ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3404.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3404/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) O. S., a b) Z. L., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému I. H., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 143/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 22 Co 561/2005 - 87, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 22 Co 561/2005 - 87, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že „převod pozemku parc. č. 448 druhu zahrada o výměře 1404 m2 v k. ú. K., obec P., zapsaného na LV č. 344
u Katastrálního úřadu P., katastrální pracoviště P., na žalovaného, je neplatný,“ a že „žalobci manželé Z. L. a O. S. jsou vlastníky pozemku parc. č. 448 druhu zahrada o výměře 1404 m2 v k. ú. K., obec P., zapsaného na LV č. 344 u Katastrálního úřadu P., katastrální pracoviště P.“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že za neplatnou podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona považují kupní smlouvu o převodu tohoto pozemku (na němž stojí rozestavěný rodinný dům žalobců) na žalovaného ze dne 22. 2. 2000 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 6. 3. 2003, která byla uzavřena za účelem zajištění pohledávky žalovaného z ústní smlouvy o půjčce ze dne 6. 12. 1999, uzavřené mezi žalovaným jako věřitelem a žalobcem jako dlužníkem, který půjčené peníze hodlal dále půjčit A. P., jenž jej o to žádal za účelem financování koupě domu v M. u. v P. Dále uvedli, že uzavření kupní smlouvy ze dne 22. 2. 2000 předcházelo uzavření kupní smlouvy mezi týmiž účastníky ze dne 6. 12. 1999 o převodu téhož pozemku a rozestavěné stavby na žalovaného, která měla být uplatněna, dostane-li se dlužník do prodlení se splácením dluhu; za tím účelem byla kupní smlouva uložena do úschovy advokáta P. P. a měla být žalovanému vydána, pokud žalobci nesplní dluh do 6. 2. 2000, jinak měla být vrácena žalobcům. Druhá kupní smlouva, kterou byla nahrazena původní kupní smlouva, byla sepsána z důvodu, že katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnického práva z důvodu, že rozestavěná stavba nebyla zapsána v katastru nemovitostí. V březnu 2003 předložil žalovaný žalobci ručně psaný návrh smlouvy o půjčce, zástavní smlouvy a plné moci pro J. K. k prodeji nemovitosti po 1. 9. 2003, který žalobci odmítli.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 6. 2005, č. j. 34 C 144/2004 - 68, určil, že „žalobci manželé Z. L. a O. S., jsou vlastníky pozemku parc. č. 448 druhu zahrada o výměře 1404 m2 v k. ú. K., obec P., zapsaného na LV č. 344 u Katastrálního úřadu P., katastrální pracoviště P.“, žalobu v části, v níž se žalobci domáhali určení, že převod uvedeného pozemku na I. H., je neplatný, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 6. 12. 1999 sepsal advokát P. P. kupní smlouvu mezi žalobci jako prodávajícími a žalovaným jako kupujícím o převodu předmětného pozemku a na něm rozestavěné stavby domu za kupní cenu ve výši 1,800.000,- Kč, která podle údaje v této smlouvě byla zaplacena při jejím podpisu (návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy katastrální úřad rozhodnutím ze dne 30. 3. 2001 zamítl). Dne 7. 12. 1999 předložili účastníci této smlouvy jmenovanému advokátovi dvě vyhotovení smlouvy o zrušení kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1999, požádali jej o úschovu těchto listin a navrhli, že budou vydány žalobcům v případě, předloží-li originální prohlášení žalovaného s ověřeným podpisem o zaplacení částky 1,800.000,- Kč, kterou mu žalobci dluží, a to nejpozději do 6. 2. 2000, a dostaví-li se společně s žalovaným a všichni tři budou souhlasit s vydáním listin; P. P. podle protokolu ze dne 7. 12. 1999 listiny přijal a zavázal se je vydat za uvedených podmínek. Dne 22. 2. 2000 sepsal jmenovaný advokát další kupní smlouvu o převodu předmětného pozemku
na žalovaného za kupní cenu 1,800.000,- Kč, přičemž právní účinky vkladu vznikly dne 6. 3. 2003. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že mezi prvním žalobcem jako dlužníkem a žalovaným jako věřitelem byla uzavřena ústní smlouva o půjčce peněz, které žalobce následně půjčil A. P. a ten se mu zavázal je vrátit ve splátkách. Vzhledem k tomu, že žalovaný existenci půjčky mezi účastníky popíral a tvrdil, že předmětný pozemek nabyl na základě řádně uzavřené kupní smlouvy ze dne 22. 2. 2000 a že kupní cenu ve výši 1,800.000,- Kč zaplatil před jejím podpisem, provedl obvodní soud důkazy výslechem účastníků, svědka P. P., který kupní smlouvy a protokol o úschově listin sepisoval, a dále svědků A. P., J. S., P. D. a O. S. a listinnými důkazy a po jejich zhodnocení vzal za prokázané, že obě kupní smlouvy, z nichž druhá měla nahradit první, byly uzavřeny toliko k zajištění půjčky poskytnuté žalovaným žalobci, když projev vůle žalobců nesměřoval k prodeji nemovitosti. Podle jeho názoru protokol o úschově listin ze dne 7. 12. 1999 potvrzuje, že účastníci uzavřeli rovněž smlouvu o zrušení kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1999, přičemž tato měla být žalobcům vydána z úschovy při předložení prohlášení žalovaného o zaplacení částky 1,800.000,- Kč, kterou mu žalobci dluží. Skutečnost, že žalovaný „poskytl žalobci půjčku, za níž žalobce poskytl jako zástavu nemovitost žalobců“, potvrdil svědek A. P., který uvedl, že sám pomáhal žalobci s vyřizováním půjčky od žalovaného, že peníze měly být použity na jeho společný obchod se žalobcem, přičemž svědek se zavázal podstatnou část této půjčky žalobci uhradit, což také po dobu pěti až šesti měsíců činil ve splátkách po 180.000,- Kč měsíčně. Úhrady těchto splátek A. P. žalobci potvrdili svědkové J. S.
a O. S., kteří byli osobně přítomni předávání peněz, přičemž naposledy jmenovaný svědek, dále svědek P. D. a žalobci vypověděli, že částky, které žalobce obdržel od A. P., byly poté předány žalovanému. Z tohoto důvodu soud považoval účastnickou výpověď žalovaného, který popřel uzavření smlouvy o půjčce se žalobcem i úhrady finančních částek, za účelovou a rozpory - vzhledem k obsahu listin předložených katastrálním úřadem - shledal i ve výpovědi svědka P. O tom, že žalovaný poskytl žalobcům půjčku, svědčí i ručně psané návrhy smlouvy o půjčce, zástavní smlouvy a návrh zplnomocnění sepsaný J. K., zástupcem žalovaného, které předložili žalobcům k podpisu na jaře 2003, což oni odmítli. Dále uvedl, že pokud by žalovaný měl od počátku úmysl stát se vlastníkem předmětného pozemku, jistě by po třech letech od uzavření kupních smluv v uvedených návrzích nezmiňoval jako zástavu k zajištění půjčky předmětný pozemek, o němž se v těchto listinách hovoří jako o majetku spadajícím do společného jmění žalobců, a poukázal i na to, že návrh na vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí byl podán až po odmítnutí uvedených návrhů žalobci. Ze všech těchto důvodů dospěl obvodní soud k závěru, že kupní smlouva ze dne 22. 2. 2000 je neplatná pro rozpor s účelem zákona podle §39 obč. zák. (§151f obč. zák., ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy), neboť byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka žalovaného (kupujícího) byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajících k nemovitosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99). Z tohoto důvodu žalobě o určení vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku vyhověl, když shledal, že na tomto určení mají naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť žalovaný je zapsán jako vlastník tohoto pozemku v katastru nemovitostí a rozsudek soudu může být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. Protože v případě požadavku žalobců o určení, že převod pozemku na žalovaného, je neplatný, podmínky ust. §80 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, žalobu v této části zamítl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2006, č. j. 22 Co 561/2005 - 87, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně
a řízení podle §213 odst. 2 o. s. ř. doplnil opakováním výslechů žalobců, z nichž zjistil, že „jediné smlouvy, které žalobci se žalovaným uzavřeli jsou kupní smlouvy ze dne
6. 12. 1999 a 22. 2. 2000, které podepsali v advokátní kanceláři za přítomnosti svědka P. P.“, že „potřeba půjčky peněz vyvstala na straně žalobce z toho důvodu, že měl v úmyslu společně podnikat se svědkem A. P., který po něm požadoval finanční částky s odůvodněním, že pokud se tak nestane, může žalobce o své prostředky vložené do podnikání přijít“, a že „šlo o to, aby žalobci podepsali kupní smlouvy a na základě nich získal půjčku svědek A. P., kterému žalobce po podpisu ihned peníze předal a tento svědek se zavázal, že půjčku bude řádně splácet“. Dále městský soud poukázal na to, že žalobce podle jeho výpovědi věděl o tom, že uzavíral kupní smlouvu, ale byl ujišťován žalovaným a svědkem A. P. i P., že jde pouze o formalitu a ve skutečnosti jde o smlouvu o půjčce, jinak by mu peníze půjčeny nebyly, a žalobkyně, že uvedla, že kupní smlouvy blíže nestudovala, ale byla přesvědčena, že podepisuje smlouvu o půjčce, za níž se ručí předmětným pozemkem. Na základě takto doplněného dokazování dospěl odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že žalobci neprokázali své tvrzení o tom, že „nesměřovali“ k prodeji předmětného pozemku, nýbrž k zajištění půjčky sjednané mezi žalobcem a žalovaným, takže zjištění učiněná v tomto směru obvodním soudem nemají oporu v provedeném dokazování, a namístě je závěr, že projev vůle žalobců ve vztahu k žalovanému nelze považovat za směřující k uzavření smlouvy o půjčce ve smyslu ust. §657 obč. zák. a jejich výpovědi „v žádném případě akceptovat“. Obě kupní smlouvy jsou po obsahové stránce perfektní a nelze jim z hlediska ust. §588 obč. zák. ničeho vytknout, „žádná z nich nezavdává důvod pro jakoukoliv pochybnost o úmyslu, který v nich chtěli žalobci projevit, přičemž v řízení nevyšlo najevo nic, co by svědčilo pro závěr, že by žalobcům nebyl znám jejich účel, tj. úplatný převod nemovitosti“. Navíc podle odvolacího soudu „žádný ze slyšených svědků existenci smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobci a žalovaným nepotvrdil“. Svědek A. P. vypověděl jen to, že žádnou písemnou smlouvu o půjčce peněz neviděl a nebyl přítomen předání peněz, pouze účastníci v jeho přítomnosti o sepsání takové smlouvy hovořili, a že měl sjednaný obchod se žalobcem a svědkem S., který nevyšel a že se zavázal žalobci splácet po dobu asi půl roku měsíčně částku 180.000,- Kč. Svědek S. popřel, že by byl přítomen jednání mezi žalobcem a žalovaným, potvrdil, že byl přítomen předání peněz svědkem A. P. žalobci, nebyl mu však znám důvod těchto plateb, rovněž svědci P. D. a O. S. vypověděli, že byli opakovaně v roce 2000 přítomni předání peněz mezi žalobcem a žalovaným, důvod jim však nebyl znám. Existence smlouvy o půjčce mezi žalobcem a žalovaným nebyla prokázána ani provedenými listinnými důkazy - nepodepsanými návrhy na uzavření smlouvy o půjčce, zástavní smlouvy a zmocněním k prodeji nemovitosti pro K. (z jejich obsahu nelze dovodit uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobcem a žalovaným před uzavřením kupní smlouvy ze dne 22. 2. 2000). Za tohoto stavu se jeví „hodnověrným výslech“ svědka P. před soudem prvního stupně, z něhož zejména vyplynulo, že k uzavření kupních smluv došlo z vůle účastníků a bez jakýchkoliv vedlejších ujednání za situace, kdy žalobce naléhal na jejich uzavření s tím, že potřebuje peníze, a žalobci převzetí kupní ceny potvrdili svými podpisy. Městský soud proto uzavřel, že žalobci neprokázali uzavření smlouvy o půjčce peněz se žalovaným ani smlouvy o půjčce peněz zajištěné zástavním právem (§552, §657 obč. zák.) a v návaznosti na to ani své tvrzení, že projev jejich vůle vůči žalovanému ve vztahu k předmětnému pozemku směřoval toliko k zajištění jimi tvrzené (neexistující) půjčky a nikoliv ke smlouvě kupní (§588 obč. zák.). Žalobci označovaný důvod neplatnosti obou kupních smluv uzavřených se žalovaným tudíž nebyl dán (rozpor s účelem zákona ve smyslu ust. §39 obč. zák.) a jejich požadavek na určení, že jsou vlastníky předmětného pozemku, tak nelze považovat za opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkají, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že v závěru, že „jejich vůle směřovala ke zcizení předmětného pozemku“, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukazují na to, že neexistenci úmyslu zcizit vlastnické právo k pozemku nasvědčují svědecké výpovědi svědků S.,D. a S., i samotný fakt, že žalobce převzal finanční hotovosti od svědka P. a poté je odvezl žalovanému. Z těchto svědeckých výpovědí lze dále dovodit existenci vázaných obligačních vztahů mezi žalovaným, žalobcem a svědkem A. P., což vyplývá i z listinných důkazů - vystavených směnek, přítomnosti svědka P. při podpisu kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1999, stejně jako z návrhů smluv na zajištění půjčky z března 2003. Proti závěru o existenci vůle žalobců ke zcizení pozemku, případně též rozestavěné stavby, svědčí též protokol o úschově listin ze 7. 12. 1999 a smlouva o zrušení kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1999, která měla být žalobcům vydána, pokud předloží prohlášení žalovaného o zaplacení částky 1,800.000,- Kč, již žalovaní dluží, a to nejpozději do 6. 12. 2000. Dovolatelé namítají, že s tímto důkazem se odvolací soud nijak nevypořádal, a naopak odkázal pouze na pozdější výpověď svědka P. a na rozdíl od soudu prvního stupně ji jako jedinou označil za věrohodnou. Přitom v tomto protokole je jako důvod pro zrušení kupní smlouvy uveden dluh ve výši 1,800.000,- Kč splatný nejpozději do 6. 12. 2000. Na základě tohoto protokolu, sepsaného osobou s právnickým vzděláním, tedy existuje dluh v této výši, který měl být vrácen do 6. 12. 2000, přičemž peněžité prostředky byly poskytnuty dne 6. 12. 1999. Dále dovolatelé uvedli, že jsou přesvědčeni o tom, že výpověď svědka P. je nepravdivá i v souvislosti s jeho podáním katastrálnímu úřadu, jímž dne 6. 11. 2000 navrhl provést vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného na základě kupní smlouvy ze dne 6. 12.1999, ačkoliv v té době ho již nezastupoval. Významnou je i okolnost, že po zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva ze dne 6. 11. 2000, žalovaný nevyvíjel snahu nabýt vlastnické právo k nemovitosti a že teprve v roce 2003, pravděpodobně v reakci na podání směnečné žaloby žalobcem proti A. P., předložil žalovaný, resp. jeho zmocněnec K., rukou psané návrhy na smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu, kterou měli žalobci poskytnout do zástavy předmětný pozemek a rozestavěnou budovu; i tato skutečnost zůstala odvolacím soudem nepovšimnuta jako důkaz neexistence vůle smluvních stran k převodu nemovitosti. Nicméně z těchto návrhů smluv lze jednoznačně dovodit, že se žalovaný počátkem roku 2003 nepovažoval za vlastníka předmětného pozemku a byl ochoten jej přijmout do zástavy. Lze však souhlasit s názorem odvolacího soudu, že tyto listiny samy o sobě neprokazují existenci půjčky před 22. 2. 2000. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 4. 2005 a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z ust. §242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b)
a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Z obsahu spisu v dané věci je patrno, že řízení před odvolacím soudem je v měnícím výroku postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jinou vadou řízení je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ust. §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 4. 2005 odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4 cit. ustanovení). Podle odst. 5 tohoto ustanovení při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
I když ve smyslu ust. §213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědi účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o věrohodnosti výpovědi účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i dokazování doplnit (ust. §213 odst. 2 o. s. ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti.
Odvolací soud plně nedocenil skutečnost, že zásada vyjádřená v ust. §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, a to především proto, že při hodnocení důkazů (§132 ve spojení s §211 o. s. ř.) spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, v protokolu,
i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, ev. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003). Proto - měl-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně a o hodnocení výpovědí účastníků a svědků před soudem prvního stupně z hlediska jejich věrohodnosti a chtěl-li se odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi výše označených svědků a listinných důkazů, že obě kupní smlouvy účastníků, z nichž druhá měla nahradit první, byly uzavřeny toliko k zajištění půjčky poskytnuté žalovaným žalobci ve výši 1,800.000,- Kč, když projev vůle žalobců nesměřoval k prodeji nemovitosti - bylo nutno, aby zopakoval nejen výslech žalobců, ale i další důkazy (zejména výslech žalovaného a svědků P. P., A. P., J. S., P. D. a O. S.), popřípadě provedl další (obdobně relevantní) důkazy, např. obsahem listin - návrhů smluv o půjčce, zástavní smlouvy a připojeného zmocnění z března 2003, které předložili žalovaný se svým zástupcem J. K. žalobcům, protokolem o úschově listin ze 7. 12. 1999 a smlouvou o zrušení kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1999 i obsahem spisu katastrálního úřadu, a opatřil si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. Odvolací soud [jak se podává z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 23. 2. 2008 (čl. 81) a ze dne 4. 5. 2006 (čl. 83)], zopakoval dokazování jen výpověďmi žalobců, tyto výpovědi hodnotil zcela jiným způsobem než soud prvního stupně, další důkazy provedené soudem prvního stupně neopakoval
a nepostupoval tedy způsobem předjímaným v ust. §213 odst. 2 o. s. ř.; jeho skutkové závěry tak nejsou v souladu s ust. §122, §123, §221 a §213 o. s. ř., čímž odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání namítána, a v níž dovolatelé spatřují vadnost skutkových zjištění.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu