ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2892.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2892/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) D., H., s.r.o., a 2) J. B., oběma zastoupeným advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni, pod sp. zn. 19 C 136/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 21. února 2006, č.j. 1 Co 381/2005-133, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. srpna 2005, č.j. 19 C 136/2004-95,
ve znění opravného usnesení ze dne 21. září 2005, č.j. 19 C 136/2004-107, výrokem I. uložil první žalované zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) částku 250.000,- Kč a výrokem II. co do částky 750.000,- Kč žalobu vůči první žalované zamítl. Výrokem III. uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 o.z. částku 60.000,- Kč a výrokem IV. co do částky 840.000,- Kč žalobu vůči druhému žalovanému zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky V. až VIII.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že druhý žalovaný dne 20. září 2002 jako zaměstnanec první žalované řídil vysokozdvižný motorový vozík, přičemž nedbal zvláštní opatrnosti vůči ostatním pracujícím a při couvání narazil do žalobce, kterého srazil na zem a způsobil mu zlomeninu stydké kosti a kloubu vpravo, za což byl odsouzen trestním příkazem. Konstatoval, že tímto činem došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti, a to jednak do jeho osobnostní sféry
a jednak do jeho rodinného a soukromého života. Za zásah podle názoru soudu prvního stupně nese odpovědnost za analogického užití §420 odst. 2 o.z. první žalovaný, jakož i druhý žalovaný, který nehodu svým jednáním zavinil. Zásah označil za velmi intenzivní, dlouhodobý až trvalý, takže morální satisfakce nemůže být postačující. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy přihlédl u první žalované k tomu, že v občanskoprávním řízení týkajícím se náhrady škody poskytl potřebnou součinnost,
a ve vztahu k druhému žalovanému, že se žalobci dostalo značné morální satisfakce v podobě trestního příkazu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2006, č.j. 1 Co 381/2005-133, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované
ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby první žalovaná zaplatila žalobci 200.000,- Kč; co do částky 50.000,- Kč a v zamítavém výroku ve vztahu k první žalované jej potvrdil. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve vztahu ke druhému žalovanému ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby druhý žalovaný zaplatil žalobci 60.000,- Kč; v zamítavém výroku ve vztahu k tomuto žalovanému jej potvrdil. Výroky II. až V. současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, ale neztotožnil se zcela s jeho právními závěry. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, konkrétně do tělesné integrity, do jeho zdraví, který má důsledky i ve sféře jeho soukromí, jehož součástí je rodinný život. Ztotožnil se i se závěrem, že původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce je druhý žalovaný, neshledal však správnou úvahu o jeho pasivní věcné legitimaci. Vzhledem k tomu, že k neoprávněnému zásahu
do osobnostních práv žalobce ze strany druhého žalovaného došlo v souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů jako pracovníka první žalované, je namístě analogické užití ustanovení §420 odst. 2 o.z., podle něhož škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při její činnosti těmi, které k této činnosti použili. Na závěru nemění nic skutečnost, že druhý žalovaný spáchal trestný čin ublížení na zdraví, neboť nedbalostní jednání nelze podle názoru odvolacího soudu považovat za vybočení z plnění pracovních povinností, tedy za exces.
Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích u první žalované odvolací soud nepřihlédl na rozdíl od soudu prvního stupně k újmě na zdraví žalobce, která je podle jeho názoru uplatnitelná v rámci náhrady škody na zdraví a mezi kterou náleží i škoda psychická zahrnující po zdravotní-psychické stránce i téměř patologickou změnu osobnosti. Přihlédl pouze k zásahu do práva žalobce na soukromí, jehož průběh a prožívání žalobcem bylo dotčeno i patologickou změnou osobnosti žalobce. Soukromí žalobce tak bylo předmětným zásahem postiženo ve značné míře.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo doručeno zástupci žalobce dne
30. března 2006 a právní moci nabylo téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal dne 30. května 2006 včasné dovolání doplněné podáním ze dne 13. července 2006. Konkrétně napadá jeho výroky ve věci samé označené I. a II. v části jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn
a žaloba byla zmítnuta. Současně dovolání směřuje i proti souvisejícímu výroku V.
o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a odkazuje na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil odpovědnost druhého žalovaného podle §13 o.z., když dovodil, že
pro odpovědnost za zásah do osobnostních práv žalobce je třeba úmyslného zavinění. Dovolatel se domnívá, že k zásahu do jeho osobnostních práv došlo vinou protiprávního jednání druhého žalovaného, který při výkonu práce pro první žalovanou porušil své povinnosti a byl za to odsouzen pravomocným trestním příkazem a nese tedy přímou odpovědnost na vzniku zásahu do osobnostních práv žalobce.
Dovolatel se rovněž domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil výši náhrady za nemajetkovou újmy, když podle jeho názoru lze porušení práv žalobce reparovat náhradou škody na zdraví a pouze částečně náhradou nemajetkové újmy. Žalobce se domnívá, že je třeba zohlednit i zásah, který způsobil změnu jeho osobnosti a který je třeba posuzovat samostatně. Neztotožňuje se tedy se závěry odvolacího soudu, jenž spojuje při posuzování odpovídající výše náhrady nemajetkové újmy v penězích jednak kategorii náhrady škody na zdraví a jednak kategorii náhrady za zásah do práv
na ochranu osobnosti.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v dovoláním dotčené části výroků I. a II. a ve výroku V. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila první žalovaná a druhý žalovaný podáními ze dne
5. 10. 2006. První žalovaná se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu při určení rozsahu a výše nemajetkové újmy a navrhuje, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto. Druhý žalovaný je toho názoru, že odvolací soud jeho odpovědnost posoudil správně ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 o.z. a navrhuje též zamítnutí tohoto dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.
Dovolací soud pak rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadené části
ve výrocích ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen jeho rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným
v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., je třeba jej vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k §11 násl. o.z. Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména
a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i relutární). Občanský zákoník právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze
u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi neoprávněným zásahem a vzniklou újmou na osobnostních právech postižené fyzické osoby.
Jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické či jiné fyzické osoby, postihují občanskoprávní sankce podle §13. o.z. samotnou právnickou či fyzickou osobu (jako obdoba §420 odst. 2 o.z.). Zaměstnanec, popř. jiná použitá osoba odpovídají osobně a přímo nikoliv postižené fyzické osobě, nýbrž jen té právnické či fyzické osobě, které je při své činnosti použily (obdobně srovnej publikace Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., 1996, str. 139 a 140). Tato zásada je pak mimo jiné dovolacím soudem obecně přijímána jako opodstatněná a zákonu odpovídající. Proto i v souzeném případě je třeba souhlasit se závěry odvolacího soudu, pokud za subjekt přímo odpovídající za posuzovaný zásah do osobnosti žalobce označil první žalovanou, zatímco druhého žalovaného neshledal pasivně věcně legitimovaným.
Odpovídající jsou i úvahy odvolacího soudu o výši přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z., když správně byla vymezena zásahem dotčená složka osobnosti žalobce a současně přihlédnuto k okolnostem případu (§13 odst. 3 o.z.). Nelze přitom přehlédnout, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze nepochybně zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta ovšem podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. To pak napadené rozhodnutí v posuzovaném výroku ve své podstatě umožňuje.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba
z uvedených důvodů pokládat v této části za správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 150 o.s.ř., neboť bylo třeba přihlédnout k okolnostem případu představovaným citelným dotčením osobnosti žalobce za situace, kdy jeho faktickým původcem byl druhý žalovaný (byť - jak již bylo vyloženo - za tento zásah odpovídá první žalovaná), přičemž samotná výše přiznané relutární satisfakce závisela na úvaze soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu