ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3355.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3355/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. ú. s. s. M. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. Š., zastoupené advokátem, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 110/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2006, č.j. 3 Co 55/2005-278, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované jejímu zástupci advokátu, částku 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce se svým návrhem domáhal proti žalované zdržení se užívání dvou ochranných známek, zapsaných v roce 1996 jako známky kombinované pod čísly 88476 a 88477 u Úřadu průmyslového vlastnictví, s tím, že žalovaná těmito ochrannými známkami, které zdědila, zasahuje do autorských práv žalobce, která zdědil po J. S. Žalobce tvrdil, že je dědicem absolutních autorských práv po J. S., autorovi loutkových postav S. a H., a současně autorovi názvů těchto postav s tím, že názvy S. a H. vykazují znaky autorského díla literárního.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. března 2004, č.j. 3 Co 30/2003-127, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2003, č.j. 32 C 110/2001-88, kterým byla žaloba zamítnuta a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně provést důkazy, a to jak navržené žalobcem, tak další v úvahu přicházející důkazy. Vyslovil názor, že případné znalecké dokazování by mělo být zaměřeno nejen na posouzení autorství profesora S. k výtvarnému řešení postavy S., ale
i toho, zda výtvarné řešení postavy H. vychází z výtvarného řešení postavy S. či nikoliv.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 20. července 2005, č.j.
32 C 110/2001-227, opětovně zamítl návrh na uložení povinnosti žalované zdržet se užívání ochranných známek přihlášených u Úřadu průmyslového vlastnictví dne
7. dubna 1994 pod číslem 88476 a 88477 a registrovaných dne 24. června 1996 pod čísly 191272 a 191273. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po doplnění dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal tvůrčí přístup a autorství k výtvarným podobám loutek S. a H., ani k vytvoření jejich jmen J. S. Neprokázal též, že v době úmrtí J. S. mu náleželo právo rozhodovat o užití těchto samostatných děl, a že toto údajné právo přešlo v rámci dědické posloupnosti na žalobce. K tomu soud připomněl, že z ustanovení §25 odst. 1 zákona č. 115/1953 Sb. platného v době úmrtí J. S. vyplývá, že na dědice mohla přejít pouze majetková práva (nikoli práva absolutní), tedy práva na vyplacení odměny. Dovodil, že autorská práva v rozsahu užití S. a H. pro divadelní představení a s tím spojené aktivity mělo divadlo, resp. stát, neboť podle §26 zákona č. 115/1953 Sb. bylo, s výjimkou dědění, možno převést autorská práva pouze na taxativně uvedené státní organizace.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2006, č.j. 3 Co 55/2005-278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce především neprokázal základní tvrzení o autorství profesora S. k předmětným dílům, neboť to nevyplynulo z žádného z provedených důkazů. To, co měl J. S. vytvořit podle tvrzení žalobce, jako návrh či náčrt „na kusu papíru“ se nedochovalo a nepodařilo se ani prokázat, že podle toho byla řezbářem K. N. vyřezána loutková postava S. V důsledku neprokázání autorství k postavičce S. nemohl být J. S. ani autorem výtvarného řešení loutky H., i kdyby její výtvarné řešení z výtvarného řešení loutky S. vycházelo. Protože výsledky doplněného dokazování neskýtaly podklady pro znalecké posouzení, zda loutka S. vznikla na základě konkrétního výtvarného počinu J. S., soud prvního stupně správně uzavřel, že nebylo třeba znaleckého posudku ani k otázce výtvarného řešení loutky H.
Odvolací soud konstatoval, že se nepodařilo prokázat ani autorství J. S. k jménům či názvům „S.“ a „H.“. Důkazy k tomu provedené svědčí o tom, že tato jména J. S. zřejmě nevymyslel, že šlo o převzatá jména, zkomoleniny jmen či přezdívek osob z okolí profesora S., a že tento si sám autorství ke jménům loutek nepřisvojoval; naopak je přisuzoval K. K., příp. jeho otci.
Za stavu, kdy se žalobci nepodařilo prokázat základní tvrzení o autorském podílu žalobce na vytvoření výtvarného řešení obou loutkových postav ani jejich jmen, proto již z tohoto důvodu nemohl být nárok shledán důvodným, bez ohledu na to, jak otázku autorství či původcovství řešil v té době platný předpis.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne 2. srpna 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 2. října 2006 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Zásadní nesprávnost rozhodnutí žalobce spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nebyl proveden navrhovaný znalecký posudek z oboru výtvarného umění. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek NS ČR z 21. 10. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1009/98, rozsudek z 21. 4. 1998 NS ČR, sp. zn. 26 Cdo 732/98). Dále se dovolatel domnívá, že odvolací soud řešil několik právních otázek v rozporu s hmotným právem. Má za to, že je přinejmenším sporné, zda určil správně právní normu, která měla být v předmětné věci aplikována a zda ji posléze správně vyložil, když uzavřel, že má být – pokud jde o posuzování rozsahu autorskoprávní ochrany – postupováno podle zákona č. 197/1895 ř.z. a současně vyloučil aplikaci jeho §10. Dále odvolací soud nesprávně vyložil příslušná ustanovení autorských zákonů poskytující autorskoprávní ochranu nejen autorským dílům původním, ale i odvozeným.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 8. prosince 2006. Má za to, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Není dán ani dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Napadenému rozsudku sice předcházel dřívější rozsudek soudu prvního stupně (odvolacím soudem později zrušený), kterým však bylo rozhodnuto identicky, tzn. žaloba jím byla též v celém rozsahu zamítnuta.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a)
a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (což žalobce fakticky činí ve svém dovolání, ač v něm jinak výslovně označuje pouze již zmíněný dovolací důvod podle
§241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
S ohledem na skutečnost, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).
Z dovoláním napadeného rozsudku se podává, že určujícím pro úvahu
o nedůvodnosti žaloby, a tím i pro potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, je skutečnost, že se žalobci v řízení nepodařilo prokázat autorský podíl profesora J. S. na výtvarném řešení loutky S. (resp. též H.), ani na ztvárnění jejich jména (názvu) „S.“ a „H.“. Je proto plně opodstatněný a logický jeho závěr, že již z tohoto důvodu nemohla být žaloba shledána důvodnou, a to bez ohledu na to, jak otázku autorství či původcovství řešil příslušný právní předpis platný v té době. Potud nelze vzít pro danou věc za významné odkazy dovolatele na konkrétní právní úpravu autorského práva. Bez doložení autorského podílu profesora S. na vytvoření těchto loutek a na jejich názvu, je pak vyloučeno i pozitivně uvažovat o možnosti nabytí autorských práv žalobcem z titulu dědění. Současně, s ohledem na již podaný výklad otázky přípustnosti dovolání, pak není možno vzít v úvahu ani výtky žalobce vztahující se ke konkrétním skutkovým zjištěním.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu proto není možno hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když
v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. účinné od 1.9.2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky nebo z ceny jiného penězi ocenitelného plnění, které jsou předmětem řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 15.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalované snížit o 50 %, t.j. na částku 7.500,- Kč. S ohledem na to, že pak bylo dovolání odmítnuto, byla uvedená částka odměny podle ustanovení §15
ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 3.750,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 4.050,- Kč, která je po úpravě o 19 % daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalované, představována částkou 4.820,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu