ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2333.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2333/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) H. P., a b) J. Č., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. H. M., zastoupenému advokátem, a 2) S. K., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 35/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. března 2006, č. j. 18 Co 425/2005 - 81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně prvnímu žalovanému
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta, a druhé žalované částku 2.575,- Kč k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že „jsou skutečnými spoluvlastníky domu čp. 597 na pozemku st. p. č. 800 a pozemků st. p. č. 800 o výměře 445 m2 a p. č. 1656/2 o výměře 3787 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrálního pracoviště Ch. na LV 660 pro k. ú. a obec H. M., a to každý ideální ½, a dále, že vlastníkem pozemku p. č. 1647/4 o výměře 1194 m2 zapsaného u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrálního pracoviště Ch. na LV 660 pro k. ú. a obec H. M., je žalobce H. P.,“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že dne 18. 12. 1975 uzavřeli pod nátlakem nuceného vyvlastnění s bývalým čsl. státem - Městským národním výborem v H. M. kupní smlouvu o převodu shora uvedených nemovitostí a dále téhož dne uzavřeli k předmětné kupní smlouvě dodatek, jehož obsahem bylo mj. „zakotvení rozvazovací podmínky, která umožňovala pominutí nastalých následků v případě, že nemovitosti nebudou využívány v celém rozsahu k potřebám veřejného zájmu“. Protože na počátku roku 2004 zjistili, že předmětné nemovitosti nejsou využívány k potřebám veřejného zájmu a že kupní smlouvou ze dne 27. 8. 1998 byly prodány druhé žalované, jsou přesvědčeni, že ukončením užívání předmětných nemovitostí k potřebám veřejného zájmu došlo ke splnění rozvazovací podmínky, čímž kupní smlouva ztratila ex nunc své právní účinky a došlo k obnovení jejich vlastnického práva k nemovitostem.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 21. 6. 2005, č. j. 4 C 35/2005 - 61, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobci kupní smlouvou ze dne 18. 12. 1975 prodali předmětné nemovitosti se vším příslušenstvím
a zařízením bývalému Československému státu - Městskému národnímu výboru v H. M. za kupní cenu ve výši 618.000,- Kč, z nichž žalobce a) prodal za 7.164,- Kč poz. parcelu č. 1647/4 o výměře 1194 m2. Podle bodu V. této smlouvy se nemovitosti odevzdávaly bez jakýchkoliv podmínek, dluhů, břemen a závad. Nedílnou součástí smlouvy je příloha dodatečně vepsaná do smlouvy jiným strojovým písmem, v níž bylo uvedeno, že kupní smlouva se uzavírá za podmínky, že objekt prodeje bude sloužit v celém svém rozsahu potřebám veřejného zájmu, tj. dle prohlášení zástupce ONV ke zřízení jeslí. Dále bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti byly od 30. 4. 1980 do 4. 3. 1991 užívány jako jesle a že kupní smlouvou ze dne 27. 8. 1998 byly převedeny prvním žalovaným na druhou žalovanou za dohodnutou kupní cenu ve výši 5,000.000,- Kč, která je nyní zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice. Okresní soud shledal naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, neboť bez rozhodnutí soudu by nemohlo dojít v katastru nemovitostí ke změně zápisu vlastnického práva v jejich prospěch. Nepřisvědčil však názoru žalobců, že se obnovilo jejich vlastnické právo k nemovitostem poté, kdy přestaly být užívány ve veřejném zájmu. Při právním posouzení věci vycházel z ust. §35 odst. 2, §36 a §41 obč. zák. a dovodil, že podmínka uvedená v příloze kupní smlouvy nebyla jednoznačně formulována jako podmínka rozvazovací, což má za následek, že je ji třeba pokládat za podmínku odkládací, když byla specifikována jako podmínka uzavření smlouvy, nikoli jako podmínka její účinnosti. Při zkoumání obsahu uzavřené podmínky vycházel okresní soud zejména
z jejího jazykového vyjádření, které podle jeho názoru není výslovně dáno tak, že by mělo jít o podmínku rozvazovací či o podmínku charakteru odkládacího
i rozvazovacího - podmínku vázanosti účelem využívání objektů, a zdůraznil, že nároky kladené zákonem na přesnost formulace podmínky rozvazovací jsou vyšší než zákonné nároky na formulaci podmínky odkládací, což vyplývá z ust. §36 odst. 5 obč. zák.; právní úprava je v tomto směru jednoznačná a směřuje k zachování právní jistoty
ve vztazích a tuto preferuje v případě neurčitosti na úkor řešení opačného. Žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl z důvodu nedostatku jeho pasivní věcné legitimace
ve sporu, neboť není zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, č. j. 18 Co 425/2005 - 81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel
ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná, na čemž nic nemění obsah přílohy, v níž je obsaženo ujednání označené jako podmínka uzavření a platnosti smlouvy, kterou žalobci považují
za podmínku rozvazovací, popř. pro neurčitost vyjádření podmínky dovozují neplatnost celé kupní smlouvy. Dovodil, že lze-li výše uvedené ujednání v příloze kupní smlouvy vůbec hodnotit jako podmínku, nemůže jít již podle jejího jazykového vyjádření
o podmínku rozvazovací (§36 obč. zák.). Vyjádření „podmínka uzavření a platnosti smlouvy“ lze chápat jen jako odkládací podmínku (právní účinky právního úkonu nastanou jejím splněním), která pak podle výsledku dokazování splněna byla, a právní účinky právního úkonu nastaly. Přisvědčil dále názoru druhé žalované, že podmínku lze sjednat pouze k platnému úkonu a nelze tedy podmínkou podmiňovat platnost smlouvy. Dále uvedl, že předmětné ujednání by bylo možno považovat i za osobní závazek kupujícího, avšak ani v takovém případě by názoru žalobců nebylo možno přisvědčit. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že první žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován. Podle přesvědčení odvolacího soudu žaloba neobstojí i z toho důvodu, že žalobci, kteří v řízení mj. uvedli, že na ně byl v souvislosti s prodejem nemovitostí v roce 1975 (tedy v rozhodném období podle restitučních předpisů) Československým státem vyvíjen nátlak a že kupní smlouvu uzavřeli pod nátlakem
ze strany tehdejšího nedemokratického režimu, měli možnost uplatnit nárok na vydání předmětných nemovitostí podle restitučních předpisů (viz §6 zák. č. 87/1991 Sb.
o mimosoudních rehabilitacích). Pokud tak neučinili, nemohou se nyní jeho navrácení domáhat postupem podle předpisu obecného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001), když tím by byl obcházen smysl a účel restitučního zákonodárství. S ohledem na dobu, která uplynula od prodeje předmětných nemovitostí, a na to, že žalobci neuplatnili nárok na vydání nemovitostí podle restitučních předpisů, lze mít i pochybnosti o tom, zda žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení [§80 písm. c) o. s. ř.], ve smyslu závěrů přijatých Ústavním soudem ve Stanovisku pléna Ústavního soudu České republiky č. 21/2005 (uveřejněného pod č. 477/2005 Sb.). To již proto, že preventivní funkce takové žaloby s ohledem na dobu, která od zániku vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem uplynula, a na princip jistoty v právních vztazích pro další nabyvatele nemovitostí, není naplněna (princip legitimního očekávání).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam v „posouzení, zda je možné považovat podmínku, která byla mezi smluvními stranami sjednána jako rozvazovací, a tato skutečnost vyplývá nejen z obsahu smlouvy, ale také ze skutečné vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy, za podmínku odkládací, a to na základě ustanovení §36 odst. 5 obč. zák., tedy jinými slovy, zda jsou na formulaci rozvazovací podmínky kladeny vyšší nároky kladené zákonem než na formulaci podmínky odkládací bez ohledu na skutečnou vůli smluvních stran při uzavírání smlouvy a skutečný obsah smluvního ujednání“. Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že v dodatku ke kupní smlouvě byla smluvena podmínka rozvazovací, která měla platit do budoucna neomezeně a podmiňovala užívání nemovitosti prvním žalovaným ve veřejném zájmu, nikoli podmínka odkládací. Aby mohlo být ustanovení čl. I. přílohy předmětné smlouvy podmínkou odkládací, muselo by podle jejich názoru být stanoveno, že smlouva nabývá platnosti a účinnosti okamžikem, kdy předmětné nemovitosti začnou sloužit veřejnému zájmu. V daném případě je však okamžik platnosti a účinnosti výše uvedené kupní smlouvy stanoven zcela jasně a určitě a je tedy zřejmé, že podmínka musí nutně být podmínkou rozvazovací. Jestliže by platil právní závěr soudu prvního stupně, že podmínka formulovaná v příloze kupní smlouvy je neurčitá, musel by podle názoru dovolatelů soud v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 471/99 dovodit neplatnost jí podmíněného právního úkonu. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žaloba neobstojí také s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a na Stanovisko pléna Ústavního soudu ČR č. 21/2005 (uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.), z nichž vyplývá, že se nelze domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, pokud lze žádat vydání věci podle restitučních předpisů, neboť tyto judikáty nelze v daném případě aplikovat. V této souvislosti poukazují na to, že se nedomáhali vydání nemovitostí podle restitučních předpisů právě z toho důvodu, že v kupní smlouvě byla smluvena rozvazovací podmínka, přičemž měli za to, že přestanou-li být předmětné nemovitosti užívány
ve veřejném zájmu, dojde bez dalšího k obnovení jejich vlastnického práva. Určovací žalobu tudíž podali na podkladě smluvního ujednání v předmětné kupní smlouvě,
tj. na základě splnění rozvazovací podmínky, když nemovitosti od roku 1991 neslouží veřejnému zájmu. Z toho dále dovozují, že v době převodu předmětných nemovitostí
na druhou žalovanou již první žalovaný nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí
a nemohl je zcizit. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Oba žalovaní ve svých písemných vyjádřeních k dovolání navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto, případně odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu především v otázce, „zda je možné považovat podmínku, která byla mezi smluvními stranami sjednána jako rozvazovací, a tato skutečnost vyplývá nejen z obsahu smlouvy, ale také ze skutečné vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy,
za podmínku odkládací, a to na základě ustanovení §36 odst. 5 obč. zák., tedy jinými slovy, zda jsou na formulaci rozvazovací podmínky kladeny vyšší nároky kladené zákonem než na formulaci podmínky odkládací bez ohledu na skutečnou vůli smluvních stran při uzavírání smlouvy a skutečný obsah smluvního ujednání“. Tato otázka však nečiní rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném případě po právní stránce zásadně významným, a to již z toho důvodu, že pro právní posouzení věci není významná (určující) vzhledem k tomu, že daná věc se řídí ust. §36 obč. zák., ve znění účinném v době uzavření předmětné kupní smlouvy, které obsahovalo pouze odst. 1, 2 a 3
a nikoliv ust. §36 obč. zák. v nyní účinném znění obsahujícím odstavce 1, 2, 3, 4, a 5
(k tomu srov. §868 obč. zák., podle kterého pokud není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů). I když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl, podle kterého znění občanského zákoníku platnost kupní smlouvy, včetně obsahu její přílohy, posuzoval, a jen odkázal na ust. §36 obč. zák., nemá tato okolnost sama o sobě na věcnou správnost jeho rozhodnutí v tomto směru žádný vliv.
V době uzavření předmětné kupní smlouvy dne 18. 12. 1975 platila pro úplatné převody věcí do státního socialistického vlastnictví smlouvou vyhláška č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, která v ust. §30 odst. 1 stanovila, že úplatné převody věcí do státního socialistického vlastnictví od občanů a jiných organizací než socialistických se řídí předpisy občanského zákoníku a že k nabývání věcí podle odstavce 1 nepotřebují organizace schválení, ledaže to stanoví u a) hospodářských organizací podřízených oborovým ředitelstvím statut výrobně hospodářské jednotky, b) hospodářských organizací řízených národními výbory řídící národní výbor, c) ostatních organizací jejich nadřízený orgán; u národních výborů národní výbor nejblíže vyššího stupně (odst. 2).
Podle §36 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném v době uzavření předmětné kupní smlouvy, vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky
na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným.
Ke splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně účastník, který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění na prospěch (odst. 3 cit. ustanovení).
Podmínkou se podle tehdy platného občanského zákoníku (stejně jako podle nyní účinného občanského zákoníku) rozuměla a rozumí skutečnost, o níž účastníci právního úkonu nevědí, zda se splní nebo kdy se splní. Podmínky mohou být
a) odkládací (suspenzivní) – účinnost právního úkonu nastane až splněním podmínky,
b) rozvazovací (rezolutivní) – splněním podmínky nastává zánik účinnosti právního úkonu.
Podle §44 obč. zák. ve znění účinném v době uzavření předmětné kupní smlouvy, smlouva je uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím obsahu, pokud zákon nevyžaduje splnění dalších náležitostí.
V dané věci z obsahu předmětné kupní smlouvy mimo jiné vyplývá, že v bodu VIII. je dodatečně dopsáno: „Nedílnou součástí kupní smlouvy je příloha, která podmiňuje platnost smlouvy“. V příloze k této kupní smlouvě se uvádí následující: „Kupní smlouva na shora citovaný objekt se uzavírá za podmínky, že objekt prodeje v celém svém rozsahu bude sloužit potřebám veřejného zájmu, tj. dle prohlášení zástupce ONV ke zřízení jeslí“. Ze skutkových zjištění je pak zřejmé, že předmětné nemovitosti byly od 30. 4. 1980 do 4. 3. 1991 užívány jako jesle. První žalovaný, který se vlastníkem předmětných nemovitostí stal na základě zákona č. 172/1991 Sb.,
o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, je kupní smlouvou ze dne 27. 8. 1998 převedl na druhou žalovanou.
K námitkám v dovolání je třeba dále uvést, že ani za platnosti dřívější právní úpravy podle občanského zákoníku ve znění účinném k datu uzavření předmětné kupní smlouvy nebylo možno platnost kupní smlouvy o převodu nemovitostí podmiňovat nějakými podmínkami týkajícími se využití nemovitostí kupujícím, neboť platnost
(či neplatnost) takového právního úkonu lze posuzovat jen z hledisek uvedených v zákoně (v daném případě v občanském zákoníku ve znění účinném k datu uzavření kupní smlouvy a ve vyhl. č. 104/1966 Sb.). Zda je kupní smlouva platným či neplatným právním úkonem tedy stanovil (stanoví) zákon a platnost smlouvy nemohla (nemůže) být vyloučena či podmíněna nějakým ujednáním účastníků smlouvy. Stejně tak „uzavření kupní smlouvy“ nebylo možno nějakou podmínkou podmiňovat, neboť podle §44 obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření předmětné kupní smlouvy platilo, že smlouva je uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím obsahu, pokud zákon nevyžaduje splnění dalších náležitostí. Ujednáním účastníků kupní smlouvy mohla (může) být případně dohodnuta odkládací podmínka, spočívající v tom, že kupní smlouva nabývá účinnosti až splněním ujednané podmínky, či mohlo být dohodnuto, že splněním sjednané podmínky nastává zánik účinnosti kupní smlouvy (podmínka rozvazovací). O žádný z případů uvedených v §36 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření kupní smlouvy se však v dané věci nejedná, když ve smlouvě (v jejím bodu VIII.) se uvádí, že „Nedílnou součástí kupní smlouvy je příloha, která podmiňuje platnost smlouvy“ a v příloze k této kupní smlouvě, že „Kupní smlouva na shora citovaný objekt se uzavírá za podmínky, že objekt prodeje v celém svém rozsahu bude sloužit potřebám veřejného zájmu, tj. dle prohlášení zástupce ONV ke zřízení jeslí“; takováto ujednání proto nemají právní význam a nelze z nich dovozovat ani žádné právní následky, nehledě již na to, že tato dodatečná ujednání jsou v rozporu
i s obsahem samotné kupní smlouvy, v jejímž bodu V. se uvádí, že nemovitosti se odevzdávají bez jakýchkoliv podmínek, dluhů, břemen a závad. Protože tedy nejde ani
o jednu z podmínek upravených v cit. ustanovení §36 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy ze dne 18. 12. 1975, nevztahují se na daný případ ani závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn.
22 Cdo 471/99, na nějž dovolatelé poukazují a v němž bylo vysloveno, že „není rozdílu mezi důsledky neurčitosti rozvazovací podmínky podle §37 obč. zák. a důsledky její nedovolenosti (tj. nepřípustnosti z hlediska §39 obč. zák. např. pro rozpor se zákonem). Neurčitost rozvazovací podmínky, spočívající v nedostatečně projevené vůli účastníka při vyjádření této podmínky, způsobuje neplatnost celého podmiňovaného právního úkonu“.
Dovolací soud se proto neztotožňuje s námitkami dovolatelů, že „v dodatku
ke kupní smlouvě byla smluvena podmínka rozvazovací, která měla platit do budoucna neomezeně a podmiňovala užívání nemovitosti prvním žalovaným ve veřejném zájmu“ a že v důsledku neužívání nemovitostí od roku 1991 k potřebám veřejného zájmu „se bez dalšího obnovilo jejich vlastnické právo k nemovitostem“. Nesprávná je rovněž jejich námitka, že „v době převodu nemovitostí na druhou žalovanou již první žalovaný nebyl jejich vlastníkem a nemohl je zcizit“, když nárok na vydání nemovitostí podle restitučního zákona neuplatnili a převodu vlastnictví k nemovitostem z prvního žalovaného na druhou žalovanou tudíž ustanovení restitučního zákona pod sankcí neplatnosti takového právního úkonu nebránilo (srov. §9 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů).
Z uvedeného vyplývá, že zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu nelze v uvedeném směru vytýkat věcnou nesprávnost. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dvou samostatných důvodech pro zamítnutí žaloby,
a protože jeden z těchto důvodů obstojí, není třeba, aby se dovolací soud zabýval
i námitkami dovolatelů, jimiž zpochybňují názor odvolacího soudu, že měli možnost uplatnit nárok na vydání předmětných nemovitostí podle restitučních předpisů, tj. podle §6 zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, a neučinili-li tak, nemohou se nyní jejich navrácení domáhat postupem podle předpisu obecného, neboť na výsledek sporu to nemůže mít žádný vliv.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalobců podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, které v případě prvního žalovaného sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle
§14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč,
a v případě druhé žalované sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení první žalované ve výši 2.575,- Kč a druhé žalované ve výši 2.575,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit k rukám advokátů, kteří žalované v tomto řízení zastupovali (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu