ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.996.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 996/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti E., a. s., o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 34/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2006, č.j. 1 Co 296/2005-132, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2005, č.j. 37 C 34/2003-105, zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou uveřejnit v týdeníku E. odpověď žalobce (podle ustanovení §10 zákona č. 46/2000 Sb. – dále jen „tikový zákon“)
na článek „Klokan v ofsajdu – Policie založila spis na majitele skupiny A. J. M.“, uveřejněný v uvedeném týdeníku č. 10/2003. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2006, č.j. 1 Co 296/2005-132, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil ve výroku ve věci samé; změněn byl pouze výrok
o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že základním předpokladem k uplatnění práva na odpověď v periodickém tisku je uveřejnění skutkového tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby. Institutu odpovědi proto nelze užít v případě, jestliže v článku byl uveřejněn názor, tedy hodnotící úsudek, u něhož důkaz pravdy nepřichází v úvahu. O tento případ jde v souzené věci, neboť sporný článek obsahuje hodnotící úsudky. Nejedná se o skutková tvrzení, takže po formální stránce není splněn předpoklad obsažený v ustanovení §10 odst. 1 tiskového zákona. Současně poukázal na skutečnost, že některé z formulací v požadované odpovědi se ve sporném článku nevyskytují. Kromě toho přihlédl i k tomu, že žalobci byl dán v uvedeném článku prostor vyjádřit se k tvrzením, která jsou v něm uvedena. Odvolací soud proto (shodně se soudem prvního stupně) neshledal předpoklady pro uveřejnění požadované odpovědi.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 23. května 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 21. července 2006 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má zato, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Je přesvědčen, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje, zda v případě, že byl v článku uveřejněn hodnotící úsudek, lze užít institutu odpovědi podle §10 tiskového zákona, resp. zda práva na odpověď ve smyslu citovaného ustanovení může užít osoba, které byl v článku dán prostor k vyjádření. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož v případě užití hodnotících úsudků nejsou splněny předpoklady pro uveřejnění odpovědi. Má současně zato, že i tehdy, pokud je článkem dotčené osobě dán v témže článku prostor k vyjádření, není tím dotčeno její právo požadovat odpověď podle §10 tiskového zákona. Navrhuje proto, aby napadený rozsudek byl dovolacím soudem zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením §237 odst. 1
písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel jiný, a odvolacím soudem (pod sp.zn. 1 Co 6/2004) později zrušený, rozsudek téhož soudu (ze dne 5. září 2003, č.j. 37 C 34/2003-36), avšak i v tomto případě byla předmětná žaloba v plném rozsahu zamítnuta.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněný v dovolání, je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit (§10 odst. 1 tiskového zákona).
Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu (obdobně srovnej důvodovou zprávu k tiskovému zákonu).
V souzené věci se odvolací soud v napadeném rozsudku správně zabýval především otázkou, zda znění požadované odpovědi odpovídá sdělením obsaženým
ve sporném článku, přičemž u konkrétních výroků dospěl k negativnímu závěru. Dále správně odkázal na skutečnost, že sporný článek obsahuje hodnotící úsudky, kdy institut odpovědi není možno užít.
Je nutno připomenout, že při odlišení skutkového tvrzení a hodnotového soudu je významné konstatování, že skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a dotčením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již
v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, přičemž smyslem odpovědi je podle §10 odst. 2 věty první tiskového zákona, že toto skutkové tvrzení se uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Pokud však dotčená osoba již např. ve vlastním článku se sama k věci vyjádří takovým způsobem, aby skutková tvrzení uvedla na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnila a zpřesnila, je již tím naplněn smysl, jejž sleduje ustanovení §10 odst. 1 tiskového zákona. V takovém případě pak případná žádost o uveřejnění odpovědi ve smyslu tiskového zákona nemůže být opodstatněná.
S ohledem na vyložené je zřejmé, že se závěry odvolacího soudu, pokud rozlišil mezi kategorií skutkových tvrzení a hodnotových soudů, resp. pokud vzal v úvahu, že ve sporném článku byla žalobci dána možnost věc uvést na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit, lze souhlasit. Z tohoto důvodu tedy není možno napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení
s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalované v daném řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu