ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.1878.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1878/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S. k., v.o.s., správce konkursní podstaty úpadce S., státní podnik v likvidaci, zastoupené JUDr. I. T., advokátkou proti žalovanému A. M., zastoupenému JUDr. M. S., advokátkou o zaplacení smluvní pokuty ve výši 361 461,67 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 120/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 2 Cmo 225/2005-184, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 063 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. M. S. advokátky.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 2 Cmo 225/2005-184, změnil žalovaným napadený vyhovující výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2005, č.j. 48 Cm 120/2002-147, tak, že žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 361 461,67 Kč zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že podpisem návrhu smlouvy č. 169/00/NP v roce 2000 panem P., zaměstnancem žalovaného v pracovním zařazení řidič, nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo. Odvolací soud konstatoval, že krajský soud nesprávně aplikoval ustanovení §15 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť v době podpisu předmětného návrhu smlouvy v roce 2000 ustanovení obchodního zákoníku neobsahovalo druhý odstavec, jenž byl vložen do obchodního zákoníku až zákonem č. 370/2000 Sb., kterým byl změněn zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, s účinností od 1. ledna 2001. V rozhodné době podle §15 obch. zák., kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, byl zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Podle názoru odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by pan P. byl pověřen žalovaným uzavírat jeho jménem obchodní smlouvy ve smyslu uvedeného ustanovení §15 obch. zák., přičemž na věci neměnila nic ani skutečnost, že tento zaměstnanec jménem žalovaného v předchozím období činil řadu úkonů spojených s předáváním objednávek žalovaného na zhotovení knih, přebíráním hotových knih a s reklamováním jejich případných vad. Odvolací soud dále dovodil, že žalovaný ani neschválil úkon zaměstnance P. jednajícího bez plné moci či pověření ve smyslu §33 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož, překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Odvolací soud z provedeného dokazování dospěl k závěru, že v dané věci nebyla splněna podmínka schválení úkonu zaměstnance P. bez zbytečného odkladu ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák. Uzavřel, že pokud nebylo mezi účastníky, resp. žalovaným a úpadcem, prokázáno platné uzavření smlouvy a písemné dohody o smluvní pokutě, není žalobcem vymáhaná pohledávka na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s placením ceny knih po právu.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání namítajíc nesprávné právní posouzení platnosti předmětné smlouvy o dílo z důvodu, že pan P., zaměstnanec žalovaného, nebyl oprávněn k podpisu smlouvy a že jeho jednání žalovaného nezavazuje. Zdůrazňuje, že uvedený zaměstnance opakovaně podepisoval smlouvy, s jejichž obsahem byl žalovaný srozuměn, byl tedy k podpisu smluv žalovaným pověřen, což vyplývalo i ze zjištění, že obvyklou praxí mezi úpadcem a žalovaným bylo, že pan P., původně označovaný jako řidič, za žalovaného vyjednával přesné vymezení předmětu smluv včetně ceny a dalších podmínek. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části týkající se rozhodnutí o smluvní pokutě zrušen. Protože rozhodl nesprávně i soud prvního stupně, posoudil-li věc podle neplatného ustanovení zákona, dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu v napadeném rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud dospěl v napadené části rozhodnutí ke správnému právnímu závěru, že mezi účastníky, resp. mezi žalovaným a předchůdcem žalobkyně, neexistoval v dané věci smluvní vztah a žalobkyně proto nemá nárok na zaplacení smluvní pokuty. Poukazuje na to, že sice z dokazování vyplynulo, že pan P., který posuzovanou smlouvu o dílo podepsal, za žalovaného činil určité obvyklé úkony, vozil knihy, přivážel k reklamaci vadné výtisky, přebíral opravené knihy, ale žalovaný v řízení nepředložil žádnou plnou moc, či pověření pana P. k podepisování smluv. Dodal, že pro řidiče, jak byl pan P. u žalovaného zařazen, není rozhodně obvyklou činností podepisování smluv se závazkem k úhradě smluvní pokuty.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Dovolací soud se proto dále zabýval nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
V dané věci z dovolacích námitek žalobkyně nevyplývá, že by řidič žalovaného pan P. byl osobou pověřenou k uzavírání smluv ve smyslu §15 obch. zák., platného v době uzavírání posuzované smlouvy, podle něhož: „Kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.“ Důkazem o pověření pana P. k uzavírání smluv není ani skutečnost, jak tvrdí dovolatelka, že uvedená osoba pověřená funkcí řidiče opakovaně uzavírala smlouvy a žalovaný o této skutečnosti věděl. Dovolatelkou tvrzené jednání pana P. by nemohlo založit jeho jednatelské oprávnění. Je třeba i konstatovat, že z pracovního zařazení řidič není možno dovodit, že by jeho obvyklou činností ve smyslu §15 obch. zák., platného v době uzavírání posuzované smlouvy, bylo uzavírat obchodní smlouvy.
Dovolací důvod vycházející z nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 18 465 Kč /§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 3 523 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od. 1. 5. 2004, §46a odst. 1 z. č. 337/1992 Sb.), tedy celkem ve výši 22 063 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2007
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu