ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.277.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 277/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) Ing. V. Š., . a b) J. Š., obou zastoupených Mgr. L. H., advokátkou proti žalovaným 1) M. Š., a 2) O. m. P., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 294/2004 - 38, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2006, č. j. 54 Co 56/2006 - 64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že „kupní smlouva uzavřená dne 14. 4. 2004 mezi M. Š. a O. hl. m. P. ohledně pozemku k. ú. Ú. u P., parc. č. 367/1 o výměře 251 m2, jenž je zapsán v Katastrálním úřadu pro m. P. na LV 558, je neplatná“, neboť za druhou žalovanou ji podepsala osoba, která neměla oprávnění za ni jednat. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřují v tom, že předmětný pozemek přímo sousedí s jejich pozemky par. č. 367/5 - zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 367/3 - zahrada, k nimž z veřejné komunikace mají přístup jen přes pozemek, který byl prodán prvnímu žalovanému.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, č. j. 43 C 294/2004 - 38, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 367/5 - zastavěné plochy a parc. č. 367/3 - zahrady bezprostředně sousedících s pozemkem, jehož vlastníkem se stal první žalovaný na základě kupní smlouvy ze dne 14. 4. 2004 uzavřené s druhou žalovanou. Soud prvního stupně dovodil, že žalobci mají ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, který je dán tím, že „kupní smlouva má zásadní význam pro průchod a průjezd žalobců k jejich nemovitostem a uplatnit právo žalobou na plnění není možné“. Po zhodnocení provedených listinných důkazů dospěl k závěru, že kupní smlouva je neplatným právním úkonem z důvodu její nejasnosti a neurčitosti podle §37 odst. 1 a podle §39 obč. zák., neboť - i když záměr obce prodat nemovitost byl zveřejněn a v doložce o splnění podmínek uvedených v ust. §43 zák. č. 131/2000 Sb. se uvádí, že kupní smlouva byla „odsouhlasena“ v zastupitelstvu MČ P. Ú. dne 13. 4. 2004 - „nebyla tato záležitost“ podle obsahu zápisu z tohoto zasedání zastupitelstva vůbec projednávána, a kromě toho ji za druhou žalovanou uzavřela osoba, která nebyla oprávněna takovýto právní úkon učinit.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2006, č. j. 54 Co 56/2006 - 64, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nepovažoval za správný názor soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmů žalobců na určení neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., který by podle městského soudu nebylo možno vyloučit v případě, že by požadované určení ovlivnilo jejich právní postavení. Je sice zřejmé, že žalobci se snaží obhájit své tvrzené právo přechodu a průjezdu přes předmětný pozemek (jiný právní důvod ze žaloby dovodit nelze), avšak netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že měli založeno právo průchodu a průjezdu předmětným pozemkem ve vztahu k původnímu vlastníkovi, tedy druhé žalované, ani že změnou vlastníka by toto právo bylo porušeno. Ostatně změna vlastnictví nemovitosti sama o sobě neznamená zánik existujících práv nevlastníků vztahujících se k nemovitosti. V daném případě je nutno přihlédnout k tomu, že druhá žalovaná se k právu průchodu a průjezdu žalobců přes předmětný pozemek nevyjádřila, a tvrzení prvního žalovaného, že jim v přístupu k veřejné komunikaci nebrání, bránit nemíní a naopak je připraven uzavřít příslušnou dohodu k ochraně jejich zájmů, žalobci nezpochybnili. Nelze proto dovodit, že určením neplatnosti kupní smlouvy a obnovením vlastnictví druhé žalované k pozemku by právo přechodu a průjezdu žalobců bylo postaveno najisto. I v případě, že by první žalovaný jako vlastník předmětného pozemku zamezoval žalobcům jediný přístup na jejich pozemek, což však žalobci ani netvrdili, by bylo možné domáhat se práva nikoliv žalobou na určení neplatnosti kupní smlouvy, ale žalobou na plnění podle ust. §80 písm. b) o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud nepřezkoumával správnost ostatních skutkových zjištění soudu prvního stupně ani jeho závěry o neplatnosti kupní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Mají za to, že odvolací soud nesprávně posoudil jejich aktivní legitimaci ve sporu o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy i naléhavý právní zájem na tomto určení. Poukazují na to, že právní vztahy vyplývající z této kupní smlouvy se dotýkají nejen jejich zájmů, ale i zájmu celé obce, neboť jí byl převáděn obecní majetek, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná. Odvolacímu soudu vytýkají, že uvěřil tvrzení prvního žalovaného, že by byl ochoten s nimi uzavřít smlouvu, která by jim umožňovala řádný přístup k jejich domu a pozemku, jenž bezprostředně přiléhá k předmětnému pozemku, a že nevzal v úvahu, že žalobci pozemek užívají na základě smlouvy o dočasném užívání pozemku ze dne 2. 8. 1983 uzavřené podle vyhl. č. 156/1975 Sb., v níž bylo ujednáno, že obec smlouvu nevypoví jinak, než ve veřejném zájmu. Dále dovolatelé uvádějí, že do tohoto pozemku investovali, že na něm byl vybudován septik pro jejich dům, byl zřízen hlavní přívod plynu a elektřiny do domu, hodiny pro odpočet, upravili na něm plochu pro parkování vozidel, provedli parkové úpravy a oplotili jej. Kromě toho se soudy obou stupňů nezabývaly skutečností, že cena pozemku 300,- Kč za m2, za níž byl prodán žalovanému, neodpovídá cenové mapě v příslušném katastrálním území. Upozorňují i na to, že po rozhodnutí odvolacího soudu jim první žalovaný zaslal dopis, v němž je žádá o ušlé nájemné, a že nad rámec nájemného požaduje i poplatek za parkovné. Ze všech těchto důvodů je posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 14. 4. 2002 otázkou zásadního právního významu, přičemž mají též za to, že odvolací soud pochybil, pokud v poučení svého rozhodnutí uvedl, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné, ačkoliv je přípustnost dovolání založena „podle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.“ Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle §80 písm. c) o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261).
Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, publikovaném pod C 290, svazek 3, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyslovil právní názor, že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy podle §80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení“. Dále v tomto rozhodnutí uvedl, že „aktivně legitimován k žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy je tedy nejen účastník této smlouvy (jeho právní nástupce), ale každá osoba, na jejíž právní postavení by deklarování této neplatnosti soudem mohlo mít příznivý dopad. Toto příznivé ovlivnění by mělo spočívat v tom, že by jí zakládalo či umožňovalo s poukazem na tuto deklaraci uplatnit vlastní (vynutitelná) práva s předmětem neplatné smlouvy související. Na druhé straně platí, že absolutní neplatnosti právního úkonu se v řízení o určení této neplatnosti může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení aktivně legitimován, tedy ten, kdo má naléhavý právní zájem. Nemůže totiž platit, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu má každý, kdo tuto neplatnost tvrdí. Kdyby tomu tak bylo, mohl by kdokoliv žalovat na neplatnost kteréhokoliv právního úkonu. Takový závěr by nepochybně vedl k protismyslným účinkům“.
V posuzovaném případě se žalobci domáhají určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 14. 4. 2002, kterou druhá žalovaná prodala předmětný pozemek prvnímu žalovanému, přičemž naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřují v tom, že předmětný pozemek přímo sousedí s jejich pozemky par. č. 367/5 - zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 367/3 - zahrada, k nimž mají přístup jen přes předmětný pozemek. Z obsahu spisu pak vyplývá, že podle předmětné kupní smlouvy ze dne 14. 4. 2002 bylo vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo prvního žalovaného k uvedenému pozemku.
Jestliže v dané věci žalobci spojují naléhavý právní zájem na požadovaném určení s tvrzenou neplatností předmětné kupní smlouvy a s tím, že jejich nemovitosti sousedí s pozemkem, jehož vlastníkem se stal první žalovaný, přičemž přes tento pozemek mají jediný přístup z veřejné komunikace ke svým nemovitostem, a současně netvrdí, že by se jejich právní postavení poté, co nemovitost nabyl do svého vlastnictví první žalovaný, zhoršilo, ani, že by jim první žalovaný v přístupu k veřejné komunikaci bránil, pak je zřejmé, že na právním postavení žalobců by se ani vyhověním určovací žalobě, že kupní smlouva je neplatná, ničeho nezměnilo a nevzniklo by jim ani žádné právo, jež by bylo soudně vynutitelné. Nelze proto dovodit, že by žalobci měli naléhavý právní zájem na určení, že kupní smlouva ze dne 14. 4. 2002 je neplatná. Dovolací soud se ztotožňuje rovněž s názorem odvolacího soudu, že pokud by první žalovaný jako vlastník předmětného pozemku bránil žalobcům v jediném přístupu k jejich nemovitostem z veřejné komunikace (což však žalobci ani netvrdili), bylo by možné domáhat se práva žalobou na plnění podle ust. §80 písm. b) o. s. ř., v níž by se otázka platnosti kupní smlouvy řešila jako otázka předběžná, stejně jako v případném sporu o placení nájemného.
K tvrzením žalobců uplatněným v dovolání, že pozemek užívají na základě smlouvy o dočasném užívání pozemku ze dne 2. 8. 1983, že do něj investovali, že se na něm nachází septik, hlavní přívod plynu a elektřiny do domu, že na něm upravili plochu pro parkování vozidel, provedli parkové úpravy a že jej oplotili, že první žalovaný po nich požaduje další nájemné a nájemní smlouvu, že cena pozemku 300,- Kč za m2, za níž byl prodán prvnímu žalovanému, neodpovídá cenové mapě v příslušném katastrálním území, že jim první žalovaný zaslal dopis, v němž je žádá o ušlé nájemné, a že nad rámec nájemného požaduje poplatek za parkovné, dovolací soud při svém rozhodování nemohl přihlédnout, neboť jde o nové skutečnosti, které nebyly tvrzeny před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení a které v dovolacím řízení uplatnit nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.), protože účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu