ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.208.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 208/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. N., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. k. p., jednající Č. p. a.s., o náhradu škody ve výši 925.919,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 156/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2005, č.j. 16 Co 271/2005-136, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. března 2005, č.j. 25 C 156/2003 -120, zastavil řízení v části, ve které se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 381.395,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 9.11.1999 do zaplacení (výrok I.), a zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 925.919,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 9.11.1999 do zaplacení (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a žalobci uložil nahradit v zákonné lhůtě České republice na účet soudu náklady ve výši 11.800,- Kč (výrok IV.). Rozhodl tak o nároku žalobce na plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, uplatněném proti pojistiteli osoby odpovědné za způsobenou škodu. Vycházel ze zjištění, že na vozidle žalobce vznikla škoda, žalobci se však nepodařilo prokázat, že k tvrzenému nehodovému ději došlo v uvedeném místě a popsaným způsobem. Soud dovodil, že podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., v návaznosti na ustanovení §427 a §431 obč. zák., nebyly splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, a to porušení právní povinnosti provozovatelem vozidla a příčinná souvislost mezi uvedeným předpokladem a vznikem škody. Žalovaná za uplatněnou škodu proto neodpovídá a žaloba musela být z tohoto důvodu zamítnuta. Jako další důvod pro zamítnutí žaloby soud shledal k námitce žalované promlčení uplatněného nároku, přičemž dovodil, že v posuzovaném případě bylo nutno aplikovat pro běh promlčecí doby ustanovení §101 obč. zák.
Městský soud v Praze ze rozsudkem dne 13. září 2005, č.j. 16 Co 271/2005-136, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
a výrocích nákladových potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího výroku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Jako další důvod, pro který bylo nutné „především (na prvním místě)“ žalobu zamítnout, shledal chybějící pasivní legitimaci žalované. Dovodil, že z výsledků řízení nevyplývá a ani nebylo tvrzeno, že by žalobci byla přiznána náhrada škody proti škůdci nebo že by s pojišťovnou uzavřel dohodu o výši náhrady škody, a proto mu ve smyslu ustanovení §3, §7, §8 a §9 vyhlášky č. 492/1991 Sb. ani nemohl vzniknout přímý nárok na plnění proti žalované. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3.2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 51, ročník 2005.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že soudy obou stupňů se v prvé řadě nesprávně vypořádaly s otázkou promlčení, když nevztahují na posuzovanou věc ustanovení §104 obč. zák.
a řídí se toliko ustanovením §101 obč. zák. V daném případě jde o plnění z pojistné smlouvy, promlčecí doba je tříletá a začíná běžet rok po pojistné události. V tomto směru vyznívá i komentář k §823 obč. zák. (C.H.Beck, 6. vydání, 2001), dle kterého v případech, že mezi pojišťovnou a poškozeným je vytvořen právní vztah z odpovědnostního pojištění, platí promlčecí doba dle §104 obč. zák. Dále dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání porušení právní povinnosti provozovatelem vozidla a příčinnou souvislost mezi tímto porušením právní povinnosti a vznikem škody. Zejména uvádí, že jde v podstatě o případ klasické dopravní nehody, kde veškeré základní důkazy svědčí
ve prospěch žalobce. Řidič vozidla, který nehodu zavinil, vinu opakovaně doznal a je zde protokol o dopravní nehodě. Vzhledem k tomu, že žalovaná měla o věci pochybnosti, bylo provedeno velmi podrobné šetření policie, které nezjistilo nic negativního, a znalecký posudek, který byl vyžádán soudem, potvrdil reálnost děje. Proti těmto nesporným zjištěním nelze postavit, jak činí soudy obou stupňů, jakoby určité „indicie“ svědčící o tom, že věc neproběhla tak, jak bylo prezentováno. Je zcela normální, že svědek či účastník řízení uvádí určité podrobnosti odlišně, což je dáno normálním zapomínáním či nesprávnou výbavou dřívějšího děje. V tomto směru je nutno si uvědomit poměrně značný časový odstup jednotlivých výpovědí. Naopak žalovaná strana neunesla důkazní břemeno, když tyto základní skutečnosti nijak nevyvrátila, již zmiňovaným šetřením na Policii ČR či zjišťováním původu vozidla, když nebylo prokázáno, že by vozidlo bylo dovezeno havarované nebo před souzenou nehodou bylo jinak poškozeno. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i soudu prvního stupně a s jejich právním posouzením a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. Pokud však dospěje k závěru, že je dovolání přípustné, pak aby je jako nedůvodné zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být
pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. K tomu dlužno uvést, že odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí zamítavého výroku o věci samé, vedle právních závěrů soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene žalobce o předpokladech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla a o promlčení uplatněného nároku, též na právním závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované jako na samostatných důvodech pro zamítnutí žaloby. Vzhledem k tomu, že tím nestanovil v posuzovaném právním vztahu práva a povinnosti účastníků řízení odlišně oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, je nutno dovodit, že rozhodnutí odvolacího nemůže být po obsahové stránce měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52, ročník 1999). Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že předmětem dovolacího přezkumu se mohou stát jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim přijal odvolací soud.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se v prvé řadě nesprávně vypořádal s otázkou promlčení nároku, když nevztahuje na posuzovanou věc ustanovení §104 obč. zák. a řídí se toliko ustanovením §101 obč. zák. Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil ohledně položené právní otázky dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dále dovolatel brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání porušení právní povinnosti provozovatelem vozidla a příčinnou souvislost mezi tímto porušením právní povinnosti a vznikem škody. Ohledně této námitky však z vylíčení důvodu dovolání vyplývá, že žalobce nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal
v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobců pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Tak je tomu i v případě, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek výsledek sporu ovlivnit nemůže, dovolání není tudíž ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího České republiky soudu ze dne 27.10.2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod číslem 48, ročník 2006).
Tento důsledek se přímo uplatní i v posuzované věci. Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, vedle právních závěrů soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene žalobce
o předpokladech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla
a o promlčení uplatněného nároku, též na právním závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, jako na samostatných důvodech pro zamítnutí žaloby. Z právních otázek objektivně otevřených přezkumu dovolatel obsahovým vymezením dovolacího důvodu uplatnil námitky pouze proti závěru o promlčení uplatněného nároku, zatímco posouzení uvedeného důkazního břemene žalobce o předpokladech odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem motorového vozidla zůstalo dovoláním nedotčeno, když dovolatel zpochybnil správnost závěrů nikoli právních, ale skutkových. Rovněž tak právní závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované nebyl dovoláním zpochybněn. Za těchto okolností není dovolání věcně projednatelné, neboť přezkum správnosti řešení dovoláním napadené otázky o promlčení uplatněného nároku nemůže ovlivnit závěry odvolacího soudu o posouzení důkazního břemene žalobce a nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, jež obstojí samostatně jako důvody pro zamítnutí žaloby. Případný odlišný názor dovolacího soudu by se tedy nemohl promítnout ani
do výsledku dovolacího řízení, spočívajícího (již) na posouzení otázky, jež potřebný závěr o splnění podmínky zásadního právního významu neumožňuje.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2007
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu