ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.508.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 508/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně K. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. K., dříve K., 2) M. Š., 3) V. S., a 4) V. S., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 203/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2006, č. j. 37 Co 409/2005 - 156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 5. 2005, č. j. 13 C 203/2004 - 123, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala „určení, že první a druhý žalovaní jsou ideálními spoluvlastníky bytové jednotky v budově v B. na ul. H., stojící na pozemku parc. č. 152 a spoluvlastnického podílu o velikosti 9525/146120 na společných částech budovy stojící na pozemku parc. č. 152 a pozemcích parc. č. 152, parc. č. 153/1, parc. č. 153/2, garáže v budově v B. na ul. H., stojící na pozemku parc. č. 152, spoluvlastnického podílu o velikosti 1740/146120 na společných částech budovy
stojící na pozemku parc. č. 152 a pozemcích parc. č. 152, parc. č. 153/1, parc. č. 153/2, nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v B. pro obec B. a katastrální území O. na listu vlastnictví č. 2183“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako budoucí kupující uzavřela dne 4. 9. 2003 s první žalovanou a druhým žalovaným jako budoucími prodávajícími smlouvu o budoucí kupní smlouvě o převodu vlastnického práva k označenému bytu a spoluvlastnickým podílům na nemovitostech, v níž se dohodli, že nejpozději do 15. 4. 2004 uzavřou kupní smlouvu. V čl. 3 této smlouvy ujednali, že žalobkyně je povinna část kupní ceny ve výši 1,100.000,- Kč uhradit budoucím prodávajícím formou akreditivu, který se zavázala otevřít u A. A. B. N.V. nejpozději do 10. 4. 2004, a částku 50.000,- Kč zaplatit do 20. 12. 2003. Pro případ nesplnění povinnosti z této smlouvy některou ze stran byla sjednána smluvní pokuta ve výši 350.000,- Kč. Dále soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou ze dne 20. 4. 2004 prodali první žalovaná a druhý žalovaný předmětné nemovitosti třetí žalované a čtvrtému žalovanému, přičemž provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by účelem této smlouvy bylo něco jiného než prodej a koupě nemovitostí, když žalovaní
ad 1) a ad 2) nepřistoupili k prodeji s úmyslem poškodit žalobkyni, naopak kupní smlouvu uzavřeli až poté, co žalobkyně nesplnila podmínky vyplývající ze smlouvy
o budoucí kupní smlouvě (otevřít akreditiv a uhradit část kupní ceny na účet první žalované). Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 18 C 120/2004, v němž se žalobkyně domáhá proti první žalované a druhému žalovanému, aby jim byla uložena povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu o převodu bytové jednotky a spoluvlastnických podílů na nemovitostech, bylo dále zjištěno, že usnesením tohoto soudu ze dne
21. 4. 2004, č. j. 18 C 120/2004 - 28, bylo nařízeno předběžné opatření, jímž žalovaným ad 1) a ad 2) bylo uloženo zdržet se dispozice s předmětným bytem; k odvolání těchto žalovaných bylo toto rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2004 změněno tak, že návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut. Soud prvního stupně dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky
(§50a obč. zák.), a jestliže účastník této smlouvy převede vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na třetí osobu, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění. Nelze totiž přehlédnout, že smlouva o smlouvě budoucí působí jen mezi účastníky smlouvy (nikoliv absolutně) a její porušení jedním z účastníků nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby. Jestliže tedy účel kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými nebyl v rozporu se zákonem, zákon neobcházel a nebyl v rozporu se zájmy společnosti (správně zřejmě v rozporu s dobrými mravy), přičemž samotná skutečnost, že předmět plnění prodávající již dříve ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě slíbili poskytnout žalobkyni, takovou skutečností není, je kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými platná, práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě zanikla pro nemožnost plnění a na jejich místo nastupují odpovědnostní vztahy. Navíc podle městského soudu nemá žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť „její postavení, které bylo porušeno, by se nijak nezlepšilo“, ani není aktivně věcně legitimována k podání žaloby, neboť „předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví osob, od nichž nemůže odvozovat jakýkoliv svůj nárok“. Provádění dalších důkazů navržených žalobkyní považoval soud za nadbytečné a „v rozporu s procesní ekonomikou“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 7. 2006,
č. j. 37 Co 409/2005 - 156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění městského soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že převedli-li žalovaní ad 1) a ad 2) jako účastníci smlouvy o budoucí kupní smlouvě nemovitosti, jejichž budoucí převod byl obsahem smlouvy, platnou kupní smlouvou na třetí žalovanou a čtvrtého žalovaného, zanikla práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě pro nemožnost plnění
a na jejich místo nastoupily odpovědnostní vztahy „mezi účastníky této smlouvy“. K odvolacím námitkám žalobkyně dále krajský soud uvedl, že neprokázala své tvrzení
o „antidatování“ kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2004 z důvodu vydání předběžného opatření v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 120/2004 (usnesení tohoto soudu o nařízení předběžného opatření „s úpravou zákazu dispozice“ s předmětným bytem bylo změněno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
17. 12. 2004 tak, že návrh na zákaz nakládání s bytem byl zamítnut). Dále odvolací soud dovodil, že „na straně žalobkyně byl v řízení dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem [§80 písm. c) o. s. ř.], neboť určení vlastnictví, byť žalobkyně nebyla účastnicí kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2004, mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení (řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
18 C 120/2004)“, a že žalobkyně byla „osobou aktivně legitimovanou“ k žalobě
na určení vlastnictví.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když odvolací soud (v otázce naléhavého právního zájmu a aktivní věcné legitimace žalobkyně ve sporu) posoudil po obsahové stránce práva a povinnosti účastníků právního vztahu, o jehož určení jde, jinak. Především namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], spočívající jednak v tom,
že odvolací soud neprovedl žádné dokazování ani se jinak nevypořádal s námitkami
a právními úvahami v doplnění žaloby a v odvolání, které zcela pominul, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, neboť nebyl respektován §157 o. s. ř. a §132
o. s. ř. Má za to, že dospěl-li krajský soud k jinému právnímu závěru v uvedených otázkách, měl buď dokazování doplnit nebo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť pouze tak mohla být zachována dvouinstančnost řízení. Pokud by bylo provedeno řádné dokazování (výslechem žalobkyní navržených svědků F. a D. a dalších důkazů), bylo by podle žalobkyně prokázáno,
že již dne 23. 4. 2004 byli původní vlastníci sporného bytu, včetně jejich zástupce, informováni o tom, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
18 C 120/2004 bylo vydáno předběžné opatření, kterým první žalované a druhému žalovanému byla uložena povinnost zdržet se dispozice s předmětným bytem. Dovolatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2004, sp. zn.
I ÚS 77/03 (v restituční věci), jehož závěry jsou podle ní aplikovatelné i v daném případě, v němž tento soud dovodil, že za souladné s dobrými mravy není možno považovat jednání povinné osoby, která po publikaci nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb., leč ještě před jeho vykonatelností, převedla smlouvou nemovitosti, které byly předmětem restituce, na třetí osobu. Z tohoto nálezu je též zřejmé, že „i legitimní očekávání na nabytí majetku“ je chráněno do té míry, že případná dispozice s ním -
za situace, kdy bylo vydáno, „byť nevykonatelné“, předběžné opatření - je v rozporu s dobrými mravy a se zákonem (§39 obč. zák.) a právní úkon (v daném případě kupní smlouva ze dne 20. 4. 2004) je proto absolutně neplatný. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, je v dané věci dána přípustnost dovolání i podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť „takovéto předpokládané rozhodnutí odvolacího soudu“ má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy dovolatelka spatřuje i v tom, že projev vůle jejích účastníků nebyl míněn vážně a že byl učiněn jen na oko, veden snahou zmařit její možnost domoci se uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě, což by odvolací soud zjistil, jestliže by provedl navržené důkazy. Není proto správný právní závěr odvolacího soudu [§241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.], že kupní smlouva je platná, když se nevypořádal se zákonnými náležitostmi právního úkonu tak, jak jsou vymezeny v §37 a §39 obč. zák. Navíc je zřejmé, že kupní smlouva byla datována dnem 20. 4. 2004 jen proto, že dne 21. 4. 2004 bylo vydáno předběžné opatření, tudíž smlouva byla „antidatována“, neboť podpisy na ní byly ověřeny až dne 27. 4. 2004, kdy byl též podán návrh na vklad do katastru nemovitostí. Rovněž skutkový závěr odvolacího soudu, že účelem kupní smlouvy byl převod a koupě nemovitostí, nemá podle dovolatelky oporu v provedeném dokazování, neboť takovéto zjištění nemohl na podkladě dosud provedených důkazů učinit (§241a odst. 3 o. s. ř.). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání v daném případě není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a ani podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť soudy obou stupňů se žalobou zabývaly věcně a vyslovily názor, že určovací žaloba není důvodná, tudíž práva a povinnosti účastníků stanovily shodně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka nepovažuje
za správný závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázala, že kupní smlouva byla „antidatována“ a že jejím účelem byl převod a koupě nemovitostí, a dovozuje opačné skutkové závěry, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle
§241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] dále uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat,
že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se
do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno (§50a odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. 10. 1997, sp. zn.
2 Cdon 1505/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura (odkaz na citovaný rozsudek se nachází rovněž v publikaci Občanský zákoník, Komentář, 7. vydání 2002, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 242), formuloval právní závěr, že smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky (§50a obč. zák.). Jestliže tedy účastník této smlouvy převede vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění.
K odůvodnění uvedeného právního závěru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že smlouva
o smlouvě budoucí působí jen mezi účastníky smlouvy (nikoliv absolutně) a její porušení jedním z účastníků nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby. Opačný výklad by přisuzoval právním vztahům ze smlouvy o budoucí smlouvě účinky, rovnající se účinkům vztahů absolutních, které tato smlouva nevyvolává. Její porušení má právní důsledky jen mezi jejími účastníky. Pokud tedy účastník smlouvy
o budoucí smlouvě převede věc, jejíž budoucí převod je obsahem smlouvy, platnou kupní smlouvou na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě pro nemožnost plnění a na jejich místo nastupují odpovědnostní vztahy mezi účastníky smlouvy. K obsahově stejnému právnímu závěru, a to s odkazem na citovaný rozsudek, dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 30. 5. 2001, sp. zn.
33 Cdo 2390/2000, uveřejněném pod C 534 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále v usnesení ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 33 Odo 538/2001, Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí působí jen mezi účastníky smlouvy, že její porušení jedním z účastníků nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby a na platnost kupní smlouvy, kterou účastník smlouvy o smlouvě budoucí převádí nemovitosti, o které ve smlouvě o smlouvě budoucí šlo, na osobu třetí. Rovněž
v usnesení ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 268/2004, Nejvyšší soud dovodil, že vstup do smluvních vztahů založených smlouvou o smlouvě budoucí nepřichází pojmově
v úvahu. Od uvedené judikatury se Nejvyšší soud neodklání ani v projednávané věci.
Jestliže ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, která odvolací soud převzal, vyplývá, že účelem kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 20. 4. 2004 nebylo něco jiného než prodej a koupě nemovitosti, když žalovaní ad 1) a ad 2) nepřistoupili k prodeji s úmyslem poškodit žalobkyni, naopak kupní smlouvu uzavřeli až poté, co žalobkyně nesplnila podmínky vyplývající ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě (otevřít akreditiv a uhradit část kupní ceny na účet první žalované), nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže dovodil, že převedli-li žalovaní ad 1) a ad 2) jako účastníci smlouvy o budoucí kupní smlouvě nemovitosti, jejichž budoucí převod byl obsahem smlouvy, platnou kupní smlouvou na třetí žalovanou a čtvrtého žalovaného, zanikla práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě pro nemožnost plnění a na jejich místo nastoupily odpovědnostní vztahy. Žalobkyní tvrzená okolnost, že „již dne 23. 4. 2004 byli původní vlastníci sporného bytu, včetně jejich zástupce, informováni o tom, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 120/2004 bylo vydáno předběžné opatření, kterým první žalované a druhému žalovanému byla uložena povinnost zdržet se dispozice s předmětným bytem,“ není právně významná, neboť žalobkyně již v žalobě uvedla,
že „usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření předala uvedeného dne prostřednictvím jí zmocněného zástupce pana P. F. v přítomnosti dalších svědků právnímu zástupci první žalované a druhého žalovaného L. G., advokátovi, který toto rozhodnutí předal k seznámení i osobně přítomné první žalované“; takového „předání“ usnesení soudu však žádné účinky nevyvolává (nehledě na to, že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2004, č. j. 18 C 120/2004 - 28, bylo změněno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2004 tak, že návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut). Poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. I ÚS 77/03, je nepřípadný, neboť se jednalo o věc skutkově i právně odlišnou.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalobkyně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými
ad) 1, ad 2), ad 3) a ad 4) bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném od 31. 8. 2006), vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14
odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1 a zvýšená o 30 % podle §19a], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění účinném od 31. 8. 2006, v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.800,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu