ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.369.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 369/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce D. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. S., 2) JUDr. J. H., a 3) Okresnímu soudu v B., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 24/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 29. června 2005, č.j. 1 Co 3/2005-63, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku I. usnesení Vrchního soudu v Olomouci,
ze dne 29. června 2005, č.j. 1 Co 3/2005-63, se zamítá.
II. Dovolání žalobce proti výroku II. uvedeného usnesení odvolacího soudu
se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. listopadu 2004, č.j. 23 C 24/2004-47, v odstavci I. výroku podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) odmítl ve vztahu k první a druhé žalované podání žalobce ze dne 17. 9. 2003 (ve znění jeho doplnění ze dne 5. 11. 2003, 13. 11. 2003, 21. 4. 2004), které bylo podle obsahu posouzeno jako návrh na zahájení řízení. V odstavci II. výroku zastavil řízení vůči třetímu žalovanému podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. a v odstavci III. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. června 2005, č.j. 1 Co 3/2005-63, potvrdil výrokem I. usnesení soudu prvního stupně v odstavci I. a III. výroku, výrokem II. je změnil v odstavci II. výroku tak, že podání žalobce ze dne 17. 9. 2003 ve znění jeho doplnění ze dne 5. 11. 2003, 13. 11. 2003, 21. 4. 2004 odmítl. Výrokem III. nepřipustil přistoupení dalšího účastníka do řízení a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podání žalobce nesplňuje náležitosti řádného návrhu uvedené v ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., neboť z něj není zřejmý okruh účastníků řízení, nejsou konkrétně vymezeny skutky, kterými mělo dojít k zásahu do osobnostní složky žalobce a neobsahuje ani přesný a určitý žalobní petit. Proto bylo třeba (ve vztahu k první a druhé žalované) žalobu odmítnout, neboť ani přes výzvu a poučení soudu o následcích neodstranění vad žaloby, žalobce tyto nedostatky neodstranil.
Odvolací soud současně připomněl, že soud prvního stupně pochybil, pokud vůči třetímu žalovanému řízení zastavil podle §104 odst. 1 o.s.ř. pro nedostatek právní subjektivity. Žalobce sice označil jako žalovaného organizační složku státu, avšak bylo zřejmé, že se ochrany osobnosti domáhá vůči státu. Žalobce ovšem neuvedl konkrétní skutek, jímž měl tento žalovaný zasáhnout do jeho osobnostních práv, ani čeho konkrétně se proti tomuto žalovanému domáhá. Byly tak splněny předpoklady
pro odmítnutí žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. i proti třetímu žalovanému (nikoliv tedy pro zastavení řízení vůči němu)).
Odvolací soud s přihlédnutím k ustanovení §216 odst. 1 a §92 odst. 1 o.s.ř. též odmítl přistoupení dalších účastníků do řízení.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci nabylo právní moci 5. srpna 2005, přičemž žalobci bylo doručeno téhož dne.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 9. srpna 2005 včasné dovolání, doplněné jeho podáním ze dne 19. 9. 2005 a podáním jeho zástupce ze dne
14. prosince 2005. Dovolání směřuje proti výrokům I. a II. usnesení odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Žalobce se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vadu řízení i nesprávné právní posouzení věci spatřuje ve skutečnosti, že oba soudy žalobu na ochranu osobnosti odmítly, přestože podle jeho názoru splňovala všechny předepsané náležitosti podání a žalobního návrhu. Žalobce se domnívá, že postupem soudů mu nebyla zajištěna spravedlivá ochrana jeho práv a oprávněných zájmů a byla mu znemožněna realizace jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně jej měl poučit v souladu s ustanovením §5 o.s.ř. o jeho procesních právech a povinnostech, zejména o právu požádat o ustanovení zástupce, který by mu pomohl kvalifikovaným způsobem odstranit vady žaloby. Proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci i Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila druhá žalovaná. K námitce dovolatele
o nesplnění poučovací povinnosti soudu vůči jeho osobě uvedla, že soud tuto povinnost splnil. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo potvrzeno.
Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (též s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen \"o.s.ř.\") ve znění účinném
do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Přihlédl k tomu, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak, jestliže směřuje vůči výroku I. usnesení odvolacího soudu, je přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 věta první o.s.ř. Jestliže současně napadá výrok II. tohoto rozhodnutí, v tomto případě příslušná ustanovení procesního předpisu možnost dovolání neupravují. Dovolání proti tomuto výroku tedy nelze považovat za přípustné (podrobněji bude rozvedeno v závěru tohoto rozhodnutí). Výrok III. usnesení odvolacího soudu dovoláním napaden nebyl.
Dovolací soud poté přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku I. v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že je třeba je v této části považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale
i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny
v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly, a to přesto, že je žalobce činí předmětem svého dovolání.
Jak již bylo uvedeno, dovolání (byť pouze ve zcela obecné rovině) namítá, že žaloba ve skutečnosti (na rozdíl od závěrů odvolacího soudu) splňovala předpoklady obsažené v ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 a 2 o.s.ř., aniž by konkretizovalo,
v čem jsou úvahy odvolacího soudu týkající se této otázky nesprávné. Obsah spisu přitom dává odvolacímu soudu zapravdu, pokud poukázal na skutečnost, že podaný návrh především nebyl vymezen konkrétními skutky, v důsledku kterých mělo dojít k zásahu do osobnostní složky žalobce a neobsahoval ani přesný a určitý žalobní petit. Odůvodněně proto soudy obou stupňů vycházely z úpravy obsažené v ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř.
Přiléhavá není ani výtka dovozující, že pokud měly soudy za to, že žaloba nesplňuje předpoklady obsažené v již zmíněných ustanoveních o.s.ř., měl být žalobce poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro dané řízení (§5, resp. §30 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Skutečností je, že toto poučení bylo připojeno již k usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. května 2004, č.j. 23 C 24/2004-35, které bylo žalobci doručeno dne 1. června 2004. Ani v tomto případě proto řízení nebylo zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedených důvodů proto bylo dovolání žalobce směřující proti výroku I. zamítnuto (§243b odst. 2 o.s.ř.)
V případě výroku II. usnesení odvolacího soudu již bylo naznačeno, že proti němu není dovolání přípustné. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen tehdy, pokud to zákon připouští. Pokud byl tímto výrokem změněn výrok usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení proti třetímu žalovanému zastaveno podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. tak, že podání žalobce (žaloba) bylo odmítnuto, nelze toto rozhodnutí podřadit pod žádné z ustanovení §237 až §239 o.s.ř., která vymezují přípustnost dovolání. Jestliže u tohoto výroku proto schází naplnění tohoto předpokladu, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.) nezbylo, než dovolání v této části odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona).
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, resp. odmítnuto, avšak ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu