ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3377.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3377/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně Š. L., správkyně konkursní podstaty úpadce F. K., proti žalované V. K., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti smluv o zúžení společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 53/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2006, č.j. 18 Co 220/2005-125, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2006, č.j.
18 Co 220/2005-125, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. února 2005, č.j. 10 C 53/2004-97, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadce F. K., se domáhala žalobou doručenou soudu dne 26.11.2002 určení, že smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů F. K., a V. K., ze dne 30.11.2001, sepsaná formou notářského zápisu NZ 114/2001, N 126/2001, kterou žalovaná nabyla do výlučného vlastnictví nemovitosti blíže specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, je vůči žalobkyni právně neúčinná. Dále se domáhala určení, že smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů F. K., a V. K., 1, ze dne 30.11.2001, sepsaná formou notářského zápisu NZ 113/2001, N 125/2001, kterou žalovaná nabyla do výlučného vlastnictví nemovitosti blíže specifikované ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, je vůči žalobkyni právně neúčinná. Uvedla, že jako správkyně konkursní podstaty úpadce zjistila, že předmětem shora uvedených smluv, které byly uzavřeny podle ustanovení §143a odst. 1 obč. zák., byly nemovitosti, které tvořily společné jmění manželů úpadce a žalované. Na základě uvedených smluv se předmětné nemovitosti staly výlučným vlastnictvím žalované s tím, že manželé po sobě nepožadovali žádné finanční vyrovnání. Právní účinky vkladu smluv nastaly 30.11.2001. Obě smlouvy jsou evidentním právním úkonem, který úpadce učinil v posledních třech letech s úmyslem zkrátit své věřitele. Žalované, jakožto manželce úpadce, která s ním žila ve společné domácnosti, musel být tento úmysl nepochybně znám. Podle šetření žalobkyně nemá úpadce žádný majetek, je bezdomovec a žádnou věc nelze sepsat do konkursní podstaty.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 22. února 2005, č.j. 10 C 53/2004-97, žalobě vyhověl a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 27.9.2002, č.j. 45 K 66/2002-39, byl na majetek dlužníka F. K. (úpadce) prohlášen pravomocně dnem 16.10.2002 konkurs. F. K. v souvislosti se svým podnikáním dospěl ke ztrátě okolo 700.000,- Kč. Odporovatelnými smlouvami o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, uzavřenými mezi manželi F. K. a žalovanou, získala žalovaná do svého výlučného vlastnictví mimo jiné předmětné nemovitosti. Oba manželé prohlásili, že z titulu zúžení společného jmění manželů těmito smlouvami nepožadují vůči sobě navzájem finanční vyrovnání. Žalovaná jako manželka F. K. je k ve vztahu němu osobou blízkou. Žalovaná sama setrvala pouze na svém tvrzení, že o finanční situaci manžela v podnikání nevěděla. Nezjišťovala, zda má například v podnikání dluhy, když se uzavřením předmětných smluv vzdával majetku bez požadavku na náhradu. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání úmyslu svého manžela zkrátit věřitele. Vzhledem k uvedenému odpůrčí žalobě ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. února 2006, č.j. 18 Co 220/2005-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku ve věci samé vyplývá,
že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Dále dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení §119a,
§205a, §212 odst. 3 a §213 odst. 3 o.s.ř. nemůže (až na výjimky uvedené v ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř) přihlížet k novým skutečnostem či důkazům, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, a nemůže další důkazy provádět ani z vlastní iniciativy, když dovodil, že nemá své opodstatnění ani návrh žalované, přednesený v odvolacím řízení, na provedení důkazu výslechem svědkyně J. H., která měla potvrdit, že v době uzavření odporovatelných smluv žili již manželé odděleně. Navrhovaný důkaz považuje pro posouzení věci za právně nevýznamný a není tedy ani výjimkou dle ustanovení §205 odst. 1 písm. b) o.s.ř, tj. není způsobilý prokázat, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 písm. b) o.s.ř.
a zřejmě též z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou existence pohledávky v době učinění odporovaných právních úkonů a otázkou vymahatelnosti pohledávky v okamžiku vydání soudního rozhodnutí, čímž oba soudy založily rozpor svých rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu s poukazem na rozhodnutí např. R 64/2002, rozhodnutí sp.zn. 31 Cdo1704/98 či rozhodnutí sp. zn. 2684/99. Dovolatelka namítá, že na věci nic nemění ani skutečnost, že odpůrčí žaloba byla podána správkyní konkursní podstaty, neboť i v takovém případě je třeba použít ustanovení §42a obč. zák., tedy i včetně související judikatury. Z ustanovení §16 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, přitom nelze dovodit, že správce konkursní podstaty, resp. jím reprezentovaná pohledávka, nemusí splňovat veškeré vlastnosti předpokládané ustanovením §42a obč. zák. Dle dovolatelky soudy dále nesprávně uzavřely, že se žalované nepodařilo prokázat vynaložení „náležité pečlivosti.“ Žalovaná tvrdí, že prokázala, že v době podnikání s manželem nežila. Nemohla tak znát ani ekonomickou situaci podniku jejího manžela a vědět o tvrzených dluzích úpadce. Proto nemohla ani při „náležité pečlivosti“ zjistit tvrzený úmysl úpadce krátit uspokojení pohledávky věřitele. Skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje především v absenci dokazování a úvah soudu v odůvodnění směřujících k zodpovězení shora nastolených otázek. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání není v této věci přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalovaná uplatnila z hlediska uvedených podmínek přípustnosti jako relevantní dovolací důvod jen nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaná v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že věc posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou v závěrech týkajících ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., když soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou existence pohledávky v době učinění odporovaných právních úkonů a otázkou vymahatelnosti pohledávky v okamžiku vydání soudního rozhodnutí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku pro rozhodnutí věci určující – týkající se ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. – jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, a dovolání je proto přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 101, ročník 1997, číslo sešitu 13).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též „ZKV“), ve znění platném v době učiněných odporovatelných právních úkonů, právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v §42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel.
Odporovatelnost je obecně upravena v ustanovení §42a obč. zák. Úprava odporovatelnosti podle ustanovení §16 zákona o konkursu a vyrovnání je úpravou speciální ve vztahu k úpravě obsažené v obč. zák. a je použitelná pouze po prohlášení konkursu. Způsobem uplatnění odporovatelnosti je i v rámci konkursního řízení odpůrčí žaloba. Řízení o ní má povahu sporů vyvolaných konkursem (incidenčních sporů), které se projednávají mimo konkursní řízení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13.6.2007, sp. zn. Opjn 8/2006). Odchylky, které stanoví úprava odporovatelnosti v zákoně o konkursu a vyrovnání, se týkají rozšíření věcné legitimace, dále zákazu kompenzace (odporovatelný právní úkon nemůže být použit k vyrovnání pohledávky proti úpadci kompenzací) a konečně se týkají plnění z odporovatelných úkonů
ve prospěch podstaty (do podstaty musí být vráceno to, co z ní ušlo odporovatelným právním úkonem, a to buď v naturální podobě, nebo poskytnutím peněžité náhrady). Z hlediska právní otázky vymezené dovolacím důvodem je podstatná zvláštnost úpravy podle ustanovení §16 ZKV spočívající v rozšíření aktivní věcné legitimace, kdy
za konkursu může odporovat právním úkonům dlužníka (úpadce) správce konkursní podstaty, jakož i konkursní věřitelé (§16 odst. 1). Z uvedeného tedy plyne, že kromě uvedených odchylek je třeba v řízení o odpůrčí žalobě vyvolané konkursem vycházet z obecné úpravy podle ustanovení §42a obč. zák.
Odkaz dovolatele na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci případný. Dovolatelem namítanou právní otázku řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod číslem 64, ročník 2002. Uzavřel, že k odpůrčí žalobě (§42a obč. zák.) je aktivně věcně legitimován jen ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelná alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě. Obdobně řeší posuzovanou právní otázku rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod číslem 27, ročník 2000, který má též význam ve vztahu k odpůrčí žalobě po prohlášení konkursu.
Z uvedeného právního závěru - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nevycházel.
Z vyloženého tedy vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci s tím, že ze spisu se nepodávají dovolatelkou tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených
v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b
odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Chrudimi
k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Vzhledem k tomu již nerozhodoval
o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132, část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2007
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu