ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3437.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3437/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí a o vzájemném návrhu žalované o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 1147/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2006, č. j. 28 Co 313/2006 - 179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 6. 2006, č. j. 28 Co 313/2006 - 179, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne
12. 12. 2005, č. j. 9 C 1147/2003 - 145, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované vyklidit nemovitosti - dům čp. 179 na pozemku st. p. č. 211, a pozemků st. p. č. 123/5 a parc. č. 124/4, o obci S. P.
a katastrálním území S. u V., zapsaných na LV č. 21 u Katastrálního úřadu
pro S. k., Katastrální pracoviště B., jímž dále bylo na základě vzájemného návrhu žalované určeno, že žalovaná je vlastnicí těchto nemovitostí, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne
23. 10. 2001 uzavřela žalobkyně jako kupující se žalovanou jako prodávající kupní smlouvu o převodu označených nemovitostí za dohodnutou kupní cenu ve výši 860.000,- Kč s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí
ke dni 25. 10. 2001 a že ji žalovaná podepsala v důsledku psychického donucení
ze strany svého manžela F. Š., který se na ní dopouštěl domácího násilí a který byl již v minulosti pravomocně odsouzen pro trestné činy znásilnění, pohlavního zneužívání, za něž mu vedle trestu odnětí svobody bylo uloženo ochranné protialkoholní a sexuologické léčení. Dále bylo provedenými důkazy, včetně soudem vyžádaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalkyně
MUDr. V. K. a z její výpovědi před soudem prokázáno, že vlivem dlouhodobého stresu a násilí ze strany manžela žalované se u ní vyvinula porucha osobnosti - anxiosně depresivní symptomatologie, která byla přítomna i v době podpisu kupní smlouvy. Vlivem této poruchy byla omezena schopnost žalované k právním úkonům, k nimž byla donucena svým manželem, její rozhodovací schopnosti byly značně omezeny a rozpoznávací schopnosti podstatně snížené až vymizelé. Odvolací soud poté, co přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že žalovaná má naléhavý právní zájem na určovací žalobě (uplatněné vzájemným návrhem) podle §80 písm. c) o. s. ř., se ztotožnil s jeho závěrem, že kupní smlouva je absolutně neplatná podle §38 odst. 2 obč. zák. z důvodu, že ji žalovaná uzavřela v duševní poruše, která ji činila k tomuto úkonu neschopnou, a dále též podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť ji neuzavřela svobodně. Protože na základě absolutně neplatné kupní smlouvy nedošlo k převodu vlastnického práva k nemovitostem na žalobkyni, je určovací žaloba důvodná, a opodstatněná není žaloba na vyklizení nemovitostí žalovanou. Odvolací námitku žalobkyně, že „povinnost vzájemného vrácení plnění z absolutně neplatné smlouvy je závazkem synallagmatickým“, považoval krajský soud za nedůvodnou a nevztahující se k předmětu věci, neboť žalovaná vzájemným návrhem neuplatnila nárok na vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy, a soud řešil platnost smlouvy jen jako otázku předběžnou.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná byla k právním úkonům nucena a že se na ní její manžel dopustil násilí i v souvislosti s podpisem kupní smlouvy; to sice vyplývá z její účastnické výpovědi, ta však působí značně nevěrohodně, zejména s ohledem na její rozpornost s výpovědí žalované v trestním řízení. Jestliže v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná byla k podpisu kupní smlouvy nucena, nelze s ohledem na závěry znaleckého posudku učinit závěr, že právní úkon učinila v duševní poruše, přičemž pochybnosti vzbuzují i další provedené důkazy. Dále soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly výslech svědka J. Š., syna žalované, který v trestním řízení vypovídal ve snaze jí pomoci. Z těchto důvodů nemá závěr soudu prvního stupně oporu v provedeném dokazování, neboť žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o nesvobodě vůle. Dovolatelka dále spatřuje pochybení krajského soudu v tom, že odmítl její odvolací námitku, že vzájemný návrh žalované nemohl obstát z důvodu vzájemné vázanosti povinnosti účastníků vrátit si vzájemná plnění z absolutně neplatné smlouvy. Protože tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, jde o otázku zásadního právního významu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde
o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci je z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) zřejmé, že dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr,
s nímž žalobkyně nesouhlasí. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak byl
na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a nikoliv nesouhlas s tím, jak byl zjištěný skutkový stav posouzen po stránce právní. Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení [§241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust.
§237 odst. 3 o. s. ř.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího
v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů a výtky, týkající se neprovedení dalších důkazů (§120 odst. 3
o. s. ř.), jmenovitě výslechu svědka J. Š., se týkají postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Pokud dovolatelka v dovolání uvedla, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje „v otázce přípustnosti vzájemného návrhu
na určení vlastnictví k nemovitosti ve vztahu k povinnostem účastníků neplatné smlouvy vrátit si vzájemně poskytnutá plnění“, nemohl se dovolací soud touto námitkou zabývat, neboť žalobkyně žádné konkrétní námitky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru nevznesla.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani
k namítané vadě řízení, jíž je vyhrazen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. a která sama o sobě přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 až 239 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem
na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu