ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2998.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2998/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně R. K., zastoupené advokátem, proti žalované A. B., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 34 C 120/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 23. května 2006, č.j. 1 Co 45/2006-188, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2006, č.j. 1 Co 45/2006-188, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2005, č.j. 34 C 120/2003-164, kterým soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou omluvit se R. K. za urážlivé výroky vůči poškozené (R. K.) a vůči žalobkyni obsažené v textu uveřejněném v deníku B.; výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) ve výši 250.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud za situace, kdy žalobkyně spatřuje neoprávněný zásah
do osobnostních práv svých a své zemřelé dcery R. K. především v obsahu odvolání ze dne 9.5.2001 podané žalovanou v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 18/99 proti jejímu manželovi Z. B. pro trestný čin návodu k trestnému činu vraždy R. K. a dále ve vyjádření žalované, které učinila dne 4.2.2002 po skončeném trestním řízení pro rozhlasovou stanici R., převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovodil pak, že v případě prvního tvrzeného zásahu žalovaná byla oprávněna k podání odvolání ve prospěch svého manžela, v němž mohla uvádět cokoli, co mohlo svědčit v jeho prospěch. Toto jednání soud kvalifikoval jako výkon práva, který vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv, přičemž u něho nebyl dovozen případný exces, který by zakládal odpovědnost podle §13 o.z.
U druhého tvrzeného neoprávněného zásahu se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovanou vyslovená formulace výroku „… holt dívenky, která provozovala tu činnost, kterou provozovala,“ mohla v posluchačích vzbudit dojem, že dcera žalobkyně v bytě měla provozovat něco zavrženíhodného. Právě z tohoto závěru odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil v tomto zavádějícím tvrzení neoprávněný zásah do osobnostních práv dcery žalobkyně. Uvedl, že nelze přehlédnout, že výrok byl vysloven v době, kdy trestní řízení již skončilo. I přes tento odlišný názor se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřenosti požadované omluvy jako prostředku obrany proti neoprávněnému zásahu podle §13 odst. 1 o.z., neboť dcera žalobkyně výrokem žalované nebyla výslovně dána do souvislosti s prostitucí. Stejně jako soud prvního stupně neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně a v důsledku toho ani předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. žalobkyni. Připomněl, že pro posouzení věci není rozhodující subjektivní přesvědčení dotčené osoby, ale objektivní hledisko.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně
dne 21. června 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne 15. srpna 2006 včasné dovolání. Domnívá se, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud sice formálně vydal potvrzující rozhodnutí podle §219 o.s.ř., ale ve skutečnosti posoudil práva a povinnosti účastníků ve věci samé odlišně oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, když shledal existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv zemřelé dcery žalobkyně v případě odvysílání relace v radiu R. Současně uvádí přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatelka napadá především závěr odvolacího soudu, že nelze dovodit exces žalované z výkonu práva jako odvolatelky v trestním řízení i přes jednoznačné a kategorické závěry Vrchního soudu v Praze obsažené v odůvodnění rozsudku sp. zn. 8 To 56/01 ze dne 18. 5. 2001 a procesní návrh zmocněnce poškozené. Upozorňuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se odvolací soud nezabýval rozhodnými skutečnostmi předloženými žalobkyní a nikterak se s nimi nevypořádal; v tomto smyslu se jeví napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné (uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.). V případě druhého tvrzeného zásahu spočívajícího v odvysílání předmětné rozhlasové relace, odvolací soud sice dospěl k závěru, že se jednalo o neoprávněný zásah do osobnostních práv dcery žalobkyně, současně však dovodil nepřiměřenou formu žalobkyní požadované omluvy, a to na základě naprosto nelogického a vnitřně rozporného odůvodnění. Odvolací soud se dále nezabýval ani zjišťováním důkazní situace v trestním řízení vedeném proti manželu žalované.
Žalobkyně upozorňuje, že žalobou napadená vyjádření vyřčená žalovanou lze sice z formálního hlediska podřadit pod tvrzení pravdivá, avšak tato tvrzení se zcela nepřípustně dotýkají skutečností soukromého života a útočí na intimní sféru dcery žalobkyně a žalobkyně samotné jako její matky, a je třeba je posoudit jako nepřípustnou sondu do intimní oblasti fyzické osoby (srov. rozsudek NS ČR z 22. 9. 2004, sp. zn.
30 Cdo 181/2004). Dále konstatuje, že soudní praxe je jednotná v názoru, že zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou zůstává povoleným pouze za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti vždy a za všech okolností bezpodmínečně trvat
(srov. rozsudky NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2900/2004 ze dne 10. 3. 2005, sp zn.
30 Cdo 1107/2006, ze dne 31. 5. 2006 a usnesení sp. zn. 30 Cdo 1806/2005 ze dne
19. 10. 2005).
Dovolatelka nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu o nepřiměřenosti navržené formy omluvy. Soud dostatečně nevyhodnotil, že se jednalo o útok opakovaný, prezentovaný při veřejném jednání a v hromadném sdělovacím prostředku a musel v očích veřejnosti sledující předmětný trestní proces jednoznačně vyvolat negativní odsudek dcery žalobkyně. U nároku na poskytnutí zadostiučinění v penězích žalobkyně odkázala na obsah svého odvolání ze dne 27.12.2005.
Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná nevyjádřila.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu. Pokud dovolatelka dovozuje, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků odchylně oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, když shledal existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv zemřelé dcery žalobkyně v případě odvysílání relace v rádiu R., pak je třeba zdůraznit, že jde pouze
o zdánlivou disproporci. Bylo již uvedeno, že i soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že dotčená formulace mohla vzbuzovat v posluchačích dojem, že dcera žalobkyně měla provozovat něco zavrženíhodného (byť konkréta uvedena nebyla).
Jde tak o faktické konstatování zásahu do osobnostních práv. Současně však právě uvedená nekonkrétnost nekoresponduje se zněním, požadované omluvy, což pak zdůraznil i odvolací soud.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. V souzené věci je výslovně uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., avšak z obsahu dovolání je patrno, že současně je fakticky uplatněn i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) téhož zákona. Proto je nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic
na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně
pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto např. ani případný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu a dětem, a není-li jich, jejím rodičům (§15 o.z.).
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud při svém rozhodování vzal v úvahu, že žalobkyně spatřuje neoprávněný zásah do osobnostních práv svých a své zemřelé dcery R. K. jednak v obsahu odvolání žalované ze dne 9.5.2001 ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 18/99, v níž byl odsouzen její manžel Z. B. pro trestný čin návodu k trestnému činu vraždy R. K. a jednak ve vyjádření žalované učiněném po skončeném trestním řízení dne 4.2.2002 v rádiu R.
V prvním případě se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná byla oprávněna k podání odvolání ve prospěch svého manžela a byla oprávněna v něm uvádět cokoli, co mohlo svědčit v jeho prospěch. Toto jednání kvalifikoval jako výkon práva, který vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv a nelze u něho dovodit exces žalované z výkonu tohoto práva, který by zakládal její odpovědnost podle §13 o.z. Zde fakticky akcentoval zásadu (zmíněnou např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, sp. 30 Cdo 2900/2004) podle níž
o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem. Do této skupiny patří především tzv. úřední licence, resp. případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde - pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze - jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější
a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Tak je tomu i tehdy, jestliže je do osobnosti fyzické osoby zasahováno např. orgány činnými v trestním řízení v rámci tohoto řízení, nebo obsahem procesních úkonů osob účastnících se trestního řízení apod. Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou pak ovšem zůstává povoleným pouze
za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat.
Je pak nepochybné, že o úřední licenci nepůjde tam, kde by se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustil excesu. V tomto smyslu se odvolací soud z tohoto pohledu věcí zabýval, když se zaměřil na jednotlivé žalobkyní označené body odvolání žalované v trestním řízení, aniž by v této souvislosti tvrzený exces shledal.
V souvislosti s druhým tvrzeným zásahem obsaženým ve vyjádření žalované
pro rozhlasovou stanici Regina se soudy obou stupňů shodly v závěru že se jednalo
o tvrzení, které mohlo v posluchačích vzbuzovat přesvědčení, že dcera žalobkyně měla provozovat něco zavrženíhodného. Toto tvrzení však nebylo konkretizováno. Je proto třeba souhlasit s tím, že požadovaná omluva této skutečnosti neodpovídala. Konečně
pro úplnost je třeba dodat, že případná forma relutární satisfakce, která byla žalobou též uplatněna, se u ochrany osobnosti zemřelých fyzických osob podle ustanovení §15 o.z. neuplatní.
Je proto třeba uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu proto nelze s ohledem na obsah dovolání považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, avšak žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu