ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.2028.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2028/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně L. G., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. L., o zaplacení 156.723,30 Kč , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 689/99, o dovolání podaném Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2007, č. j. 8 Cmo 248/2006 – 39, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2007, č. j. 8 Cmo 248/2006-39, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. července 2006, č. j. 26 Cm 689/99 – 31, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. července 2006, č. j. 26 Cm 689/99 – 31, rozhodl, že bude pokračovat v řízení na straně žalovaného s Českou republikou – Ministerstvem financí, ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř. „). Vycházel ze skutečnosti, že žalovaný za řízení dne 26. 1. 2001 zemřel a poněvadž všichni v úvahu přicházející dědicové dědictví odmítli, připadne dědictví, jehož nenabude žádný z dědiců , ve smyslu §462 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) státu.
Vrchní soud v Praze k odvolání České republiky – Ministerstva financí usnesením ze dne 26. března 2007, č. j. 8 Cmo 248/2006-39, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že v řízení na straně žalovaného se bude pokračovat s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §107 o. s. ř., §13 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, §7, 10a, 11 odst. 2 a 3, 14 odst. 1 a 2 a 19 odst. 2 zák. č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a §462 a 472 obč. zák. – dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že připadne-li dědictví státu jako odúmrť (viz sdělení Okresního soudu v Liberci ze dne 3.7. 2006, sp. zn. 35 D 382/2001, že všichni v úvahu přicházející dědicové dědictví odmítli), je stát, který odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic, procesním nástupcem žalovaného. Na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodl, že podle zákona č. 201/2002 Sb. vystupuje před soudem za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Obsahově se však jedná o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když. nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v chybné aplikaci §107 odst. 2 o. s. ř., podle něhož ztratí-li fyzická osoba způsobilost být účastníkem řízení, jsou procesním nástupcem její dědici, popř. ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Řízení o dědictví po původně žalovaném L. L. je vedeno u Okresního soudu v Liberci pod č. j. 35 D 382/2001 a ve věci bylo dne 8. 11. 2006 vydáno usnesení podle §175n o. s. ř. o konvokaci věřitelů, není proto možno vyloučit, že dědictví bude předlužené a celé předlužené dědictví může být přenecháno věřitelům na úhradu jejich pohledávek, popř. bude nařízena likvidace dědictví. Usnesení o dědictví, kterým by soud potvrdil, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebylo vydáno. Za této situace, kdy dědické řízení nebylo ukončeno a státu dědictví nepřipadlo, mělo být podle názoru dovolatelky řízení o zaplacení tvrzené pohledávky přerušeno a o procesním nástupnictví měl soud rozhodovat teprve poté, co by bylo ukončeno řízení o dědictví po původně žalovaném L. L.. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§107 odst. 1 o. s. ř.).
Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§107 odst. 2 o. s. ř.).
V situaci, kdy všichni v úvahu přicházející dědicové dědictví odmítli a stát, jemuž by dědictví případně připadlo podle §462 obč. zák., avizuje, že bude pravděpodobně navrhovat likvidaci dědictví, umožňuje povaha věci pokračovat v řízení, je-li z obsahu spisu nepochybné, že aktiva dědictví převýší jeho pasiva. Pokud tomu tak není, je nutno řízení přerušit a vyčkat výsledku dědického řízení, neboť nelze předjímat jeho výsledek. Naopak v případě nařízení likvidace dědictví by bylo pravděpodobné, že dědické řízení skončí bez právního a tudíž i bez procesního nástupce.
Je-li totiž dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě podle §175p o. s. ř., soud na návrh usnesením nařídí likvidaci dědictví; stejně soud postupuje, jestliže stát navrhl likvidaci dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví. O nařízení likvidace dědictví může soud rozhodnout i bez návrhu (§175t odst. 1 o. s. ř.).
O nařízení likvidace vydá soud usnesení, ve kterém vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou. Toto usnesení vyvěsí na úřední desce soudu (§175t odst. 2 o. s. ř.).
Jakmile unesení o nařízení likvidace dědictví nabylo právní moci, nepostupuje se již podle §175p až 175s (§175t odst. 3 o. s. ř.).
Pravomocně nařízenou likvidaci dědictví přitom nelze zrušit ani tehdy, kdyby se dodatečně ukázalo, že dědictví není předluženo.
Podle §175v odst. 4 o.s. ř. pravomocným zrušením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů. Vyjde-li však najevo další majetek zůstavitelův, rozdělí jej soud věřitelům do výše jejich neuspokojených pohledávek bez zřetele k tomuto zániku. Zůstane-li majetkový přebytek, projedná jej soud jako dědictví. V případě nařízené likvidace dědictví je tedy možné ( a v dané věci pravděpodobné), že dědické řízení skončí bez právního nástupce. V daném případě tak soud neměl rozhodnout, že procesním nástupcem zemřelého účastníka je stát.
Usnesení odvolacího soudu je tedy nesprávné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu a poněvadž správné není ani rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a podle §243b odst. 3 věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V Brně dne 25. června 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu