ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.749.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 749/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně: K., p., a.s., proti žalovanému: K., s.r.o., zastoupenému advokátem, o zaplacení 893.076,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 92/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2005, č.j. 9 Cmo 128/2005-102, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s tím, že dne 21. ledna 1999 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena pojistná smlouva č. 6980167320 s účinností ode dne 1. ledna 2000 do ukončení ke dni 31. prosince 2000 na pojištění automobilů,
a to prostřednictvím integrujícího formuláře. Žalovaný neuhradil pojistné za rok 2000. Proto mu byla dne 7. května 2001 zaslána předžalobní upomínka, na níž žalovaný reagoval dopisem ze dne 25. června 2001, ve kterém sdělil, že pohledávka bude uhrazena v co nejkratším termínu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č.j. 15 Cm 92/2003-80, výrokem I. uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni 893.076,- Kč s 9 % úrokem z prodlení ode dne 1. ledna 2001 do zaplacení. Výrokem II. a III. rozhodl
o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů placených státem.
Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle tehdejšího ustanovení
§788 násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2004 (dále jen „o.z.“). Dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla skutečně předmětná pojistná smlouva uzavřena. Žalovaný pak měl žalobkyni zaplatit pojistné ve výši 956.928,- Kč. Bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala žalovanému doklady o pojištění
a zelené karty ke každému pojištěnému vozidlu. Protože žalobkyně poskytla žalovanému slevu, činila celková výše pojistného 893.076,- Kč. Počátek pojištění byl stanoven na 1. ledna 2000 a konec pojištění na 31. prosince 2000. Žalovaný dohodnuté pojistné za toto období nezaplatil. Pojistné se stalo podle názoru soudu splatné, neboť v integrujícím formuláři si žalobkyně se žalovaným dohodli, že pojistné je splatné prvního dne příslušného období a dále, že pojistné bude placeno měsíčně ve výši 79.744,- Kč. Námitku žalovaného o promlčení nároku žalobkyně považoval soud
za nedůvodnou.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2005,
č.j. 9 Cmo 128/2005-102, (výrokem I.) změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. pouze tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 893.076,- Kč s 9 % úrokem z prodlení ode dne 1.10.2003 do zaplacení. Žalobu o zaplacení 9 % úroku z prodlení z částky 893.076,- Kč ode dne 1.1.2001 do 30.9.2003 zamítl. V ostatním (bodu II. a III. výroku) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dovodil, že tzv. „integrující formulář k uzavření pojistných smluv“ splňuje obsahové náležitosti pojistné smlouvy vymezené (v době uzavření smlouvy platného) §788 o.z. V pojistné smlouvě účastníci takto založeného vztahu sjednali, že pojistné bude hrazeno na základě seznamu vozidel (hromadný inkasní předpis), příkazem k úhradě (nebo složenkou), který v příslušných termínech vystaví pojistitel. Podpisem smlouvy žalovaný současně potvrdil, že byl před uzavřením pojistné smlouvy seznámen s pojistnými podmínkami, které v písemné podobě převzal. Žalovaný se bránil tím, že mu žalobkyně příslušné platební doklady nevystavila. Dovozoval proto předčasnost uplatnění sporem dotčeného nároku
a současně namítl promlčení práva žalobkyně na vystavení těchto platebních dokladů.
Odvolací soud především konstatoval, že námitku promlčení lze důvodně vznést pouze ve vztahu k majetkovým právům, když však právo na vystavení příslušného platebního dokladu majetkovým právem není. Dále pak poukázal na skutečnost, že již před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že v příloze dopisu ze dne 22. září 2003 žalobkyně zaslala žalovanému „kopie příkazů k úhradě“ vyhotovené dne 23. března 2004. Žalovanému tak příslušné platební doklady zaslány byly. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud odlišně posoudil pouze okamžik počátku prodlení žalovaného s placením pojistného.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 26. října 2005 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti všem výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne
22. prosince 2005 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uvádí, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a odkazuje tak na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Domnívá se, že účastníci pojistné smlouvy si ujednali jako condittio sine qua non nároku pojistitele na zaplacení pojistného vystavení převodního příkazu (obdobu faktury), takže žalovaný bez doručení převodního příkazu nebyl povinen pojistné platit. Převodní příkaz, který byl doručen advokátovi žalovaného v měsíci září 2003 je právně neúčinný, neboť zástupce žalovaného je nezávislý advokát a není pověřen ve firmě žalovaného k přejímání účetních a platebních dokumentů. Pojistitel neprokázal, že v promlčecí lhůtě doručil domluvené převodní příkazy k rukám žalovaného. Přitom žalobkyně se nemohla domáhat zaplacení pojistného přímo
ze smlouvy, ale pouze na základě uvedených převodních příkazů. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného nebylo podáno případné vyjádření.
Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (též s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů,
tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen \"o.s.ř.\") ve znění účinném
do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Přihlédl k tomu, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti, pak dovolání odkazuje na úpravu, kterou podává ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. , podle níž je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Předpoklady přípustnosti dovolání však v souzené věci naplněny nejsou.
Jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku, byl jím rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni
9 % úrok z prodlení z částky 893.076,- Kč ode dne 1.1.2001 do 30.9.2003. Protože v této části byla žaloba odvolacím soudem zamítnuta, což je v souladu s procesním stanoviskem žalovaného v daném řízení, tímto výrokem mu tak nebyla způsobena jakákoliv konkrétní újma na jeho právech. Proto není legitimován k podání dovolání proti tomuto výroku (§240 odst. 1 o.s.ř.)
Pokud odvolací soud rozhodoval o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 893.076 s 9 % úrokem z prodlení ode dne 1. října 2003 do zaplacení, pak v této části rozhodl (přes užitou formulaci, že se rozhodnutí soudu prvního stupně mění) shodně se soudem prvního stupně. Fakticky proto byl rozsudek soudu prvního stupně v uvedené části rozhodnutím odvolacího soudu potvrzen. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posuzovat s přihlédnutím k této skutečnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Protože proti uvedenému výroku není dovolání podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné, neboť napadeným výrokem nebyl, jak již bylo vyloženo, změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, bylo třeba věc posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán podaným dovoláním (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a)
a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu odkaz na skutečnosti, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významný (tak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005,
sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).
Dovolání v souzené věci výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Současně však fakticky namítá i nedostatky ve skutkových zjištěních (dovolací důvod podle důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.). Jde především
o skutečnost, kdy odvolací soud vychází ze zjištění, že příslušně platební doklady byly žalovanému zaslány v září 2003. Jak již bylo vyloženo, tento důvod se při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu,
v souzené věci neuplatní.
Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání v označené věci však neobsahuje nic, co by fakticky bylo způsobilé zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §788 odst. 1 o.z. ve znění účinném do 31. března 2000
(do novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 263/1999 Sb.) se pojistitel pojistnou smlouvou zavazuje poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže označená, a fyzická nebo právnická osoba, která
s pojistitelem pojistnou smlouvu uzavřela, je povinna platit pojistné.
K prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění
od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu
(§520 věta první o.z.).
V souzené věci je zřejmé, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva podle v té době platného ustanovení §788 o.z., přičemž žalovaný ve smyslu této smlouvy a v souladu s uvedeným zákonným ustanovením se zavázal platit žalobkyni příslušné pojistné. Ta naproti tomu měla v této souvislosti žalovanému poskytovat součinnost tím, že mu dodá příslušné platební doklady (příkaz k úhradě, resp. složenku). Za tohoto stavu okolnost, zda žalobkyně žalovanému tuto součinnost poskytla, resp. kdy se tak stalo, má význam toliko pro posouzení doby, od kdy byl žalovaný s plněním svého závazku vůči žalobkyni v prodlení. Povinnost žalobkyně poskytnout žalovanému tuto součinnost se pak s ohledem na konstrukci promlčení v ustanovení §100 o.z. nepromlčuje, jak správně konstatoval odvolací soud.
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu (když předpoklady pro přezkum správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu nebyly, jak již bylo vyloženo, v tomto dovolacím řízení dány) soud druhého stupně věc posoudil v rámci dotčeného výroku zákonu odpovídajícím způsobem, nelze napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat v této části za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b/ a c/ téhož zákona).
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu