ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2621.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2621/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. R., a 2) M. R., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 124/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. května 2006, č. j. 12 Co 257/2005 – 104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 5. 2006,
č. j. 12 Co 257/2005 – 104, potvrdil k odvolání žalobce rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2004, č. j. 25 C 124/2004 - 80, jímž byla zamítnuta žaloba, „aby žalovaní byli zavázáni společně a nerozdílně vyklidit a vyklizený předat žalobci pozemek p. č. zahrada v k. ú. R. u O. do 14 dnů od právní moci rozsudku“, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem nemovitostí – objektu bydlení č. p. se zast. pl. p. č. st. 435, zahrady p. č. 436 a zahrady p. č. 437, vše v obci O., k. ú. R., zapsaných na LV č. 256 u Katastrálního úřadu v O., které kupní smlouvou ze dne 4. 3. 1999 (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 4. 3. 1999) prodal prostřednictvím realitní kanceláře S. R. v L. manželů S. D. P. za dohodnutou kupní cenu ve výši 420.000,- Kč. V čl. VIII. si žalobce vyhradil právo „odstoupit od této smlouvy do 18. 3. 1999 s tím, že projevem odstoupení je vrácení kupní ceny kupujícímu nebo jeho zástupci určenému plnou mocí“. Namísto D. P. se jednání před uzavřením této smlouvy účastnil J. K., který jmenovanému poskytl peníze na zaplacení kupní ceny, nebylo však prokázáno, že by J. K. se žalobcem uzavřel smlouvu o půjčce peněz, jak žalobce tvrdil. Dále bylo prokázáno, že žalobce tuto kupní smlouvu uzavřel za účelem, aby ze získaných peněz za prodej nemovitostí mohl poskytnout půjčku ve výši 320.000,- Kč F. V., který mu přislíbil zhodnocení půjčené částky o 50.000,- Kč a zavázal se půjčené peníze vrátit žalobci do 14 dnů. F. V. však peníze žalobci nevrátil a pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 53 T 11/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 2 To 37/2000, byl uznán (mimo jiné) vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že peníze půjčené od žalobce v dohodnuté době ani později nevrátil a ani tak nehodlal učinit. Z tohoto důvodu žalobce dojednaným způsobem od kupní smlouvy neodstoupil. Kupní smlouvou ze dne
3. 5. 1999, s právními účinky vkladu ke dni 3. 5. 1999, prodal D. P. žalobci uvedené nemovitosti zpět, vyjma sporné zahrady, za dohodnutou kupní cenu ve výši 420.000,- Kč a kupní smlouvou ze dne 4. 12. 2003 prodal D. P. spornou nemovitost prostřednictvím realitní kanceláře S. R. v L. (a H. r. kanceláře) žalovaným za dohodnutou kupní cenu ve výši 260.000,- Kč; právní účinky této smlouvy nastaly ke dni 8. 12. 2003. Z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2000, č.j. 4 T 249/99-80, dále vyplývá, že žalobce byl zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit tím, že si dne 15. 4. 1999 půjčil od R. S. a H. S. částku 50.000,- Kč s tím, že ji vrátí do týdne, což neučinil. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a D. P. dne 4. 3. 1999 je platným právním úkonem (§37, §38, §39, §40 odst. 1 a 3, §46 odst. 1 a §588 obč. zák.), který žalobcem nebyl uzavřen v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§49 obč. zák), a že se nejednalo o simulovaný právní úkon, kterým měla být zastřena žalobcem tvrzená zástavní smlouva, kterou měl uzavřít s J. K. z důvodu smlouvy o půjčce peněz, neboť základními předpoklady pro aplikaci ustanovení §41a odst. 2 obč. zák. je totožnost subjektů (účastníků) obou smluv a jejich vůle uzavřít zastřený právní úkon. V daném případě však J. K. nebyl účastníkem kupní smlouvy ze dne 4. 3. 1999, i když se účastnil jednání před uzavřením této smlouvy a poskytl D. P. finanční prostředky na úhradu kupní ceny, a v řízení bylo prokázáno, že žalobce měl vůli nemovitosti prodat a D. P. vůli nemovitosti koupit, což vyplývá i z toho, že žalobce kupní smlouvu považoval za platnou a vyjma sporné zahrady koupil nemovitosti kupní smlouvou ze dne 3. 5. 1999 od D. P. zpět. Krajský soud proto uzavřel, že je správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce pozbyl své vlastnické právo ke sporné zahradě, poté je znovu nenabyl a není tudíž aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení nemovitosti podle §126 odst. 2 obč. zák. proti žalovaným, kteří se vlastníky pozemku (zahrady) stali na základě kupní smlouvy ze dne 4. 12. 2003 uzavřené s D. P., a užívají ji tudíž oprávněně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda „simulovaný právní úkon musí být uzavřen mezi týmiž stranami, mezi nimiž byl uzavřen úkon, který byl tímto právním úkonem zastřen“, a dále otázku, „zda kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek“. Dovolatel namítá, že z ust. §41a odst. 2 obč. zák. nevyplývá, že simulovaný právní úkon musí být uzavřen mezi týmiž stranami, mezi nimiž byl uzavřen úkon, který byl tímto právním úkonem zastřen, a že by takovýto výklad popřel účel tohoto ustanovení. Poukazuje na to, že kupní cenu mu zaplatil K., z čehož je zřejmé, že skutečnou stranou právního úkonu byl právě on, že prostřednictvím D. P. jmenovaný pouze prosazoval svoji vůli a že žalobce při uzavření kupní smlouvy souhlasil s tím, že tato smlouva simuluje smlouvu zástavní, což vyplývá i z toho, že mu S. řekl, že uzavření kupní smlouvy je jednodušší a že pro zástavu by bylo nutno sepsat tři smlouvy a z tohoto důvodu dal S. do smlouvy ustanovení o odstoupení. Žalobce si tedy byl vědom rizika, že o nemovitosti může přijít, to však nedokládá, že by měl v úmyslu uzavřít kupní smlouvu, nic prodávat nechtěl a nenavštívil ani žádnou realitní kancelář. Slyšená svědkyně S. v řízení potvrdila, že žalobce měl úmysl půjčit si peníze
a za tím účelem navštívil jejího manžela a požádal ho o zprostředkování půjčky. Navíc lze podle dovolatele dovozovat, že předmětnou kupní smlouvu uzavřel v tísni
za nápadně nevýhodných podmínek, když tíseň „je osvědčována tím, že do půjčky peněz (a potažmo jejího zajištění kupní smlouvou) byl tlačen, když F. V. jej žádal o půjčku ve výši 420.000,- Kč“. Nápadně nevýhodné podmínky pak spočívají v tom, že v kupní smlouvě byla kupní cena stanovena na 420.000,- Kč, ze znaleckého posudku ovšem vyplývá, že cena nemovitostí činí 936.590,- Kč. Dovolatel má rovněž za to, že
ve výpovědích svědků, zejména K. a S., jsou rozpory, se kterými se soudy obou stupňů nevypořádaly, a v této souvislosti poukazuje na svědeckou výpověď svědka S. v trestním řízení vedeném proti žalobci u Okresního soudu v Olomouci pod
sp. zn. 4 T 247/99, z níž podle něj vyplývá, že kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem „zastupujícím“ smlouvu zástavní. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalobce sice v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud rozhodl. Pokud dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázal, že s J. K. uzavřel smlouvu o půjčce peněz, že neměl v úmyslu uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitostí a že při uzavření smlouvy jednal v tísni, a dovozuje opačné skutkové závěry, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jeho námitek
a výtky, že soudy neodstranily rozpory ve výpovědích svědků K. a S., je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Je jednoznačné, že se nejedná o námitky nesprávného řešení otázek právních, nýbrž o námitky nesprávnosti skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být založena.
Podle §41a odst. 2 obč. zák. má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný právní úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený.
Otázka, „zda simulovaný právní úkon musí být uzavřen mezi týmiž stranami, mezi nimiž byl uzavřen úkon, který byl tímto právním úkonem zastřen“, kterou dovolatel považuje po právní stránce za zásadní, není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z citovaného ustanovení zcela jednoznačně vyplývá, že předmětem jeho úpravy je jeden právní úkon uzavřený mezi jeho účastníky. V posuzovaném případě však bylo zjištěno, že kupní smlouvu ze dne
4. 3. 1999 žalobce uzavřel s D. P., který měl vůli nemovitosti koupit,
a žalobce vůli nemovitosti prodat, a proto aplikace tohoto ustanovení nepřichází v úvahu, když žalobce tvrdí, že touto smlouvou měla být simulována smlouva zástavní uzavřená mezi ním a J. K. k zajištění smlouvy o půjčce peněz, jejíž existenci ovšem neprokázal.
Rovněž námitka dovolatele, že kupní smlouvu ze dne 4. 3. 1999 uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, a to již proto, že podle ust. §49 obč. zák. má účastník v takovém případě, tedy jsou-li současně naplněny obě uvedené podmínky, právo
od smlouvy odstoupit, což žalobce v daném případě neučinil, jak to ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nepochybně vyplývá, a ke zrušení kupní smlouvy proto nedošlo.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu není tudíž podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo, a náklady žalovaných, vynaložené na sepis vyjádření k dovolání advokátkou, nelze považovat na účelně vynaložené náklady na bránění práva, když obsahuje pouze návrh, jak by měl dovolací soud rozhodnout.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu