ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.2805.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2805/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců a) A. spol. s r.o., b) B. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované JUDr. Z. H., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 75 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 85/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2006 č. j. 39 Co 515/2006-349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 340 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. května 2006 č. j. 10 C 85/99-316 uložil žalované zaplatit žalobcům částku 37 800 Kč se 7% úrokem z prodlení p.a. od 22. 4. 1999 do zaplacení, žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobcům dalších 37 800 Kč se 7% úrokem z prodlení p.a. od 22. 4. 1999 do zaplacení, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky bylo v období ledna až června 1998 uzavřeno šest mandátních smluv, a to podle §566 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), na jejichž základě žalovaná vedla pro oba žalobce v uvedeném období účetnictví [pro žalobkyni a) podvojné účetnictví a pro žalobce b) účetnictví jednoduché] a ti jí za to uhradili úplatu. Žalobci poté sjednali vedení účetnictví s Ing. P., která následně provedla rekonstrukci účetnictví za období leden až červen 1998 na základě jiného účetního programu a než používala žalovaná, nově založila účetní doklady. V průběhu řízení byly znaleckými posudky zjištěny závady v práci žalované (žalovaná nevedla knihu přijatých a vydaných faktur, knihu evidence nemocnosti a dovolených, pohledávek a majetku a pokladnu). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že od předmětné mandátní smlouvy nebylo platně odstoupeno a nyní nelze určit, za které vady odpovídá žalovaná a za které Ing. P., a proto soudcovskou úvahou uzavřel, že z 50 % vady musely být způsobeny žalovanou a tyto jdou k její tíži. Uznal proto žalobu za důvodnou co do zaplacení částky 37 800 Kč.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2006 č. j. 39 Co 515/2006-349 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku (II) potvrdil, ve vyhovujícím výroku (I) změnil tak, že se žaloba ohledně částky 37 800 Kč se 7% úrokem z prodlení od 22 .4. 1999 do zaplacení zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostačující a správná skutková zjištění, nevyvodil z nich však odpovídající právní závěry. Z okolností případu, ze způsobu navázání spolupráce účastníků, vyhledávání jiné účetní firmy druhým žalovaným, způsobu komunikace účastníků a chování žalované, která předala doklady nové účetní, odvolací soud usoudil, že projevy vůle účastníků směřovaly k ukončení jejich vztahu. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by žalobci od smlouvy odstoupili, k zániku mandátní smlouvy jednostranným úkonem nedošlo. Žalované náležela sjednaná úplata a pokud ji žalobci uhradili, plnili na základě platné mandátní smlouvy a takto získaný majetkový prospěch žalované nelze podřadit pod žádnou skutkovou podstatu §451 a §454 občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jejich nárok byl podle jejich názoru posouzen v rozporu s §571 odst. 2 ObchZ, podle něhož vzniká mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen. V dané věci však bylo zjištěno, že žalovaná sjednanou činnost vykonala v rozporu se smlouvou a dokonce v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, jak zjistil znalec. Přijetím úplaty získala žalovaná bezdůvodné obohacení, tedy plnění, které jí nenáleželo. Soud dále pochybil, když hodlal věc posoudit jinak a žalobce nepoučil. Žalobci dále odvolacímu soudu vytkli, že se nezabýval věcí také z hlediska nároku na náhradu škody, což mu tvrzení žalobců umožňovala. Napadený rozsudek také není podle názoru žalobců dostatečně odůvodněn. Žalobci navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyjádřila svůj názor, že má nárok na sjednanou odměnu tak, jak byla dohodnuta - 6 000 Kč měsíčně bez DPH za každého žalobce. Žalovaná půl roku zpracovávala účetní doklady podle stejného účetního programu jako její předchůdkyně, žalobci jí žádné vady její práce nevytýkali a odměnu hradili. Ing. P. zpracovávala účetní doklady v jiném účetním programu, a proto žalobci žádali, aby žalovaná u ní objednala rekonstrukci účetnictví za celou dobu od ledna do června 1998. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] Dovolání však ve všech těchto případech není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
V dané věci napadají žalobci rozsudek odvolacího soudu, kterým byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 37 800 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni a) a o peněžitém plnění ve výši 37 800 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci b). Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Ačkoliv součet těchto částek převyšuje hranici 50 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze dvou nároků samostatných účastníků řízení (tzv. subjektivní kumulace), kteří nejsou nerozlučnými společníky ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř., takže rozsudek se nemusí nutně vztahovat na oba společně. Přestože odvolací soud rozhodoval o obou nárocích žalobců společně, jedná se o dva samostatné nároky se samostatným skutkovým základem, které byly spojeny do jednoho řízení (§91 odst. 1 o. s. ř.), takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku; proto je nutno zkoumat i přípustnost dovolání u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Jestliže žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo vůči každému žalobci rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného §237 odst. 2 písm. a) o.s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 50 000 Kč.
V posuzované věci navíc došlo tím, že soud prvního stupně (a poté i odvolací soud) rozhodl o původně žalované částce dvěma samostatnými výroky, k rozštěpení původně žalovaného nároku na dva samostatné nároky, což potvrzuje závěr, že žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Přípustnost dovolání přitom nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002 sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7/2002, pod číslem 140/2002, jakož i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 5 040 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. července 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu