ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2319.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2319/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Z. Č., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Š. s.r.o., obou zastoupených advokátem, proti žalované Č. p. a.s., o zaplacení 47.295,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 186/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2006, č.j. 20 Co 58/2006-56, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. listopadu 2005, č.j. 22 C 186/2004-35, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 37.465,- Kč s příslušenstvím, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I). Současně rozhodl, že žalobce, žalovaný a vedlejší účastník navzájem nemají právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Pokud bylo uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 též zastaveno řízení co do částky 9.830,- Kč s příslušenstvím a žalobci byla vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 392,- Kč, zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním nedotčeno.
Žalobce se původně domáhal zaplacení částky 47.295,- Kč s příslušenstvím, jako pojistného plnění za škodu, jež mu vznikla na pojištěném vozidle v důsledku dopravních nehod ze dne 22.10.2000 a 24.10.2000. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku ve věci samé vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel zejména
ze zjištění, že žalobce, který měl s žalovanou uzavřenou pojistnou smlouvu ze dne 14.9.1999, jejímž předmětem bylo pojištění vozidla Škoda Octavia SPZ PBK 68-11,
ve vlastnictví l. s. Š. s.r.o, byl po dobu trvání pojištění nájemcem uvedeného vozidla na základě leasingové smlouvy ze dne 1.7.1999. Dovodil, že žalobce proto nemohl být ve sporu úspěšný pro nedostatek aktivní věcné legitimace ve smyslu ustanovení §797 odst. 1 obč. zák., dle kterého právo na plnění má, pokud není v tomto zákoně nebo v pojistných podmínkách stanoveno jinak, ten, na jehož majetek se mimo jiné pojištění vztahuje (pojištěný). V posuzované věci uzavřel žalobce jako pojistník (příjemce leasingu) pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění vozidla ve vlastnictví l. s. Š. s.r.o. po dobu trvání leasingu. Při absenci rozdílné úpravy vztahující se na pojistné plnění, pojištěným z pojistného vztahu, který má právo na pojistné plnění, je tudíž l. s. Š. s.r.o. Okolnost, že žalobce svým jednostranným úkonem ve vztahu k pojišťovně vinkuloval pojistné plnění nad částku 10.000,- Kč ve prospěch leasingové společnosti, aktivní věcnou legitimaci žalobce v tomto řízení nezakládá. Ani samotný souhlas leasingové společnosti s uvolněním vinkulovaného plnění ve prospěch žalobce ze dne 1.12.2000, jakož i souhlas této společnosti (jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce), učiněný v rámci odvolacího řízení, s poskytnutím pojistného plnění ve prospěch žalobce, nemohl založit právní důvod na pojistné plnění žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá zejména, že pokud by bylo přistoupeno na právní názor vyslovený odvolacím soudem, že žalobce není aktivně legitimován ve sporu, nastala by naprosto paradoxní situace v tom, že pojistná událost, ke které došlo dne 24.10.2000 na vozidle leasingové společnosti, by z hlediska pojistného plnění z pojistné smlouvy ze dne 14.9.1999 náleželo jinému subjektu než pojištěnému, když povinnost vinkulace v současné době neexistuje. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písmeno a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písmeno b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písmeno c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož dovoláním dotčeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto
ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (ale současně převyšujícím 20 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc,
o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném
v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli
při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až 6.
Z výše uvedeného ve vztahu k projednávané věci vyplývá, že pro posouzení věcné příslušnosti soudu podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. je pouze rozhodné, zda jde
o věc z právního vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a nikoli podle jakého právního předpisu má být příslušná smlouva mezi podnikateli uzavírána.
Podle obsahu spisu bylo předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobce
o skutkových okolnostech týkajících se věci, zaplacení pojistného plnění z pojistné smlouvy. Tento žalobcem tvrzený závazkový vztah účastníků je vzhledem k okolnostem, době jeho vzniku a povaze stran (oba účastníci jsou podnikateli ve smyslu §2 odst. 2 obch. zák.) vztahem vzniklým při podnikatelské účastníků a z procesního hlediska tudíž jde o věc obchodní (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2006, sp. zn. 32 Odo 876/2005).
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo v obchodní věci rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Dovolací soud se proto již nezabýval řešením otázky případného splnění dalších podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání pak nemohla být založena ani poučením odvolacího soudu o opravných prostředcích, v němž odvolací soud uvedl, za splnění jakých předpokladů lze proti jeho rozhodnutí podat dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7/2002, pod číslem 140/2002, jakož i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání žalobce není ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu