ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2412.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2412/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Mgr. V. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 139/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 30 Co 34/2006 - 228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem domu č. p. 1493 se stavební parcelou p. č. 3607/11 a zahradou p. č. 3607/56, vše zapsáno na LV č. 526 pro k. ú. B. u Katastrálního úřadu P. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za neplatnou podle §38 odst. 2, §39, a §49a obč. zák., a dále z důvodu podhodnocení kupní ceny a nezaplacení celé kupní ceny považuje kupní smlouvu ze dne 18. 10. 1999 o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č. j. 14 C 139/2002 - 201, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 25. 3. 2004, č. j. 14 C 139/2002 - 131, jímž žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2004, č. j. 64 Co 293/2004 - 152, s výjimkou výroku o soudním poplatku zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení; odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu o platnosti kupní smlouvy ze dne 18. 10. 1999 podle §38 odst. 2 obč. zák., nicméně mu uložil, aby se zabýval tvrzením žalobce, že smyslem kupní smlouvy bylo zajištění pohledávky žalovaného z půjčky poskytnuté třetí osobě, tj. sjednání tzv. „propadné zástavy“ (§39 obč. zák.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 18. 10. 1999 účastníci uzavřeli kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí na žalovaného, dále smlouvu
o předkupním právu k nemovitostem a smlouvu o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitostí, že dne 20. 10. 1999 podali návrh na vklad smlouvy o předkupním právu
a o budoucí kupní smlouvě a že uzavření těchto smluv předcházelo uzavření smlouvy
o půjčce částky 900.000,- Kč ve prospěch Ing. T. Řízení o návrhu účastníků na vklad smlouvy o předkupním právu a o budoucí kupní smlouvě bylo katastrálním úřadem přerušeno 15. 5. 2000, neboť dne 6. 4. 2000 byl podán návrh na vklad vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí, kterému bylo vyhověno a žalovaný byl zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí. Dále vzal soud prvního stupně z vyžádaných znaleckých posudků, z výpovědi znalců a z listinných důkazů
za prokázané, že žalobce v době uzavření kupní smlouvy nejednal v duševní poruše, která by jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, a proto dospěl k závěru, že kupní smlouva není neplatná podle ust. §38 odst. 2 obč. zák. Předmětnou kupní smlouvu neshledal ani relativně neplatnou podle ust. §49a obč. zák., jelikož žalobce tento úkon neučinil v omylu, a nepřisvědčil ani jeho tvrzení, že smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, neboť žalobce si byl plně vědom rizika, že pokud kupní smlouvou zajišťoval smlouvu o půjčce ve prospěch třetí osoby s tím, že bude-li půjčka splacena, nebude návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy podán. Po doplnění dokazování výslechy svědků dále dovodil, že kupní smlouva ze dne 18. 10. 1999 nebyla míněna vážně jako smlouva kupní, nýbrž jako zajišťovací institut smlouvy o půjčce částky 900.000,- Kč uzavřené mezi účastníky ve prospěch Ing. T. pro potřeby jeho podnikání, takže smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona - konkrétně ustanovení upravujících zástavní právo, a že se tudíž jednalo o tzv. „propadnou zástavu“. O tom podle názoru soudu svědčí i skutečnost, že téhož dne účastníci uzavřeli smlouvu o předkupním právu k nemovitostem a o budoucí kupní smlouvě a že návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy účastníci podali až dne 20. 10. 1999, s čímž korespondovalo i to, že dne 6. 4. 2001 uzavřel žalovaný jako vlastník nemovitostí a pronajímatel se žalobcem jako nájemcem nájemní smlouvu o nájmu předmětných nemovitostí za sjednané nájemné ve výši 35.000,- Kč měsíčně, které však hradil Ing. T. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem proto na žalovaného nepřešlo a jejich vlastníkem je nadále žalobce. Existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. shledal soud prvního stupně v tom, že kupní smlouvou ze dne 18. 10. 1999, kterou žalobce napadá, byly předmětné nemovitosti převedeny na žalovaného, a tedy otázka vlastnictví k těmto nemovitostem je mezi účastníky sporná. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že by určovací žaloba musela být podmíněna vrácením plnění z kupní smlouvy ve smyslu ust. §457 obč. zák., jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 534/2002, neboť tohoto plnění se žalovaný může domoci v samostatném řízení; kromě toho závěry uvedené v tomto rozhodnutí na danou věc nedopadají, neboť se nejedná o případ odstoupení od kupní smlouvy.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2006, č. j. 30 Co 34/2006 - 228, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a shodně s ním dovodil, že „předmětná kupní smlouva byla oběma stranami jen předstíraná, když vůle účastníků směřovala k zajištění půjčky, tedy k uzavření smlouvy o propadné zástavě, kterou právní řád neumožňuje. Kupní smlouvou tak účastníci obcházeli zákon, konkrétně ta ustanovení občanského zákoníku, která upravují možnosti realizace zástavního práva, a smlouvu je proto třeba považovat pro rozpor se zákonem za neplatnou (§39 obč. zák.). Protože žalobce je vlastníkem sporných nemovitostí, avšak jako jejich vlastník je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, je naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem v dané věci dán, neboť otázka jejich vlastnictví je mezi účastníky sporná“. Navíc žalobce nemůže tuto žalobu kumulovat se žalobou na vyklizení, neboť žalovaný nemovitosti neužívá. Poukaz žalovaného na rozsudky Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, a sp. zn. 22 Cdo 871/2000, považoval městský soud za nepřípadný, neboť tato rozhodnutí řeší odlišné skutkové situace. Za nedůvodnou rovněž označil námitku žalovaného o vadě žaloby a petitu rozsudku soudu prvního stupně, jež má spočívat v neurčitém označení nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., když současně dospěl k závěru, že kupní smlouva je z důvodu obcházení zákona absolutně neplatná podle §39 obč. zák. Namítá, že jde-li o neplatný právní úkon, je třeba na něj pohlížet z hlediska ust. §457 obč. zák., což znamená, že „kupující je povinen vrátit prodávajícímu nemovitost, včetně poskytnutí součinnosti k zápisu obnoveného práva prodávajícího v katastru nemovitostí
a prodávající je povinen vrátit převzatou kupní cenu a rovněž poskytnout součinnost“. Pokud tedy prodávající podá vůči kupujícími žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti, nelze než dovodit, že bude mít naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., že je vlastníkem nemovitosti, jen tehdy, jestliže sám plnění, které podle této smlouvy dostal, tj. kupní cenu, vrátil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, a rozsudek téhož soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000); opačný názor znamená jednostranné zvýhodnění jednoho z účastníků smlouvy. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně, spočívající v tom, že opomněl rozhodnout o požadavku žalobce, že „na základě tohoto rozsudku bude vyznačeno vlastnictví Mgr. V. D., ke shora uvedeným nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví číslo 526 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P.“, a dále je přesvědčen o tom, že předmětné nemovitosti nebyly řádně označeny v žalobě, což je v rozporu s katastrálními předpisy. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, který se opírá jen o výpověď svědka Ing. T., jenž má na výsledku řízení zájem, a naopak má za to, že jeho výpověď je třeba považovat za účelovou a nevěrohodnou. Soudům obou stupňů dále vytýká, že neprovedly důkaz výslechem navržené svědkyně - tety žalobce, což mělo za následek nesprávné hodnocení důkazů, nedostatečné zjištění skutkového stavu věci a nesprávné právní posouzení. Má rovněž za to, že žalobce mohl současně s určovací žalobou požadovat vyklizení nemovitostí, které na základě nájemní smlouvy s žalovaným užívá J. Š. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení, případně, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření se ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně sice rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, nebyl však vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil z důvodu, aby se věcí zabýval i z hlediska žalobcem tvrzené neplatnosti kupní smlouvy podle §39 obč. zák. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci dovolatel především - s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002 - nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobce má ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce především skutečnost, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn.
2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ
pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21). Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 Co 2368/94, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/95, str. 25).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí NS ČR č. 25, pod C 1992, na nějž dovolatel poukazuje, vyslovil, že „prodávající má naléhavý právní zájem na určení obnoveného vlastnického práva k nemovitostem po odstoupení od kupní smlouvy jen tehdy, jestliže sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní cenu, vrátil kupujícímu, popřípadě jestliže současně s touto žalobou na určení podal žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny“. Tento právní názor však byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, který zaujal opačné stanovisko, podle něhož „existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny“.
I když Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, na nějž dovolatel dále odkazuje, zaujal právní názor, že „kumulaci žaloby na určení vlastnického práva se žalobou na plnění, např. na vyklizení nemovitosti, nelze vyloučit“, není existence naléhavého právního zájmu ve smyslu ust. §80 písm. c)
o. s. ř. na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitostem v případech neplatné smlouvy nebo zrušení smlouvy v důsledku platného odstoupení od ní, podmíněna tím, že sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní cenu, vrátil kupujícímu, případně jestliže s touto žalobou na určení podal žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny. Subjekty neplatné či zrušené kupní smlouvy mají ze zákona povinnost vrátit druhému účastníku vše, co podle ní dostaly (§457 obč. zák.), avšak je-li smlouva neplatná (absolutně) nebo odstoupil-li prodávající účinně od smlouvy o převodu nemovitosti, čímž došlo ke zrušení smlouvy od počátku (s účinky ex tunc), postačuje k existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva převodce k nemovitosti ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. skutečnost, že žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitosti, není jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí zapsán. Prodávající totiž musí mít možnost dosáhnout vydání rozsudku soudu, na základě kterého bude jeho existující vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí.
Jestliže v daném případě ze skutkových zjištění vyplynulo, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán žalovaný, avšak žalobce tvrdí, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, může žalobce dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí a uvedení tak vzniklého stavu do souladu se skutečným právním stavem, tj. s tím, že subjektivní občanská práva a povinnosti na základě absolutně neplatné kupní smlouvy podle §39 obč. zák. vůbec nevznikla, jen na základě vyhovujícího soudního rozhodnutí, jímž bude určeno, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou v dané věci způsobilé založit ani další námitky v dovolání. Výtka, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto o požadavku žalobce, aby na základě rozhodnutí soudu byla provedena změna zápisu v katastru nemovitostí, je nesprávná již s ohledem na ust. §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, přičemž se ani nejedná o dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., stejně jako v případě námitky nesprávného hodnocení provedených důkazů a provádění dalších důkazů, jmenovitě výslechu svědkyně - tety žalobce, které se týkají postupu soudu při zjišťování skutkového stavu věci. Proti závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle §39 obč. zák. žalovaný žádné konkrétní námitky nevznesl, a neupřesnil ani své „přesvědčení“, že předmětné nemovitosti nebyly řádně v žalobě označeny, což je v rozporu s katastrálními předpisy“; z tohoto důvodu se dovolací soud těmito námitkami nezabýval.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), a snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.575,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu