil, že tímto ustanovením byla zmocněna k vydání takového rozhodnutí, které tudíž nelze považovat za nulitní akt. Tvrdila-li žalobkyně, že sporné rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s hmotným právem, nemůže tuto otázku soud v daném případě posuzovat (§135 odst. 2 o. s. ř.), neboť předmětem tohoto řízení není přezkum správního rozhodnutí, resp. projednání žaloby ve správním soudnictví, ale žaloba na plnění podaná v civilním procesu. Okolnost, že způsob navýšení úhrady zdravotní péče podle přílohy č. 21 k vyhlášce je součástí ujednání účastníků v dodatku ke smlouvě, nelze vykládat tak, že by dohodou dvou soukromoprávních subjektů bylo konstituováno oprávnění státního orgánu, nýbrž tak, že se oba subjekty v případě realizace rozhodovací činnosti tohoto státního orgánu tomuto rozhodnutí podřídí; pokud by toto ustanovení bylo shledáno nezákonným, bylo by zřejmě třeba jako neplatnou posoudit i tuto část smlouvy, v důsledku čehož by žalobkyni opět nárok na zaplacení navýšení úhrady zdravotní péče nevznikl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného
v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že v obdobných věcech podaly žalobu i další nemocnice, přičemž rozhodnutí soudů se z hlediska právního posouzení zásadně liší, a že z podnětu 53 nemocnic byl skupinou senátorů a poslanců podán návrh Ústavnímu soudu na posouzení ústavnosti vyhl. č. 532/2002 Sb., o němž dosud nebylo rozhodnuto. Namítá, že je nesprávný závěr soudů obou stupňů, že existuje právní důvod ke snížení úhrady
za poskytnutou zdravotní péči náležející jí podle platného znění vyhlášky č. 532/2002 Sb. a podle dodatku ke smlouvě, odkazujícího na tuto vyhlášku. Nesouhlasí
s názorem odvolacího soudu, že její tvrzení, že neexistuje rozhodnutí ministryně zdravotnictví, jímž byl stanoven nulový koeficient „K“ pro navýšení úhrad neexistuje, resp. že nebylo vydáno po zákonné proceduře, je novým skutkovým tvrzením, k němuž nemohl ve smyslu ust. §205a o. s. ř. ve spojení s ust. §212a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, neboť neexistence takového rozhodnutí vyšla najevo již v řízení před soudem prvního stupně, a teprve z dopisu ministryně, který žalovaná vydávala za rozhodnutí, vyšlo najevo, že „rozhodnutí“ nemá náležitosti rozhodnutí orgánu veřejné moci a nebylo vydáno po zákonem stanovené proceduře. Dopis ministryně zdravotnictví však za správní rozhodnutí považovat nelze, neboť nebylo vydáno postupem stanoveným zákonem o správním řádu, nemá náležitosti správního rozhodnutí, tj. neobsahuje odůvodnění, nebylo doručeno ani zveřejněno a neexistují proti němu opravné prostředky, pročež se žalobkyně nemohla obrátit na správní soud. Správný není ani názor městského soudu, že ministryně zdravotnictví rozhodnutí vydala podle přílohy č. 21 bod 3 k vyhl. č. 532/2002 Sb. a že tímto ustanovením byla k vydání tohoto rozhodnutí zmocněna, takže jej nelze považovat za nulitní, a naopak vyslovuje názor, že toto rozhodnutí státní moci nebylo uplatněno v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a proto nemůže mít právní účinky, neboť ustanovení obecně závazného právního předpisu lze změnit pouze takovým právním předpisem. Z toho vyplývá, že i když ustanovení vyhlášky o změně koeficientu „K“ neobsahuje formu, jakou ministerstvo tuto změnu provede, nebylo by možné mít námitky, pokud by k tomu došlo vyhláškou. Protože se tak nestalo, považuje dovolatelka příslušné ustanovení vyhlášky, jímž byl stanoven koeficient „K“ rovná se 0,7, nadále za platné a pro dané kalendářní pololetí účinné. Právě z toho vyvozuje svůj nárok na úhradu zdravotní péče ve výši stanovené tímto předpisem. Dále žalobkyně s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. 73/2000 namítá, že účastníci si nesjednali, že se podřídí jakémukoliv rozhodnutí státního orgánu bez zákonem stanovené formy a zveřejnění, případně doručení rozhodnutí, a že ustanovení zákona č. 48/1997 Sb. zmocňující ministerstvo vyhláškou stanovit výši úhrad je ve vztahu
k zákonu o cenách lex specialis. Z toho lze podle jejího názoru dovodit, že Ministerstvo zdravotnictví ve vztahu k zákonu o cenách rozhoduje v souladu s §1 odst. 4 zákona č. 526/1990 Sb., které stanoví, kdy se zákon o cenách nepoužije, avšak nevyjímá ze své úpravy jakékoli rozhodování, nýbrž jen výše úhrad stanovené zvláštními předpisy. Právě skutečnost, že ministerstvo nezměnilo koeficient „K“ (který je také stanovením výše úhrad) právním předpisem, je v rozporu i s ustanovením zákona o cenách. Dovolatelka má rovněž za to, že dodatečné stanovení koeficientu „K“ je v rozporu s právním principem obecného zákazu retroaktivity uplatňovaným v komunitárním právu EU, které vyžaduje splnění tří podmínek, a to obecný zájem, respektování legitimního očekávání a předvídatelnost vyplývající
z hospodářského kontextu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje
ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 9. 2003, hodnoty bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění se dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních zdravotnických zařízení. Nedojde-li dohodovací řízení k výsledku do 60 dnů před skončením období, pro které byly sjednány ceny bodu a sjednány nebo stanoveny výše úhrad hrazené zdravotní péče včetně regulačních omezení, zůstávají v platnosti a) ceny bodu sjednané v rámci platné regulace cen i po skončení období, na které byly sjednány, b) výše úhrad včetně regulačních omezení i po skončení období, na které byly sjednány nebo stanoveny, do doby, než dohodovací řízení sjedná nové výše úhrad včetně regulačních omezení, nebo do doby, než Ministerstvo zdravotnictví stanoví nové výše úhrad včetně regulačních omezení
pro kalendářní pololetí vyhláškou (odst. 7 tohoto ustanovení). Je-li výsledkem dohodovacího řízení podle odstavce 5 dohoda o cenách bodu v rámci platné regulace cen a o výši úhrad včetně regulačních omezení pro příslušné období, posoudí Ministerstvo zdravotnictví tento výsledek z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem (odst. 8 tohoto ustanovení).
Podle §17 odst. 11 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb. není-li dohoda uzavřená
v rámci dohodovacího řízení předložena ve lhůtě stanovené v odstavci 10 nebo odporuje-li právním předpisům nebo veřejnému zájmu, a) zůstávají ceny bodu sjednané v rámci platné regulace cen v platnosti i po skončení období, na které byly sjednány, b) Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou výši úhrad hrazené péče včetně regulačních omezení pro kalendářní pololetí.
Podle §1 vyhlášky č. 532/2000 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003, tato vyhláška stanoví v případech, kdy není výsledkem dohodovacího řízení dohoda podle §17 odst. 8 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění zákona č. 459/2000 Sb.,
a) výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení za zdravotní péči ve zdravotnických zařízeních ústavní péče, včetně odborných léčebných ústavů, léčeben dlouhodobě nemocných a zdravotnických zařízení vykazujících ošetřovací den č. 00005 podle vyhlášky, kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (dále jen „seznam výkonů“), b) výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení za zdravotní péči poskytnutou v rámci zdravotnické záchranné služby, dopravy raněných, nemocných a rodiček a lékařské služby první pomoci, c) výši úhrad
při poskytování neodkladné zdravotní péče v nesmluvních zdravotnických zařízeních.
Podle §8 odst. 1 vyhlášky pokud v 1. pololetí 2003 budou skutečné příjmy pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení vyšší než skutečná výše výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2002, zvýší zdravotní pojišťovna zdravotnickým zařízením uvedeným v §1 písm. a) a b) celkovou výši úhrady vypočtenou podle této vyhlášky postupem stanoveným v příloze č. 21 k této vyhlášce.
Podle přílohy č. 21 k vyhlášce nazvané jako postup výpočtu navýšení úhrady podle §8 odst. 1 se vychází ze vzorce NUZZ rovná se (P02/P01 - 1) x K x UZZ01,
kde: NUZZ rovná se navýšení úhrady pro konkrétní zdravotnické zařízení
za 1. pololetí 2003
P01 rovná se skutečné příjmy z výběru pojistného za jednotlivé zdravotní pojišťovny celkem po přerozdělení za 1. pololetí 2002 (to je z 1. až 6. přerozdělení včetně)
P02 rovná se skutečné příjmy z výběru pojistného za jednotlivé zdravotní pojišťovny celkem po přerozdělení za 1. pololetí 2003 (to je z 1. až 6. přerozdělení včetně)
K rovná se 0,7
UZZ01 rovná se úhrady konkrétního zdravotnického zařízení za 1. pololetí 2003 vykázané zdravotnickým zařízením a uznané a vyúčtované zdravotní pojišťovnou
do 30. listopadu 2003, snížené o úhrady za položky v rozsahu §2 odst. 7 uhrazené
v příslušném období.
Podmínky výpočtu a úhrady: 1. V případě, že P02/P01 se rovná nebo je menší 1, pak se navýšení neprovádí. 2. V případě, že by v 1. pololetí 2003 došlo ke smluvnímu zvýšení kapacity zdravotnického zařízení oproti 1. pololetí 2002, objem této péče se nezahrnuje do položky UZZ01 při výpočtu dle §8, příloha č. 21. 3. V zájmu zajištění bilanční rovnováhy zdravotních pojišťoven může Ministerstvo zdravotnictví koeficient K individuálně zdravotní pojišťovně změnit. Při předložení výsledků hospodaření zdravotní pojišťovny za 1. pololetí 2003 může jednotlivá zdravotní pojišťovna požádat Ministerstvo zdravotnictví o změnu koeficientu K v zájmu zachování bilanční rovnováhy zdravotní pojišťovny.
Z této úpravy vyplývá, že zákon č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
v ust. §17 odst. 11 zmocnil Ministerstvo zdravotnictví za podmínek v tomto ustanovení uvedených stanovit vyhláškou výši úhrad hrazené péče včetně regulačních omezení pro kalendářní pololetí a že vyhláška č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003, byla včetně jejích příloh vydána v rámci tohoto zákonného zmocnění. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 53/03, byť zákonem č. 117/2006 Sb., kterým se mění některé zákony
v oblasti veřejného zdravotního pojištění, bylo s účinností od 1. 4. 2006 novelizováno ustanovení §17 zákona č. 48/1997 Sb. a byla zrušena též zmocňovací ustanovení použitá Ministerstvem zdravotnictví při vydání této vyhlášky a nahrazena zmocňovacími ustanoveními novými, „zůstává tato vyhláška platnou součástí českého právního řádu“, i když „se stala předpisem, který není ani účinným ani aplikovatelným, tedy takovým, který by byl způsobilý vyvolat v realitě právní účinky pro futuro“. Z obsahu i z názvu citované vyhlášky vyplývá, že obsahuje též regulační omezení pro 1. pololetí roku 2003, mezi něž náleží i bod 3. přílohy č. 21
k vyhlášce, která stanoví postup výpočtu navýšení úhrady ze strany zdravotní pojišťovny zdravotnickým zařízením podle §8 odst. 1 vyhlášky, tedy budou-li
v 1. pololetí 2003 skutečné příjmy pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení vyšší než skutečná výše výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2002 a jsou-li splněny podmínky uvedené v odst. 6 nebo 7 tohoto ustanovení. Jestliže však jednotlivá zdravotní pojišťovna v zájmu zajištění její bilanční rovnováhy požádá
při předložení výsledků hospodaření za 1. pololetí 2003 o změnu koeficientu „K“, který je jedním z veličin vzorce pro výpočet navýšení úhrady podle §8 odst. 1 vyhlášky (a který je vyhláškou stanoven „K“ rovná se 0,7), může Ministerstvo zdravotnictví v uvedeném zájmu individuálně zdravotní pojišťovně koeficient „K“ změnit, a to i tak, že se rovná 0.
Z citovaného bodu 3. přílohy č. 21 k vyhlášce ovšem nevyplývá, že by k žádosti jednotlivé zdravotní pojišťovny o změnu koeficientu „K“ v zájmu zachování bilanční rovnováhy zdravotní pojišťovny vydávalo Ministerstvo zdravotnictví rozhodnutí
o změně koeficientu „K“, natož že by mělo mít písemnou formu a náležitosti rozhodnutí podle tehdy platného zákona č. 71/1976 Sb., o správním řízení (správní řád), nýbrž takovouto změnu koeficientu „K“ může Ministerstvo zdravotnictví jako ústřední orgán státní správy na úseku zdravotnictví, v jehož čele stojí ministr rozhodující o všech věcech resortu, které mu podle právních předpisů příslušejí rozhodovat nebo které si k rozhodnutí vyhradí, provést již tím, že takové žádosti jednotlivé zdravotní pojišťovny buď vyhoví nebo nevyhoví, což jí může sdělit jakoukoliv formou (tedy i dopisem), když vyhláška v tomto směru žádnou formu
pro vyřízení žádosti zdravotní pojišťovny nestanoví.
V posuzované věci bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 21. 2. 2001 smlouvu H
o poskytování a úhradě zdravotní péče na dobu 5 let s účinností od 1. 1. 2001.
V dodatku k této smlouvě ze dne 3. 2. 2003, jenž nabyl platnosti a účinnosti dne
1. 1. 2003, se účastníci dohodli na podmínkách, způsobu a výši úhrady zdravotní péče
v souladu s vyhláškou č. 532/2002 Sb.; podle bodu č. 5 tohoto dodatku účastníci ujednali, že pokud v 1. pololetí 2003 budou skutečné příjmy zdravotní pojišťovny
z výběru pojistného po přerozdělení vyšší než skutečná výše výběru pojistného
po přerozdělení, zvýší zdravotní pojišťovna zdravotnickému zařízení celkovou výši úhrady postupem stanoveným v příloze č. 21 k vyhl. č. 532/2002 Sb. Dále vzal soud prvního stupně za prokázáno, že ministryně zdravotnictví snížila koeficient „K“
pro rozhodné období na „0“.
Dovolací soud se z důvodů uvedených shora neztotožňuje s námitkou dovolatelky, že
o žádosti žalované o snížení koeficientu „K“ mělo být Ministerstvem zdravotnictví vydáno rozhodnutí ve smyslu ust. §47 správního řádu, které mělo obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o odvolání s tím, že jinak takové rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci a mít právní účinky a že nebylo uplatněno v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a Listinou základních práv a svobod.
Správná není ani námitka dovolatelky, že „účastníci si nesjednali, že se podřídí jakémukoliv rozhodnutí státního orgánu bez zákonem stanovené formy a zveřejnění, případně doručení rozhodnutí“, neboť v dodatku ze dne 3. 2. 2003, bodu č. 5
ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi účastníky dne
21. 2. 2001, jenž nabyl platnosti a účinnosti dne 1. 1. 2003, účastníci zcela jednoznačně ujednali, že žalovaná za dohodnutých podmínek „zvýší podle §8 platného znění vyhlášky 532/2002 Sb. žalobkyni celkovou výši úhrady vypočtenou postupem stanoveným v příloze č. 21 k této vyhlášce“; je tedy zřejmé, že požádala-li žalovaná
o snížení koeficientu „K“ Ministerstvo zdravotnictví podle bodu 3. této přílohy a bylo-li této žádosti vyhověno s tím, že koeficient „K“ je v rámci zájmu zachování fungování zdravotnictví snížen na „0“, je takový postup zcela v souladu s vyhláškou i s tím, co si účastníci ujednali.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že nezměnilo-li Ministerstvo zdravotnictví koeficient „K“ právním předpisem, je to v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb.,
o cenách, neboť změna koeficientu „K“ ve smyslu bodu 3. přílohy č. 21 vyhlášky 532/2002 Sb. není stanovením výše úhrad, nýbrž regulačním opatřením Ministerstva zdravotnictví, na základě kterého při splnění podmínek uvedených v tomto bodě 3 nedojde k navýšení úhrady podle §8 odst. 1 vyhlášky.
Lze proto uzavřít, že je správný závěr odvolacího soudu, že ujednali-li účastníci pro první pololetí roku 2003 smlouvou možnost navýšení úhrady za poskytnutou zdravotní péči v případě splnění smluvených podmínek, přičemž toto navýšení mělo být vypočteno způsobem předpokládaným v §8 vyhl. č. 532/2002 Sb., a byl-li k žádosti žalované koeficient „K“ ministerstvem zdravotnictví snížen na hodnotu „0“, nárok
na navýšení úhrady podle §8 odst. 1 vyhlášky žalobkyni nevznikl. O rozpor s principem zákazu retroaktivity, jak dovolatelka dále namítá, se v daném případě nejedná, protože cit. vyhláška nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2003, a dále proto, že již pro navýšení úhrady podle §8 odst. 1 vyhlášky se vychází z porovnání skutečné výše výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2002 a skutečných příjmů pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2003, z čehož logicky vyplývá, že o změnu koeficientu „K“ může jednotlivá zdravotní pojišťovna požádat Ministerstvo zdravotnictví v zájmu zachování bilanční rovnováhy pojišťovny až
při předložení výsledků hospodaření za 1. pololetí 2003, a teprve poté může Ministerstvo zdravotnictví koeficient „K“ změnit.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry uvedenými
v obdobné věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn.
30 Cdo 782/2006 (byť bylo vydáno později), nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
a dovolání proti němu není tudíž ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243 odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu