ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3071.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3071/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Ing. Z. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 65/2005-36, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č.j. 1 Co 36/2006-56, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2005, č.j. 36 C 65/2005-36, zamítl žalobu, aby se žalovaná omluvila za porušení základních práv garantovaných Ústavou a základními ustanoveními této státnosti a aby žalobci uhradila peněžité zadostiučinění ve výši 1.000.000,- Kč. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce byl dne 23.4.2000 násilně zadržen při nákupu v obchodním domě F., a to aniž by mu byla jakkoli prokázána krádež v uvedeném obchodě, pracovníci ochranky mu způsobili zranění, za což byl jeden z nich pravomocně odsouzen. Žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v jednání orgánů ČR, jimiž nebylo dalším trestním oznámením žalobce vyhověno, a to konkrétně v usnesení Okresního státního zastupitelství č.j. 1 Zn 294/2002-7, usnesení Krajského státního zastupitelství č.j. KZn 394/2002-5, usnesení Vrchního státního zastupitelství č.j.1 VZn 260/2003-16 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství č.j. 1 NZn 2618/2004-10. Soud prvního stupně dovodil, že uvedený postup orgánů ČR byl učiněn v rámci úředního jednání, jež nemůže být obecně neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby, pokud je v souladu se zvláštním předpisem. Přitom v řízení o ochranu osobnosti nemá soud pravomoc přezkoumávat trestní řízení a jeho průběh. Opačný postup by fakticky znamenal další opravný prostředek. Soud prvního stupně dále upozornil, že jednání orgánů žalované nijak nesouvisí s jednáním pracovníků společnosti C., s.r.o., jejíž pracovníci ochranky se měli dopustit žalobcem tvrzeného neoprávněného zásahu do jeho práv na fyzickou svobodu, na zdraví a tělesnou integritu, a proto dospěl k závěru, že není dána pasivní legitimace žalované.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2006, č.j. 1 Co 36/2006-56, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Odvolací soud zdůraznil, že postup orgánů činných v trestním řízení představuje výkon zákonem jim uložené povinnosti, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu
do osobnostních práv fyzické osoby. V občanskoprávním řízení z hlediska pravomoci soudu vymezené §7 o.s.ř. není soud oprávněn k tomu, aby přezkoumával správnost postupu orgánů činných v trestním řízení. To je možné pouze v rámci tohoto trestního řízení způsoby upravenými trestním řádem. Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02 považoval ve vztahu k projednávané věci za nepřípadný. Odvolací soud uzavřel, že jestliže nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu
do osobnostních práv žalobce, není dána ani odpovědnost žalované podle ustanovení
§13 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam spatřuje v pochybení rozhodnutí odvolacího soudu, jež je založeno na právním názoru, kterým se tento soud zcela ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně, že obecně činnost oprávněných orgánů nemůže být neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby. Tento závěr považuje dovolatel za nesprávný, neboť potom by bylo apriori jakékoli rozhodování či postup státních orgánů nutno považovat za bezchybné, a to i kdyby bylo v rozporu se zákonem. Uvedené právní posouzení odporuje i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02, ve kterém se předkládá, že „o výkonu pravomoci lze hovořit jen tam, kde je nade vší pochybnost zřejmé, že je vykonávána v souladu s ustanovením Čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. Čl. 2 odst. 2 Listiny. Přijetí argumentu, že jakýkoliv výkon pravomoci vylučuje protiprávnost by bez dalšího zakládalo prostor pro svévoli státních orgánů, dávající možnost zásahům do ústavou zaručených práv fyzických a právnických osob.“ Dovolatel má zato, že i v jeho případě státní orgány náležitě neposoudily jeho podání v souvislosti se všemi zjištěnými okolnostmi a vyvodily tak nesprávné a jeho osobu poškozující závěry. Podanou žalobou se pak nedomáhá přezkumu trestní věci, nýbrž v důsledku nesprávného postupu státních orgánů žádá po žalované omluvu, včetně finančního odškodnění. Konečně odvolacímu soudu vytýká, že ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence zásahu do odvolatelových osobnostních práv, avšak ve skutečnosti se tímto zkoumáním vůbec nezabýval. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, neliší od judikatury Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.10.2005, sp. zn.
30 Cdo 57/2005, uveřejněný v časopise Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK pod číslem C 3803, číslo sešitu 33, ročník 2006). O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem. Do této skupiny patří též případy, u nichž je do osobnosti fyzické osoby zasahováno, resp. zasaženo v trestním řízení (např. postupem podle §67 násl., §82 násl. trestního řádu, podle §160 ve spojení s §32 téhož zákona apod.). V nich - pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze – nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah podmíněný výkonem jiného subjektivního práva nebo zákonem stanovené povinnosti, zůstává povoleným za předpokladu, že k němu došlo přiměřeným způsobem v mezích určených zákonem. Naopak nikoliv povoleným je zásah, pokud se jednající proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí např. excesu. Tím mohou být kupříkladu nepřípustné neprocesní úkony orgánů činných v trestním řízení ve vztahu
k obviněnému, resp. obžalovanému, apod. K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo podle žaloby dojít v souvislosti s trestním řízením při obecném výkonu oprávnění a povinností orgánů činných v trestním řízení, která jim v něm ukládá zákon. Nebylo prokazováno, že by v dané věci bylo vykročeno z mezí tohoto řízení, byť žalobce tvrdí, že se v něm orgány činné v trestním řízení dopustily narušení jeho osobnostních práv. Je ovšem skutečností, že především není v pravomoci soudů
v občanském soudním řízení přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení
v mezích tohoto řízení, neboť takovou možnost řeší zejména instituty trestního práva procesního. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud věc posoudil v souladu s vyloženým názorem citované judikatury. Z hlediska uvedeného dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02 není z hlediska posuzované věci případný.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalobcem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení,
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a žalobce podle výsledku dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu