ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2412.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2412/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v opatrovnické věci J. Š., zastoupené opatrovníkem O. K. a opatrovníkem pro řízení, advokátem, za účasti Okresního státního zastupitelství ve Z., o omezení způsobilosti k právním úkonům, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. Nc 782/2000, o dovolání posuzované a o dovolání Okresního státního zastupitelství ve Z. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2005, č. j. 17 Co 104/2005 - 171, takto:
I. Dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2005, č.j. 17 Co 104/2005 - 171, se odmítá.
II. Řízení o dovolání posuzované proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě
ze dne 27. září 2004, č. j. Nc 782/2000 - 106, se zastavuje.
III. Dovolací řízení o dovolání Okresního státního zastupitelství ve Z. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2005, č. j. 17 Co 104/2005 - 171,
se zastavuje.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 27. 9. 2004, č. j. Nc 782/2000 - 106, rozhodl, že „omezuje J. Š. ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není způsobilá nakládat samostatně s nemovitým majetkem a finančními částkami, které převyšují hodnotu měsíční minimální mzdy v České republice stanovené pro dobu právního úkonu“, že posuzovaná „není schopna samostatně navazovat pracovně právní vztahy, uzavírat pracovní poměr a dohody o hmotné odpovědnosti“, „není samostatně schopna jednat před státními orgány a institucemi a soudy a při jednáních a podávání návrhů musí být zastoupena opatrovníkem“, „samostatně není schopna rozhodovat o způsobu léčení jejího zdravotního stavu a dávat souhlas k léčebným zákrokům ve zdravotnických zařízeních a to kromě běžných záležitostí týkajících se ošetření chrupu, preventivních prohlídek a léčení méně závažných onemocnění“, „není schopna samostatně uzavírat smlouvy o půjčkách a úvěru, jejichž hodnota převyšuje hodnotu minimální mzdy účinné v době konání tohoto právního úkonu“, a že „je oprávněna uzavírat dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti, zejména brigádnického charakteru, kde práce není vykonávána se strojem“; současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o nákladech státu. Soud prvního stupně vyšel zejména ze závěrů znaleckého posudku psychiatra MUDr. I. P., doplněného posudkem odborného konzultanta Mgr. A. K., podle něhož posuzovaná J. Š. trpí závažnou duševní poruchou, a to paranoidní schizofrenií s postprocesuálním reziduem, a tato choroba u posuzované probíhá dlouhodobě bez léčby a její průběh je chronický, že je chorobně vztahovačná a nedůvěřivá, její reakce neodpovídají realitě a jedná i proti svým reálným zájmům a že je v důsledku své choroby zvýšeně manipulovatelná. Z posudku dále vyplynulo, že není schopna nakládat s majetkem a financemi převyšujícími hodnotu minimální mzdy v ČR, není schopna jednat se státními úřady a institucemi a vstupovat do pracovně právních vztahů, není také sama schopna posoudit svůj duševní stav a nutnost svého léčení, a že její duševní zdravotní stav je natolik nepříznivý, že posuzovaná není schopna pravidelné výdělečné pracovní činnosti. Podle posudku konzultanta Mgr. K. je posuzovaná osobností psychoticky desintegrovanou, u níž byla „potvrzena přítomnost tzv. psychoticismu, při němž se v daném případě kvalitativně jedná o schizofrenní spektrum paranoidního typu“ s II. stupněm úbytku rozumových schopností, tedy středně těžkým pásmem, a to zejména z hlediska schopnosti abstrakce, analýzy, syntézy a koncentrace pozornosti, v důsledku čehož má posuzovaná výrazně narušenu schopnost sociální orientace a adaptace a tedy efektivního fungování v sociálním systému. Na základě uvedených zjištění okresní soud dospěl k závěru, že posuzovaná trpí duševní chorobou, která není jen přechodná a je tedy třeba, aby její způsobilost k právním úkonům byla omezena ve smyslu ust. §10 odst. 2 obč. zák. tak, aby svými právními úkony si sama nezpůsobila škodu a aby při jednání před státními institucemi a soudy byla zastoupena opatrovníkem. Okresní soud v této souvislosti rovněž poukázal na celou řadu soudních řízení vedených o podáních posuzované, jimiž se obrátila na soud z různými smyšlenými nároky a z jejichž obsahu vyplývá, že úspěšnost posuzované v těchto řízeních nebyla prakticky žádná.
K odvolání posuzované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. května 2005, č. j. 17 Co 104/2005 - 171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že posuzovanou je třeba vzhledem k závěrům znaleckého posudku omezit ve způsobilosti k právním úkonům v rozsahu stanoveném soudem prvního stupně, neboť duševní porucha, jíž posuzovaná J. Š. trpí, dosahuje intenzity předpokládané v ust. §10 odst. 2 obč. zák. Pokud jde o odvolací námitky posuzované, uvedl, že důvodem pro její omezení ve způsobilosti k právním úkonům nebylo opakované obracení se na soudy a jiné orgány s různými žádostmi a tvrzenými nároky, nýbrž právě její nepříznivý zdravotní stav a skutečnost, že trpí závažnou duševní chorobou, která není přechodná, a v důsledku níž není schopna činit veškeré právní úkony. Za nedůvodnou považoval rovněž námitku posuzované o neobjektivnosti znaleckého posudku a poukázal na to, že znalci dospěli k závěru o duševní chorobě po jejím řádném vyšetření; odvolací soud tedy nemá
o objektivitě závěrů a nepodjatosti soudem ustanoveného znalce a jeho konzultanta pochybnosti. Z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
V podání označeném jako „dovolání“, podaném posuzovanou u soudu prvního stupně dne 12. 8. 2005, doplněným podáním označeným rovněž jako „dovolání“ ze dne 16. 8. 2005, vyjádřila nesouhlas s rozsudky soudů obou stupňů. Dovolatelka především nesouhlasí se závěry znaleckého posudku MUDr. I. P., na základě něhož soudy obou stupňů rozhodly o omezení její způsobilosti k právním úkonům, že trpí duševní poruchou. Naopak je přesvědčena o tom, že žádnou duševní poruchou netrpí, a nechápe tudíž, proč byl návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům M. Z., které k tomu není ani oprávněné, podán. Navrhla, aby „Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudu I. stupně v plném rozsahu ve znění rozhodnutí II. stupně v plném rozsahu a návrh zamítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (srov. čl. II., bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005, kterým se s účinností od 1. 4. 2005 mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, při podání dovolání zastoupenou advokátem a posléze soudem ustanoveným zástupcem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Posuzovaná v dané věci podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci je z obsahu (z vylíčení důvodů) dovolání zřejmé, že posuzovaná nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr,
na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Protože posuzovaná zpochybňuje skutkový závěr, že v řízení bylo prokázáno, že trpí závažnou duševní chorobou nikoliv přechodného rázu, která u ní probíhá dlouhodobě bez léčby, její průběh je chronický, přičemž jde o chorobu trvalou, kterou vzhledem k dlouhodobému neléčenému průběhu lze i při použití současných léčebných metod zlepšit jen částečně, v důsledku čehož není schopna si všechny své záležitosti náležitě a řádně obstarat, a který byl podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
K námitce dovolatelky, že M. Z. nebylo oprávněno podat návrh na její omezení ve způsobilosti k právním úkonům, je třeba uvést, že řízení bylo zahájeno podle §81 odst. 1 o. s. ř. usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 7. 2000, č. j. Nc 782/2003 - 2, které jí bylo doručeno dne 7. 11. 2000.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání posuzované proti rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož posuzovaná tím, že směřuje své „dovolání“ rovněž přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Vzhledem k tomu, že nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatek podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ posuzované proti rozsudku soudu prvního stupně, jež touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo dovolání také Okresní státní zastupitelství ve Z., které jej však podáním, doručeným okresnímu soudu ve Znojmě dne 12. 9. 2005, vzalo výslovně zpět. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto s ohledem na tento procesní úkon podle ustanovení §243b odst. 5 věty druhé
o. s. ř. dovolací řízení o tomto dovolání zastavil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, a §151 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly, resp. řízení bylo zastaveno [§146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu