ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2096.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2096/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně obchodní společnosti T., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalované obchodní společnosti A. p., a.s., o zaplacení 3,062.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 184/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2006, č.j. 9 Cmo 290/2005-52, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky z titulu pojistného plnění z pojistných smluv specifikovaných v žalobě. Městský soud v Praze ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 5. května 2005, č.j. 16 Cm 184/2004-31, kterým žalobu v plném rozsahu zamítl z důvodu promlčení uplatněného nároku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal v úvahu především skutečnost, že k pojistné události došlo dne 2. prosince 1997, přičemž ve smyslu ustanovení §104 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2004 (dále jen „o.z.“) počala promlčecí doba běžet za rok po této události, tj. (v souladu s ustanovením §122 odst. 2 o.z.) dne 2. prosince 1998. Protože šlo o obchodní věc, uplatnila se obecná čtyřletá promlčecí lhůta podle §397 obchodního zákoníku, která uplynula v prosinci roku 2002. Soudní řízení v předmětné věci však bylo zahájeno až v roce 2004. Námitka promlčení proto byla důvodná. Současně neshledal opodstatněným ani tvrzení žalobkyně, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 o.z. Soud především přihlédl ke skutečnosti, že bylo prokázáno, že žalovaná vždy zpochybňovala uplatněný nárok (tj. nárok na poskytnutí pojistného plnění), a to pro okolnosti pojistné události. Bylo proto zájmem oprávněného subjektu (tvrzené) právo včas uplatnit, přičemž neexistoval žádný relevantní důvod, aby tak neučinil, když žalovaná toto právo neuznávala.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2006, č.j. 9 Cmo 290/2005-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se zejména se soudem prvního stupně, pokud s odkazem na ustanovení §397 obchodního zákoníku posoudil jako důvodnou námitku žalované o promlčení uplatněného nároku, přičemž akceptoval i úvahy, že tato námitka nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr je opodstatněn obsahem korespondence účastníků, z níž vyplývá, že žalovaná vždy právo na pojistné plnění zpochybňovala s odůvodněním, že okolnosti jejího vzniku nesvědčí existenci pojistné události.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobkyně dne 28. února 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dne 27. dubna 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odkazuje na dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Má především zato, že soudy obou stupňů v řízení postupovaly naprosto právně formalisticky a nezabývaly se podstatou věci. Odvolací soud neuvedl, která skutková zjištění soudu prvního stupně převzal a jak byl zjištěn skutkový stav. Dovolatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů při hodnocení tvrzení, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, postupovaly naprosto formálně, resp. nezabývaly se jí z hlediska žalobkyní uplatněných tvrzení. Žalobkyně (totiž) od počátku tvrdila, že žalovaná po celou dobu od nahlášení pojistné události do doby předcházející podání žaloby, neustále nechávala žalobkyni v domnění, že to, zda poskytne pojistné plnění, závisí pouze na tom, jak bude posouzena okolnost ztráty vozidla příslušnými orgány. Odvolací soud neposoudil námitku promlčení z hlediska konkrétní události. Konečně dovolatelka dovozuje, že s ohledem na charakter pojistné události je v souzené věci promlčecí doba pro uplatnění nároku na pojistné plnění desetiletá.
Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Přihlédl k tomu, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, pak je třeba připomenout, že podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Protože proti předmětnému rozsudku není dovolání přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť jím nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, bylo třeba věc posoudit podle §237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán podaným dovoláním (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a)
a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu odkaz na skutečnosti, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významný (tak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).
Dovolání v souzené věci výslovně uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Současně však fakticky namítá i nedostatky
ve skutkových zjištěních (dovolací důvod podle důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.). Jde především o tvrzené skutkové okolnosti, které podle dovolatelky nesvědčí
pro promlčení uplatněného nároku z důvodu, že tato námitka byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Jak již bylo vyloženo, tento důvod se však při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v souzené věci neuplatní.
Pokud předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání v označené věci však neobsahuje nic, co by fakticky bylo způsobilé zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže s přihlédnutím k popsanému konkrétně zjištěnému skutkovému stavu (když předpoklady pro přezkum správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu nebyly, jak již bylo vyloženo, v tomto dovolacím řízení dány) soudy obou stupňů dospěly k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou nebyla učiněna v rozporu s dobrými mravy, byla věc posouzena zákonu odpovídajícím způsobem. Pokud se týče vymezení promlčecí doby, pak odkaz odvolacího soudu na ustanovení §397 obchodního zákoníku je zcela opodstatněný a přiléhavý, když předmětem nároku mělo být plnění vyplývající ze smluvního závazku. Naproti tomu odpovídající nejsou úvahy dovolatelky dovozující desetiletou promlčecí lhůtu z toho, že pojistná událost měla základ v tvrzené úmyslně způsobené škodě třetí osobou s odkazem na ustanovení §106 odst. 2 o.z., které upravuje délku objektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody podle občanského zákoníku.
Nelze proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona).
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu