ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2967.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2967/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce nezletilého D. P., zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem v Č. K. - oddělením sociálně právní ochrany dětí, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejší účastnice na straně nezletilého žalobce M. K., o určení otcovství a o výchovu a výživu nezletilého, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 C 68/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2006, č. j. 5 Co 2377/2005 - 326, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nezletilý žalobce, který v době podání žaloby dne 27. 1. 1999 žil se svojí matkou M. P. (později provdanou K.) v Č. K., podal prostřednictvím Městského úřadu v Č. K. - oddělení sociálně právní ochrany dětí žalobu, aby soud určil, že jeho otcem je žalovaný, nezletilého svěřil do výchovy matky a aby otci byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu v rozmezí 200,- až 260,- EURO měsíčně. Žaloba je odůvodněna tím, že podle zápisu v matrice narozených ve svazku 110, ročník 1996, na str. 151, pod č. řad. 1251 je zapsáno, že nezletilý D. se narodil z matky M. P., otec není uveden a že nedošlo k určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů do matriky ani před soudem. Podle označení matky nezletilého je otcem dítěte žalovaný M. K. (národnosti turecké, žijící v R.), protože s matkou nezletilého obcoval v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů. Žalovaný je ženatý, má 4 děti, povoláním je soukromý podnikatel a odmítá plnit rodičovské povinnosti k nezletilému D.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, č. j. 4 C 68/99 - 247, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2005, č. j. 4 C 68/99 - 254, určil, že „žalovaný M. K., syn H. K. a F. K., roz. G., je otcem nezletilého D. P., z matky M. K., že nezletilý D. P. se svěřuje do výchovy matky, že otci se vyměřuje vyživovací povinnost za období od 1. 10. do 31. 12. 1997 ve výši 110,- EURO měsíčně, za období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 1999 120,- EURO měsíčně, od 1. 1. do 31. 12. 2000 125,- EURO měsíčně, od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2002 130,- EURO měsíčně, od 1. 1. do 31. 12. 2003 140,- EURO měsíčně a od 1. 1. 2004 150,- EURO měsíčně, splatných vždy ke každému 15. dni v měsíci od k rukám matky, že nedoplatek na výživném ve výši 13.380,- Kč EURO je žalovaný povinen zaplatit ve dvou splátkách, přičemž první splátku ve výši 6.690,- EURO ve lhůtě 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku a druhou splátku 6.690,- EURO do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a o soudním poplatku. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že matka nezletilého se s žalovaným seznámila v R., že mezi nimi „od září 1996“ docházelo k nechráněným intimním stykům, které dále pokračovaly i v době od „listopadu 1996 do ledna 1997“. Žalovaný poté, co mu matka oznámila, že otěhotněla, odmítl otcovství uznat s tím, že otcem nezletilého by měl být K. D., její předchozí přítel, (což matka popřela, neboť s ním neměla intimní styky). Ve své účastnické výpovědi před dožádaným soudem v R. žalovaný potvrdil, že se s matkou nezletilého intimně stýkal na počátku jejich známosti poté, co přijela do S.; na podrobnosti této známosti si nevzpomněl, podle něj měla matka intimní styky i s jinými muži. Vzhledem k tomu, že žalovaný otcovství k nezletilému popíral, soud prvního stupně vyžádal a provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - odvětví molekulární biologie znalce T. V., ze kterého zjistil, že analýza použitých 16 DNA polymorfismů je schopna vyloučit 99,9995 % populace z otcovství nezletilého a že žalovaný spadá mezi 0,0005 % populace, kterou není možno při použitém rozsahu znaleckého posudku z otcovství nezletilého vyloučit. Dospěl k závěru, že otcovství žalovaného k nezletilému bylo prokázáno, a proto žalobě vyhověl. Vzhledem ke zjištění, že matka o nezletilého od narození řádně pečuje, svěřil dítě do její výchovy, výši výživného otce pro nezletilého stanovil podle §85 odst. 2, 3 a §96 odst. 1 věta první zákona o rodině a rozhodl o dlužném výživném.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 1. 2006, č. j. 5 Co 2377/2005 - 326, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, ve výroku o určení otcovství, ve výroku o výchově nezletilého
a ve výroku o soudním poplatku potvrdil, v dalších výrocích jej změnil tak, že „žalovaný je povinen přispívat na výživu nezletilého žalobce od 1. 10. 1996 částkou 110,- EURo měsíčně a od 1. 11. 2000 částkou 150,- EURo měsíčně, a to k rukám matky nezletilého M. K., vždy předem do 5. dne v měsíci, dále, že nedoplatek na výživném vzniklý jeho určením za dobu od 1. 10. 1996 do 27. 1. 2006 v celkové částce 14.840,- EURo je žalovaný povinen zaplatit tak, že částku 10.000,- EURo zaplatí do 3 měsíců od právní moci rozsudku a částku 4.840,- EURo bude splácet po 300,- EURo měsíčně spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek“, že žádný z účastníků nemá právo (ani vedlejší účastnice) na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a opakoval výslech matky nezletilého, z něhož zjistil, že protokolace a posléze údaj v rozsudku soudu prvního stupně o prvních pohlavních stycích se žalovaným v září 1996 je chybný, neboť první pohlavní styky s ním měla v září 1995 a další pak na přelomu roku 1996 a 1997. Tuto výpověď matky nezletilého považoval odvolací soud za věrohodnou s tím, že „jí odpovídají i další důkazy, zejména značně přesvědčivý znalecký posudek“, i „okolnost, že žalovaný na tento rozpor nepoukázal, protože i on zřejmě vycházel ze styků v roce 1995, jimž zcela odpovídá datum narození nezletilého žalobce“. Krajský soud shodně se soudem prvního stupně nepovažoval za potřebné řízení doplnit výslechem dřívějšího přítele matky, jak žalovaný navrhoval, neboť „tento muž by nemohl prokazovat, že matka se žalovaným nesouložila v rozhodné době (to je v době, od které neprošlo „od narození“ dítěte méně než 180 a více než 300 dnů), ani to, že otcovství žalovaného vylučují závažné okolnosti“. Nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že před dožádaným soudem byl tázán na „jinou rozhodnou dobu“, než plynula z data narození nezletilého žalobce; tak tomu sice bylo, avšak žalovaný připustil (uvedl „mohlo se stát“) pohlavní styk na začátku známosti s matkou, na bližší dobu jejich intimních styků si nevzpomínal a je tedy nerozhodné, že byl tázán na „dobu nesprávnou“. Odvolací soud proto - stejně jako okresní soud - vzal za prokázané, že žalovaný se s matkou nezletilého intimně stýkal v rozhodné době, tj. v době od 5. 12. 1995 do 4. 4. 1996. Druhá podmínka ust. §54 odst. 2 zákona o rodině, že závažné okolnosti otcovství žalovaného nevylučují, je pak „zcela prokázána znaleckým posudkem“, který je zcela věrohodný a z něhož vyplývá, že žalovaného není možno vyloučit z otcovství k nezletilému žalobci; okresní soud podle krajského soudu správně poukázal na to, že tento znalecký posudek při použitém rozsahu zkoumání je schopen vyloučit 99,9995 % populace z otcovství k nezletilému. Protože tedy jsou naplněny obě podmínky podle §54 odst. 2 zákona o rodině, je správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaného je nutno považovat za otce nezletilého. Odvolací soud proto výrok rozsudku okresního soudu o určení otcovství, stejně jako výrok o výchově nezletilého, proti němuž žalovaný žádné námitky nevznesl, jako věcně správné potvrdil (stejně jako výrok o soudním poplatku) a další výroky o běžném a dlužném výživném, které nepovažoval za správné, změnil. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „pravomoc českých soudů je dána podle §40 zák. č. 97/1963 Sb., podle kterého lze návrh na určení otcovství podat u českého obecného soudu navrhovatele, nemá-li odpůrce v ČR obecný soud. Vzhledem k tomu, že nezletilý žalobce měl v době podání návrhu (žaloby) dne 27. 1. 1999 obecný soud v Českém Krumlově, jak ze žaloby plyne, přetrvává místní příslušnost a tím i mezinárodní pravomoc českých soudů po celou dobu řízení (§11 odst. 1). Protože nezletilý žalobce nabyl narozením české státní občanství, použije se v této věci podle §23 citovaného zákona české právo“.
Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu o určení otcovství
a o výchově nezletilého a proti měnícím výrokům o běžném a dlužném výživném
pro nezletilého podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Má za to, že „postupem soudů obou stupňů byla porušena zásada rovnosti stran a odňata mu možnost dostatečně se vyjádřit k tzv. rozhodnému období intimních styků s matkou nezletilého žalobce, když soud prvního stupně se jej prostřednictvím dožádaného soudu v R. dotázal na nesprávné období, a žalovaný, neznalý českého práva, se tak nemohl relevantně vyjádřit k rozhodnému období“. Namítá, že na tuto skutečnost v řízení upozornil a navrhl, aby důkaz jeho výpovědí byl opakován, zvláště za situace, kdy výpovědi matky obsahovaly značné rozpory ohledně intimních styků mezi nimi,
a tudíž prakticky jediným důkazem pro jeho tvrzené otcovství byl znalecký posudek z oboru genetiky vypracovaný V. Za otázku zásadního právního významu proto považuje posouzení, „zda v řízení o určení otcovství musí být tvrzený otec ve věci správně vyslechnut a dotázán na tzv. rozhodnou dobu, příp. zda správné nevyslechnutí tvrzeného otce je porušením zásady rovnosti stran řízení“. Je toho názoru, že „účastnická výpověď v řízení o určení otcovství je velmi podstatným důkazem, který musí být řádně proveden, a pokud byl žalovaný v důsledku chybného postupu soudu prvního stupně dotázán na špatné období intimních styků, byla porušena zásada rovnosti stran a bylo mu odňato právo na vyjádření se ve věci ve smyslu čl. 37 Listiny základních práv a svobod“. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nebyl vyslechnut k tzv. rozhodné době, přičemž tuto vadu nelze zhojit ani výkladem jeho účastnické výpovědi, o nějž se pokusil odvolací soud, ani poukazem na ostatní provedené důkazy. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je dána pravomoc soudů České republiky pro řízení, které bylo zahájeno dnem, kdy soudu byl doručen „návrh na určení otcovství a na úhradu osobních potřeb pro nezletilého“, tj. dnem 27. 1. 1999.
Podle §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém
a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZMPS“), se ustanovení ZMPS použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Českou republiku neváže ve vztahu k Rakouské republice, kde žalovaný žije, ani k Turecké republice, žádná dvoustranná mezinárodní smlouva, která by upravovala pravomoc soudu v řízeních o právních vztazích mezi rodiči a dětmi. Vzhledem k tomu je třeba v daném případě postupovat podle ustanovení §23 ZMPS, podle něhož určení (zjištění nebo popření) otcovství se řídí právním řádem státu, jehož příslušnost nabylo dítě narozením (odstavec 1). Podle ustanovení §24 odst. 1 ZMPS vztahy mezi rodiči a dětmi, včetně výchovy a výživy, se řídí právem státu, jehož příslušníkem je dítě. Žije-li dítě v České republice, mohou být tyto vztahy posuzovány podle práva českého, je-li to v zájmu dítěte (odstavec 2). Podle §40 ZMPS návrh
na určení otcovství (zjištění a popření) lze podat u českého obecného soudu navrhovatele, nemá-li odpůrce v České republice obecný soud. Z uvedeného vyplývá, že pravomoc českých soudů k projednání věci je dána, protože z obsahu spisu vyplývá, že nezletilý se narodil v České republice a v době podání „návrhu na určení otcovství
a na úhradu osobních potřeb“ bydlel v České republice a měl české státní občanství.
Podle ustanovení §48 ZMPS postupují české soudy (je-li dána jejich pravomoc) v řízení podle českých procesních předpisů, přičemž všichni účastníci mají rovné postavení při uplatňování svých práv. Procesním předpisem, který ve smyslu citovaného ustanovení §48 ZMPS přichází v úvahu, je občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, ve lhůtě uvedené v ust. §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
v dané věci přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné
ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle §113 o. s. ř. s řízením o určení otcovství je spojeno řízení o výchově
a výživě nezletilého dítěte.
V posuzované věci žalovaný dovoláním napadá jednak výroky rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení otcovství a ve výroku o výchově nezletilého žalobce potvrzen, a dále výroky, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o běžném a dlužném výživném změněn. Protože v daném případě nebyl ve věci určení otcovství vydán soudem prvního stupně rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen, není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení otcovství podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru (který není předmětem přezkumu dovolacího soudu), že žalovaný měl s matkou nezletilého D. intimní styky v době od 5. 12. 1995 do 4. 4. 1996, tj. v době rozhodné pro početí dítěte. Ve smyslu ust. §54 odst. 2 zákona o rodině, podle kterého za otce se považuje muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo
do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují, tedy žalovanému svědčí vyvratitelná domněnka otcovství. Tato domněnka může být vyvrácena důkazem, že jsou zde okolnosti, které otcovství žalovaného vylučují, např. neplodnost, předchozí těhotenství matky, skutečnost, že otcem dítěte je jiný muž, který rovněž s matkou dítěte souložil v době rozhodné
pro početí apod.; podle ustálené judikatury soudů (srov. např. R 4/1969) vyvrácení domněnky otcovství podle §54 odst. 2 zákona o rodině musí být zcela určité.
Vzhledem k tomu, že žalovaný od počátku řízení své otcovství k nezletilému D. popíral a namítal, že otcem nezletilého by mohl být jiný muž (muži), soud prvního stupně vyžádal a provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - odvětví molekulární biologie znalce T. V., podle jehož závěru je otcovství žalovaného k nezletilému žalobci nutno považovat za prakticky prokázané a bylo stanoveno číselným vyjádřením 99,9995 %.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud
k závěru, že domněnka otcovství žalovaného k nezl. D. podle ust. §54 odst. 2 zákona o rodině vyvrácena nebyla, neboť nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by žalovaného z otcovství vyloučily. Podle závěrů znaleckého posudku je otcovství žalovaného k nezletilému žalobci nutno považovat za prakticky prokázané, a ohledně námitky žalovaného o intimních stycích matky nezletilého s jinými muži soudy obou stupňů uvěřily výpovědi matky, že s žádným mužem, tedy ani se žalovaným označeným K. D., dřívějším přítelem matky, se v uvedené době intimně nestýkala.
Žalovaný v dovolání uvedl, že je přesvědčen o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, z vylíčení důvodů dovolání však vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav
v projednávané věci, a s hodnocením důkazů v řízení provedených. Je jednoznačné, že nejde o námitky nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitky týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o určení otcovství z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Skutkový závěr soudu, že v daném případě nejsou ve smyslu ust. §54 odst. 2 zákona o rodině dány závažné okolnosti, jež by otcovství žalovaného k nezl. vyloučily, není zpochybnitelný ani námitkami v dovolání, že „soud prvního stupně se jej prostřednictvím dožádaného soudu v R. dotázal na nesprávné období, a žalovaný, neznalý českého práva, se tak nemohl relevantně vyjádřit k rozhodnému období“, neboť - jak je uvedeno shora - odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze všech důkazů v řízení provedených, které hodnotil ve smyslu ust. 132 o. s. ř., a nikoliv jen ze závěru vyžádaného znaleckého posudku, přičemž poukázal na to, že žalovaný intimní styky (nechráněné) s matkou nezletilého na počátku jejich známosti připustil (když doslova uvedl do protokolu u dožádaného soudu „mohlo se stát“, a na další bližší dobu jejich dalších intimních styků si nevzpomínal), i na okolnost, že žalovaný na chybný údaj (z hlediska označení roku, v němž k intimním stykům mělo docházet) nepoukázal, protože „i on zřejmě vycházel ze styků v roce 1995, jimž zcela odpovídá datum narození nezletilého žalobce“.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku
o určení otcovství nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. v tomto výroku odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívajícími podle dovolatele v tom, že soud neprovedl důkaz jeho opakovaným výslechem a že „při svém výslechu před dožádaným soudem byl dotázán na nesprávnou rozhodnou dobu“, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel dále výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o výchově nezletilého, a výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o běžném
a dlužném výživném pro nezletilého změněn, není dovolání proti těmto výrokům vzhledem k ust. §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné; dovolací soud by s ohledem
na citované ustanovení §113 o. s. ř. mohl rozsudek odvolacího soudu v těchto výrocích zrušit a věc mu vrátit v tomto rozsahu k dalšímu řízení jen v případě, dospěl-li by k závěru, že dovolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení otcovství je přípustné a důvodné. Tak tomu však v dané věci není. Ostatně dovolatel proti těmto výrokům ani žádné konkrétní námitky v dovolání nevznesl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu