ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2169.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2169/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Z., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 73/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. ledna 2006, č. j. 10 Co 911/2005-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 13. 2. 2003, doplněnou podáním ze dne 3. 10. 2003, domáhal, aby soud rozhodl, že „žalovaný je povinen vyklidit nemovitosti dům čp. 12 na st. parc. č. 1, se st. parc. č. 1 o výměře 440 m2 zapsané na listu vlastnictví č. 212 pro obec a katastrální území Ž. nad O.
u K. ú. v L. a vyklizené nemovitosti předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozhodnutí“. Žalobu podle §126 obč. zák. odůvodnil zejména tím, že kupní smlouvou ze dne 15. 8. 2001 uzavřenou se žalovaným o převodu označených nemovitostí se stal vlastníkem těchto nemovitostí, a že žalovaného opakovaně písemně vyzval, aby je vyklidil, a to dopisem ze dne 10. 4. 2002 a ze dne 4. 6. 2002, což však žalovaný neučinil, a užívá je přes výslovný nesouhlas žalobce, když nemá se žalobcem uzavřenu nájemní či jinou smlouvu, která by jej k užívání opravňovala.
Okresní soud v L. rozsudkem ze dne 26. 4. 2004, č. j. 8C 73/2003-42, rozhodl, že žalovaný je povinen vyklidit nemovitosti - dům č. 12 se stavební parcelou 1 o výměře 440 m2 v Ž. nad O. a vyklizené nemovitosti předat žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
25. 1. 2005, č. j. 10 Co 47/2005 - 58, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že soud prvního stupně se nezabýval žalovaným namítanou absolutní neplatností předmětné kupní smlouvy a že dokazování nebylo provedeno v souladu se zákonem.
Okresní soud v Litoměřicích znovu rozhodl rozsudkem ze dne 15. 7. 2005, č. j.
8 C 73/2003 -78, tak, že žalovaný je povinen vyklidit dům č.p. 12 se stavební parcelou 1 o výměře 440 m2 v Ž. nad O. a předat žalobci do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky
a vůči státu. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 15. 8. 2001 kupní smlouvu, podle níž žalovaný prodal žalobci nemovitosti uvedené na listu vlastnictví 212 pro obec a katastrální území Ž. nad O., a že žalobce je v katastru nemovitostí veden jako vlastník předmětných nemovitostí. Dovodil, že je-li v kupní smlouvě v článku III odst. 3 uvedeno, že má vlastnické právo k převáděným nemovitostem přejít na Z. L., jde o chybu, která však podle názoru soudu nezakládá neplatnost kupní smlouvy, když v této smlouvě je v záhlaví označen jako kupující žalobce a stejně tak je jako nabyvatel nemovitostí uveden žalobce v návrhu na vklad vlastnického práva
do katastru nemovitostí. Žalobce je tedy vlastníkem předmětných nemovitostí, které žalovaný užívá bez právního důvodu, a žaloba podle §126 obč. zák. je tedy opodstatněná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
25. 1. 2006, č. j. 10 Co 911/2005 - 93, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit dům č.p. 12 se stavební parcelou 1
o výměře 440 m2 v Ž. nad O. a předat žalobci do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí, a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, ve výroku
o nákladech státu jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná. Poukázal na to, že v článku III bodu č. 3 smlouvy je sice obsažena formulace, že „vlastnické právo k převáděným nemovitostem uvedeným v této smlouvě přejde na kupujícího pana Z. L. r. č. 450610/103 zápisem vkladu
do katastru nemovitostí“, toto ustanovení je však třeba interpretovat ve vztahu k obsahu celé kupní smlouvy. Podle názoru odvolacího soudu účastníky předmětné kupní smlouvy byli žalobce a žalovaný, neboť jak ze záhlaví kupní smlouvy, kde je jako kupující uveden žalobce, tak i z čl. I. smlouvy („kupující prohlašuje, že tyto nemovitosti od prodávajícího kupuje“), který je třeba vztahovat právě k žalobci, a konečně i ze závěrečného textu kupní smlouvy, kde je otištěno razítko žalobce s podpisem jeho jednatele Z. L., to vše ve vazbě na další listinu - vkladový návrh,
v němž je jako kupující rovněž uveden žalobce, jednoznačně vyplývá, že nabyvatelem (kupujícím) předmětných nemovitostí byl žalobce, nikoliv Z. L.. Námitka žalovaného, že mu nebyla vyplacena celá kupní cena, nemá taktéž žádný vliv na platnost předmětné kupní smlouvy. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že z obsahu spisu a z provedených důkazů nevyplynulo, že by účastníci uzavřeli tzv. propadnou zástavu, resp. že by
„na oko“ uzavřeli kupní smlouvu, ač ve skutečnosti se mělo jednat o propadnou zástavu, jak tvrdil žalovaný. K této odvolací námitce žalovaného poukázal na to, že předmětné nemovitosti byly ve prospěch Z. L. zajištěny zástavním právem na základě zástavní smlouvy ze dne 22. 12. 2000, avšak k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky došlo až dne 15. 8. 2001. Ze strany žalobce tak nebylo možno dovodit žádné protiprávní jednání, ani nevyplynuly žádné okolnosti, jež by mohly vzbuzovat pochybnosti o platnosti kupní smlouvy, na čemž nemůže ničeho změnit ani to, že dne 31. 8. 2002 uzavřel Z. L. s manželkou žalovaného smlouvu o budoucí kupní smlouvě
o převodu předmětných nemovitostí do 31. 12. 2002 za kupní cenu ve výši 170.000,- Kč, v níž se označil za vlastníka nemovitostí. Tato skutečnost podle názoru odvolacího soudu pramení spíše z určitého přehlédnutí správného označování, když jmenovaný začal vystupovat jako jednatel žalobce až od 21. 5. 2001, kdy firma byla zapsána do obchodního rejstříku.
Za nedůvodnou označil krajský soud i námitku žalovaného, že kupní smlouvu uzavřel
v tísni, neboť z dokazování nevyplynulo, že by projev vůle žalovaného při uzavření kupní smlouvy nebyl aktem jeho svobodně projevené vůle, a kromě toho tíseň a nápadně nevýhodné podmínky jsou důvodem pro odstoupení od smlouvy podle §49 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam v „řešení otázky, zda uvedení jiné osoby jako nabyvatele vlastnického práva v textu kupní smlouvy, než je osoba označená v záhlaví smlouvy jako kupující, způsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy podle §37 odst. 1 občanského zákoníku“. Žalovaný je přesvědčen, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná jednak z důvodu její neurčitosti, když v záhlaví je jako kupující označen žalobce, ovšem v samotném textu smlouvy je výslovně uvedeno, že vlastnické právo se převádí na Z. L., a nelze tak s jistotou určit, na koho mělo být vlastnické právo převedeno. Dále - stejně jako v odvolání - namítá, že ve skutečnosti šlo o zastřený právní úkon, když úmyslem smluvních stran nebylo převést vlastnické právo
k nemovitostem a uhradit kupní cenu, ale pouze zajistit úvěrovou transakci mezi žalovaným a Z. L. O tom podle něj svědčí skutečnost, že v kupní smlouvě byla kupní cena uvedena ve výši 400.000,- Kč, avšak v budoucí kupní smlouvě již jen ve výši 170.000,- Kč, a dále i okolnost, že žalobce původně tvrdil, že žalovanému vyplatil 400.000,- Kč v hotovosti, o čemž předložil výdajový pokladní doklad, a následně
při ústním jednání do protokolu uvedl, že na kupní cenu započetl částku 140.000,- Kč poskytnutou jako půjčku a smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč a v hotovosti vyplatil jen 210.000,- Kč, k čemuž však ve skutečnosti nedošlo. V této souvislosti dovolatel namítá, že ani tvrzené započtení by nebylo možné, když půjčka byla poskytnuta Z. L., nikoliv žalobcem, a proto žalobce neměl ani nárok na smluvní pokutu. Z toho je zřejmé, že „kupujícím“ nebyl žalobce, ale Z. L. Pokud by soud věc řádně hodnotil podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, musel by dospět k závěru, že nedošlo k uzavření platné kupní smlouvy, že žalobce není vlastníkem nemovitostí a nemůže se proto domáhat jejich vyklizení. Navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3
o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalovaný dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen,
a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dle ust. §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Jedná se o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice
po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný (a tím neurčitý) zůstává jeho věcný obsah, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani
za použití výkladových (interpretačních) pravidel podle §35 odst. 2, 3 obč. zák. (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Neplatnost právního úkonu podle ust. §37 obč. zák. není podle ustálené soudní praxe založena ani v případech, kdy sice jde o vadu v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, avšak z celého obsahu písemného právního úkonu lze jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (srov. rozsudek NS ČR ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný v Právních rozhledech č. 7/1998). Nepřesné označení účastníka smlouvy nezpůsobuje ještě samo o sobě bez dalšího neplatnost smlouvy (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 548/2001).
Otázka, kterou žalovaný v dovolání označil a jež podle jeho názoru má po právní stránce zásadní význam, tj. zda uvedení jiné osoby jako nabyvatele vlastnického práva v textu předmětné kupní smlouvy, než je osoba označená v záhlaví smlouvy jako kupující, způsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy podle §37 odst. 1 obč. zák., není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dané věci založit. Byl-li totiž v předmětné kupní smlouvě žalobce jako strana kupující bezchybně označen v záhlaví této smlouvy s tím, že na konci textu smlouvy připojil svůj podpis její statutární orgán spolu s otiskem razítka společnosti, a taktéž
v návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy je jako kupující označen a statutárním orgánem podepsán žalobce (s tím, že je opět připojen otisk jeho razítka), je nepochybné, že uvedení Z. L. v článku III. bodu č. 3 předmětné smlouvy, jakožto osoby, jež má nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem, je skutečně pouze dílčí nesrovnalostí, která nemůže (s ohledem na ostatní obsah smlouvy - §35 odst. 2 obč. zák.) způsobit absolutní neplatnost předmětné smlouvy z důvodu neurčitosti; je tedy nepochybné, že účastníky předmětné smlouvy byli žalobce a žalovaný (dovolatel). Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho závěr o platnosti kupní smlouvy
z hlediska požadavku její určitosti podle §37 odst. 1 obč. zák. je v souladu
s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou.
Pokud pak dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že v řízení nebylo prokázáno jeho tvrzení, že v případě předmětné kupní smlouvy „se
ve skutečnosti jednalo o zastřený právní úkon, když nebylo úmyslem smluvních stran převést vlastnické právo k nemovitostem, ale pouze zajistit úvěrovou transakci mezi ním a panem Z. L.“, resp. že účastníci uzavřeli kupní smlouvu „na oko“, ač
ve skutečnosti se mělo jednat o propadnou zástavu, a dovozuje opačné skutkové závěry, na nichž buduje jiné právní závěry, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou této jeho námitky je tak nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž
o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání
z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalovaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu