ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3299.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3299/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) J. B., a b) V.V., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) I. B., a 2) V. M., oběma zastoupeným advokátem o určení vlastnictví k nemovitostem eventuálně o určení neplatnosti kupních smluv, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 185/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. května 2006, č. j. 19 Co 497/2005 -159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.660,- Kč do 3 dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta .
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud I. určil, že „V. B., zemřelá v Ž., byla ke dni svého úmrtí vlastníkem ideálních 3/6 těchto nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Ú. pro k.ú. Ž. obec Ž.k na LV č. 2027: dům č.p. 575 na st. p.č. 504, pozemek p.č. 504 zastavěná plocha, dům č.p. 698 na st. p.č. 505/1, pozemek p.č. 505/1 zastavěná plocha, dům č.p. 613 na st. p.č. 506, pozemek p.č. 506 zastavěná plocha a vlastníkem těchto nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Ú. pro katastrální území Ž. a obec Ž. na LV č. 2027: pozemek p.č. 505/2 zastavěná plocha, pozemek p.č. 507/1 zahrada, pozemek p.č. 508/1 ostatní plocha, pozemek p.č. 508/7 ostatní plocha, pozemek p.č. 507/2 zahrada, pozemek p.č. 507/3 zahrada, pozemek p.č. 507/4 zahrada a pozemek p.č. 507/5 zahrada“, eventuelně, aby bylo určeno, že „a) kupní smlouva ze dne 26. 5. 2000, uzavřená mezi V. B., jako prodávající, a F. V., I. B. a V. M., jako kupujícími, ohledně id. 3/6 těchto nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Ú. pro k. ú. i obec Ž. na LV č. 2027: dům č.p. 575 na st. p.č. 504, p.č. 504 zast. plocha, dům č.p. 698 na st. p.č. 505/1, p.č. 505/1 zast. plocha a dále ohledně těchto nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Ú. pro k. ú. i obec Ž. na LV č. 2027: p.č. 505/2 zast. plocha, p.č. 507/1 zahrada, p.č. 508/1 ostatní plocha a p.č. 508/7 ostatní plocha, a na jejímž základě byl ke dni 7. 6. 2000 proveden vklad vlastnického práva pro kupující, je neplatná, a b) kupní smlouva ze dne 26. 5. 2000, uzavřená mezi V. B., jako prodávající, a F. V., I. B. a V. M., jako kupujícími, ohledně id. 3/6 těchto nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Ú. pro k. ú. i obec Ž. na LV č. 2027: dům č.p. 613 na st. p.č. 506, p.č. 506 zast. plocha a dále ohledně těchto nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Ú. pro k. ú. i obec Ž. na LV č. 2027: p.č. 507/2 zahrada, p.č. 507/3 zahrada, p.č. 507/4 zahrada a p.č. 507/5 zahrada, a na jejímž základě byl ke dni 7. 6. 2000 proveden vklad vlastnického práva pro kupující, je neplatná“, a II. určení, že „první žalobce je vlastníkem nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu v Ú. pro k. ú. i obec Ž. na LV č. 2602 - p.č. 508/4 ostatní plocha, p.č. 508/17 ostatní plocha, p.č. 508/20 ostatní plocha, p.č. 508/21 ostatní plocha, p.č. 508/22 zast. plocha“.
Žalobu odůvodnili zejména tím, že označené kupní smlouvy považují
za neplatné podle §37 odst. 1 a §39 obč. zák. z důvodu, že nebylo úmyslem prodávajících, aby se kupující stali vlastníky nemovitostí, ale že tyto úkony byly uzavřeny za účelem zajištění peněžité pohledávky otce žalovaných F. V., který jako věřitel převzal dluh matky žalobců V. B. vůči P. L. ve výši 920.000,- Kč, a že kupní smlouvy měly zastřít jiný právní úkon, a to zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitostem uzavřený s podmínkou, že vlastnické právo bude na prodávající převedeno zpět dnem úplného zaplacení dlužné částky, která měla být kompenzována tím, že si věřitel ponechá „celé nájmy plynoucí z nemovitostí“.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 1. 6. 2005, č. j. 5 C 185/2003 - 119, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 5. 2006, č. j.
19 Co 497/2005 - 159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů shledaly, že žalobci jako dědici a právní nástupci po jejich matce V. B., mají aktivní legitimaci i naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva zůstavitelky k nemovitostem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., a stejně tak i žalobce na určení vlastnictví k nemovitostem (nikoliv však na určení neplatnosti kupních smluv, neboť jde jen o otázku předběžnou ve vztahu k existenci vlastnického práva), a že na straně žalovaných je dána pasivní věcná legitimace, neboť byli účastníky předmětných kupních smluv, jsou dědičkami po svém otci F. V., který spolu se žalovanými 1/3 nemovitostí od své sestry V. B. a synovce J. B. (žalobce) koupil. Při svém rozhodnutí vycházely ze zjištění, že dvěma kupními smlouvami ze dne 16. 7. 1999 převedla zůstavitelka na P. L. jako kupujícího 3/6 předmětných nemovitostí, že žalobce jako prodávající uzavřel dne 22. 3. 2000 s P. L. kupní smlouvu o převodu označených nemovitostí, že jmenovaný od těchto kupních smluv dne 26. 5. 2000 odstoupil, že dalšími kupními smlouvami ze dne 26. 5. 2000 převedla zůstavitelka spoluvlastnické podíly na nemovitostech na žalované a jejich otce F. V. a že žalobce kupní smlouvou z téhož data jim prodal další označené nemovitosti s právními účinky vkladu ke dni 11. 7. 2000. Dále bylo zjištěno, že na základě pravomocného rozhodnutí soudu o projednání dědictví po zemřelém F. V. nabyly podíl zůstavitele na nemovitostech rovným dílem jeho dcery (žalované), které jsou v katastru nemovitostí zapsány jako spoluvlastnice všech nemovitostí, a že spoluvlastnický podíl zůstavitelky na nemovitostech nebyl dosud v dědickém řízení projednán. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouvy ze dne 26. 5. 2000 jsou platnými právními úkony ve smyslu ust. §37 odst. 1, §39 obč. zák., §46 a 588 a násl. obč. zák., neboť obsahují všechny podstatné náležitosti, byly uzavřeny v písemné formě, jejich obsah je určitý a srozumitelný, neodporují zákonu, ani zákon neobchází. Pokud žalobci tvrdili, že vůle účastníků kupních smluv nesměřovala k převodu nemovitostí, ale k realizaci zajištění dluhů převodců, nebyla tato skutečnost v řízení prokázána, ačkoliv žalobci byli podle §118a odst. 3 o. s. ř. poučeni o tom, že mají důkazní břemeno; naopak zjištěno bylo jen to, že zůstavitelka a žalobce se ocitli v tíživé finanční situaci, kterou se rozhodli řešit prodejem nemovitostí, což jednoznačně vyplývá z účastnické výpovědi žalobkyně i ze svědecké výpovědi J. Ř. a P. L., od nějž si zůstavitelka půjčila peníze. Protože nemovitosti byly v podílovém spoluvlastnictví ještě dalších osob, a to F. V. a žalovaných, byly spoluvlastnické podíly nabídnuty k prodeji právě jim a oni souhlasili s tím, že kupní cenu uhradí panu L. Tvrzení žalobců, že žalovaní a F. V. nesplnili své závazky, které pro ně vyplývaly z kupních smluv (zaplacení kupní ceny), nebylo rovněž v řízení prokázáno, naopak ze svědecké výpovědi P. L. vyplývá, že kupní cena zaplacena byla, a to tím způsobem, že byl uhrazen dluh za V. B. a žalobce přímo k jeho rukám jako věřitele, ani to, že by prodávající projevili vůli, aby dluh byl zajištěn jako v případě kupních smluv, které zůstavitelka a žalobce uzavřeli s panem L. Pokud pak žalobci v této souvislosti poukazovali na dopis F. V. ze dne 24. 5. 2000, adresovaný jejich matce, v němž se zmiňuje o tom, že „by majetek, který před uzavřením kupních smluv náležel zůstavitelce a žalobci, mohl být k rukám převodců opět vrácen“, jedná se jen o radu či slib, který není vynutitelný, což v odvolání uznávají i sami žalobci, přičemž není ani žádná souvislost mezi tímto slibem a mezi finančními prostředky předanými panu L., tedy že by se jednalo o vrácení nemovitostí v souvislosti se zaplacením dluhu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že uzavřené kupní smlouvy postrádají náležitost vážnosti projevu vůle účastníků k uzavření těchto smluv (§37 odst. 1 obč. zák.), o čemž svědčí dopis kupujícího F. V. ze dne 24. 5. 2000, adresovaný prodávající paní B. Z obsahu tohoto dopisu podle jejich názoru vyplývá, že to byli kupující, kteří navrhli uzavření kupních smluv jako záruky vrácení poskytnutých finančních prostředků, že kupní ceny za nemovitosti se odvíjely z výše dluhu zůstavitelky a že otec žalovaných nemohl přesněji vyjádřit svůj úmysl použít předmětné kupní smlouvy jako zajištění své pohledávky za jmenovanou, když napsal, že se jedná o záruku vrácení složených peněžních prostředků a že se zaváže nemovitosti vrátit po zaplacení dluhu. Dále odkazují na judikáty Ústavního a Nejvyššího soudu, v nichž se uvádí, že sjednání kupní smlouvy za účelem, aby pohledávka věřitele (kupujícího) byla uspokojena tak, že na něj přejde vlastnické právo k nemovitosti (jako k zástavě), představuje sjednání způsobu realizace zástavního práva, který není zákonem dovolen, a proto taková kupní smlouva je neplatná podle §39 obč. zák. Jsou přesvědčeni o tom, že svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní splnili, když z korespondence účastníků smluv je jejich úmysl zajistit závazek kupní smlouvou zcela zřejmý. Potom je podle jejich názoru na žalovaných, aby prokázali, že nejpozději dva dny po sepsání tohoto dopisu došlo ke změně vzájemných ujednání a že účastníci od koncepce „zajišťovacích“ kupních smluv odstoupili. Protože však žalovaní žádný důkaz nenavrhli, neunesli důkazní břemeno ohledně prokázání změny v ujednání účastníků v tom smyslu, že kupní smlouvy nebudou sepsány v duchu uvedeného dopisu. Je tedy zřejmé, že odvolací soud věc v otázce důkazního břemene i v otázce platnosti kupních smluv nesprávně právně posoudil, byť jsou stiženy vadami majícími za následek jejich absolutní neplatnost podle ust. §37 a §39 obč. zák. Navrhli, aby rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní v písemném vyjádření k dovolání vyjádřili názor, že dovolání není přípustné, a navrhli, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které podle svého obsahu směřuje proti pravomocným výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení spoluvlastnického práva zůstavitelky k označeným nemovitostem ke dni její smrti a o určení spoluvlastnického práva žalobce k nemovitostem, bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl
po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadených výrocích podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobci dovoláním napadají výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrzen,
a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzované věci žalobci v dovolání neuvedli, v čem spatřují zásadní právní význam napadených výroků rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. §237 odst. 3
o. s. ř. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelé nesouhlasí především s hodnocením důkazů v řízení provedených a s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a zpochybňují skutkový závěr soudu, že neprokázali, že účastníci uvedených kupních smluv je uzavřeli při absenci vážnosti vůle a že se mělo jednat pouze o zajištění pohledávky F. V. za V. B., a současně dovozují opačné skutkové závěry. Je jednoznačné, že nejde o námitky nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé dále jako důvod dovolání
[§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelé spatřují v chybném posouzení důkazního břemene ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem.
Podle §120 odst. 1 věty první o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy
k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží
na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování
o určovacích žalobách postupoval plně v souladu s tím, co bylo uvedeno. Jestliže tedy odvolací soud vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobců prokázat, že vůle účastníků kupních smluv nebyla vážná a že směřovala k uzavření jiného smluvního typu (např. zástavní smlouvy), nelze mu vytýkat nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního břemene. Nesplnili-li žalobci tuto povinnost, stíhá je nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který má povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.) občanský soudní řád nepřipouští (srov. §237 - 239 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b
odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 31. 8. 2006), vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1 a zvýšená o 20 % podle §17 odst. 2 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovaným vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 585,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaných ve výši 3.660,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu