ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.3111.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3111/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobců a) JUDr. V. V., b) V. V., proti žalované Č. k. p., zastoupenou advokátem, o zaplacení 59 520,- Kč a 63 000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 118/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2005, č.j. 20 Co 71/2005-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2005, č.j. 20 Co 71/2005-66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. listopadu 2004, č.j. 22 C 118/2001-50, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. listopadu 2004, č.j. 22 C 118/2001-50, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobci a) částku ve výši 59 520,- Kč, žalobkyni b) částku ve výši 63 000,- Kč, státu soudní poplatek ve výši 4 900,- Kč a rovněž rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Podle obsahu spisu se žalobce a) a žalobkyně b) (dále též jen „žalobci“) domáhali v řízení svých nároků jako pětinásobku zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění s odůvodněním, že v důsledku dopravní nehody způsobené dne 9. listopadu 1998 řidičem F. Š. utrpěli poškození životně důležitých orgánů s trvalými následky.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcům jako poškozeným z pojistné události vznikl přímý nárok na pojistné plnění proti pojišťovně. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel při posuzování žalobního nároku z ustanovení §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, ve znění účinném v rozhodné době, které dává poškozenému oprávnění uplatnit své nároky u soudu jak proti pojištěnému, tak proti pojišťovně pro případ, že pojišťovna písemně odmítla poškozenému nahradit škodu nebo její část. V této souvislosti vysvětlil, že nárok poškozeného vůči pojišťovně je pak specifickým nárokem na plnění toho, co by byla pojišťovna povinna za pojištěného mu vyplatit na náhradu škody v rozsahu, v jakém za ni pojištěný škůdce odpovídá. Pakliže o nároku žalobců na mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. může rozhodovat pouze soud, je podle odvolacího soudu zcela bez významu požadavek, aby pojišťovna písemně odmítla plnění tohoto nároku. Za této situace dovodil, že podmínky pro přímý nárok žalobců proti pojišťovně byly naplněny a že v důsledku přechodu práv a povinností České pojišťovny, a.s. ze zákonného pojištění s účinností od 1. ledna 2000 na Českou kancelář pojistitelů je žalovaná ve věci pasivně legitimována. Jako nedůvodnou posoudil odvolací soud námitku promlčení práva žalobců na mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění, kterou uplatnila žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně. V této souvislosti uvedl, že záměna účastníků (Česká kancelář pojistitelů na místo České pojišťovny, a.s.) neměla vliv na počátek běhu tříleté promlčecí doby, která podle §104 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) začala běžet za rok po pojistné události, k níž došlo 9. listopadu 1998. Uplatnili-li proto žalobci své nároky na mimořádné zvýšení za ztížení společenského uplatnění žalobou došlou soudu dne 9. července 2001, učinili tak včas.
Soudem prvního stupně každému ze žalobců přiznané zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění o čtyřnásobek základní částky (celkem na šestinásobek základní částky) považuje odvolací soud za přiměřené a odpovídající závažnosti jejich zdravotního poškození. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle názoru dovolatelky postupoval odvolací soud při řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem a tudíž i zcela rozdílně, než jak byla dosud řešena dovolacím soudem a soudy vyšších stupňů. Konkrétního právního pochybení se podle mínění dovolatelky odvolací soud dopustil při řešení otázky pasivní legitimace žalované, tj. při aplikaci §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. a §6 odst. 2 a §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., jakož i při posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení, když nesprávně aplikoval §29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a §92 o. s. ř.
Ačkoli soudy podle dovolatelky správně dovodily, že jednou z podmínek přímého nároku proti pojistiteli je skutečnost, že z jeho strany došlo k písemnému odmítnutí nároku, aplikovaly na posuzovanou věc §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., i když bylo zjevné, že k žádnému odmítnutí nároku ze strany žalované nedošlo. Za stavu, kdy podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. může o navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nad stanovenou nejvyšší míru odškodnění rozhodovat výlučně soud, se domnívá, že hypotéza příslušné právní normy zakládající vznik přímého nároku proti ní nebyla naplněna, což má ten důsledek, že není ve věci pasivně legitimována.
Dovolatelka dále brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že promlčení žalobního nároku nenastalo. Došlo-li k podání žaloby proti žalované až dne 25. září 2003, přičemž ke stabilizaci zdravotního stavu došlo u žalobců nejpozději dne 10. srpna 2000 a 9. listopadu 1999, stalo tak podle jejího názoru až po uplynutí dvouleté promlčecí doby stanovené v §106 obč. zák. Námitka promlčení by byla podle dovolatelky důvodná i v případě, že by šlo o přímý nárok na plnění proti pojišťovně, neboť k uplatnění nároku u soudu by došlo až po marném uplynutí tříleté promlčecí doby upravené v §101 ve spojení s §104 obč. zák. V této souvislosti dovolatelka zdůrazňuje z hlediska stavění běhu promlčecí doby týkající se nároku proti České kanceláři pojistitelů skutečnost, že v roce 2001 došlo k uplatnění nároku proti zcela jinému subjektu – České pojišťovně, a.s., která již ve smyslu §29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. nebyla s účinností od 1. ledna 2000 nositelem právní povinnosti vyplývající z §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. Dovolatelka proto nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož záměnou účastníků došlo pouze k vyjádření procesního postavení žalované jako vstupujícího účastníka na místo České pojišťovny, a.s., která za žalovanou nadále jedná, aniž by tato záměna účastníků měla vliv na počátek běhu tříleté promlčecí doby.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce a) ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání zamítnout jako bezpředmětné, jelikož žalovaná po jeho podání svůj závazek vyplývající z pravomocného soudního rozhodnutí písemně uznala a následně i splnila.
Dovolatelka v reakci na vyjádření žalobce a) soudu sdělila, že nároky žalobců neuznává a na podaném dovolání trvá. Pokud předmětné částky žalobcům zaplatila, plnila na základě pravomocného soudního rozhodnutí a té skutečnosti, že podání dovolání nemá odkladný účinek.
Podle bodu 3., článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2., článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení otázky, zda-li žalobou uplatněný nárok poškozených (žalobců) proti pojišťovně (resp. České kanceláři pojistitelů) na zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění nad stanovenou nejvyšší míru odškodnění (srov. §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) lze považovat za jejich přímý nárok na plnění proti pojišťovně podle §9 odst. 2 zákona č. 492/1991 Sb., kterou odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §823 obč. zák. ve znění rozhodném v rozhodné době (tj. ke dni 9. listopadu 1998, kdy došlo k předmětné dopravní nehodě) platí náhradu pojistitel poškozenému; poškozený však právo na plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.
Podle ustanovení §7 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, platí, že náhradu platí pojišťovna poškozenému; poškozený však nemá právo na plnění proti pojišťovně, s výjimkou případů uvedených v §3 odst. 4, v §8, v §9 odst. 2 a §10 odst. 5. Nesouhlasí-li pojištěný, aby bylo plněno poškozenému, může složit pojišťovna plnění do notářské úschovy. Pokud pojištěný ani po výzvě a lhůtě určené pojišťovnou jí neoznámí důvodné námitky proti výplatě náhrady škody, pojišťovna ji poškozenému vyplatí.
Podle §9 vyhlášky č. 492/1991 Sb. pojišťovna je povinna plnit do 15 dnů po skončení šetření nutného ke zjištění její povinnosti plnit nebo po obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody. Šetření je skončeno, jakmile pojišťovna s poškozeným dohodla výši náhrady škody (odstavec 1). Dnem, kdy pojišťovna písemně odmítla poškozenému nahradit škodu nebo její část, může poškozený uplatnit své nároky i proti pojišťovně u příslušného soudu (odstavec 2).
Podle §7 odst. 3 vyhlášky 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit, nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění.
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 51/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil právní závěr, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v posuzované věci a podle něhož přímý nárok na plnění proti pojišťovně podle §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., který lze samostatně uplatnit proti pojišťovně žalobou u soudu, vzniká poškozenému, odmítne-li pojišťovna plnit za pojištěnce přesto, že bylo o náhradě škody rozhodnuto vykonatelným soudním rozhodnutím, které obdržela, nebo přesto, že s poškozeným uzavřela dohodu o náhradě škody.
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že závazek pojistitele nahradit poškozenému škodu za svého pojištěnce (namísto něho) je závazkem vůči pojištěnci, nikoliv vůči poškozenému, který není s pojistitelem škůdce v právním vztahu z pojištění odpovědnosti za škodu. Vztah mezi poškozeným a pojistitelem škůdce není ani vztahem z odpovědnosti za škodu, neboť odpovědnostní vztah vzniká mezi poškozeným a škůdcem, a poškozený nemá právo požadovat náhradu škody na pojistiteli, který mu škodu nezpůsobil. Pojišťovna není za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovědná, její povinností je pouze plnit za svého pojištěnce, který uplatnil právo, aby pojišťovna za něho poškozenému plnila. U nároku poškozeného na náhradu škody je pasivně legitimovaným subjektem škůdce (subjekt, který odpovídá poškozenému za škodu). Pokud je škůdce pojištěn, má z pojistného vztahu právo, aby pojišťovna za něho nahradila poškozenému škodu, způsobenou provozem jeho motorového vozidla. Výjimky, podle nichž vzniká poškozenému přímé právo na plnění proti pojišťovně, jsou stanoveny právním předpisem.
Z ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb. vyplývá, že doba splatnosti plnění pojistitele je stanovena v závislosti na skončení šetření (tj. na dohodě pojišťovny s poškozeným o výši náhrady škody) nebo na obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody, za niž pojištěný odpovídá. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, které navazuje na odstavec 1, v případě, že pojišťovna – ač již byla povinna za pojištěného poškozenému plnit - písemně odmítla poškozenému nahradit škodu v rozsahu, v jakém za ni pojištěný škůdce odpovídá, je poškozený oprávněn uplatnit u soudu vedle nároku na náhradu škody proti škůdci i nárok proti pojistiteli škůdce, aby za svého pojištěnce plnil a nahradil za něj poškozenému škodu. Toto ustanovení však nezakládá poškozenému právo namísto nároku na náhradu škody proti škůdci uplatnit nárok na plnění přímo proti pojistiteli škůdce. Za splnění podmínek ustanovení §9 vyhlášky může poškozený kromě nároku z titulu náhrady škody proti škůdci, který mu odpovídá za škodu, uplatnit i nárok proti jeho pojistiteli podle ustanovení §9 odst. 2.
Vzhledem k tomu, že pojistnou událostí je vznik povinnosti pojištěného nahradit škodu, nezbytným předpokladem povinnosti pojišťovny plnit poškozenému (tj. za pojištěného nahradit škodu), je, že pojištěný za škodu v určitém rozsahu a v určité výši poškozenému odpovídá. Povinnost pojišťovny plnit je totiž vázána na to, že je povinen plnit škůdce, nikoli naopak. Dokud nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o tom, v jakém rozsahu škůdce za škodu odpovídá, ani nebylo dosaženo dohody mezi pojistitelem a poškozeným o tom, v jaké výši mu pojišťovna za svého pojištěnce škodu uhradí, nejsou dány podmínky, za kterých by žalobcům (poškozeným) vznikl přímý nárok na plnění proti pojišťovně podle §9 odst. 2 citované vyhlášky, který by mohl být uplatněn samostatnou žalobou proti pojišťovně, resp. proti České kanceláři pojistitelů.
V posuzovaném případě jde o požadavek poškozených (žalobců) na zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění nad stanovené nejvyšší míry odškodnění, které může podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. přiznat pouze soud. I kdyby bylo možno shodně s odvolacím soudem dovodit, že (s ohledem na skutečnost, že o požadovaném zvýšení odškodnění může rozhodnout pouze soud) podmínka písemného odmítnutí pojišťovny nahradit poškozenému škodu přesto, že s poškozenými neuzavřela dohodu o náhradě škody, je bez významu, uplatní se v tomto případě zbývající podmínka - vydání pravomocného soudního rozhodnutí o výši náhrady škody přiznané poškozeným proti škůdci. Pakliže k naplnění tohoto zákonného předpokladu pro vznik přímého nároku poškozených proti pojišťovně na předmětné plnění nedošlo (poškození se tohoto plnění žalobou po škůdci nedomáhali, resp. tato skutečnost z výsledků řízení a ani ze žalobních tvrzení nevyplývá), lze uzavřít, že poškozeným proti pojišťovně (České kanceláři pojistitelů) přímý nárok (viz §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb.) na zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. nevznikl a žalovaná v tomto sporu není věcně pasivně legitimována. Tento závěr má oporu i v té skutečnosti, že ustanovení §9 vyhlášky č. 492/1991 Sb. zakládá přímé právo poškozeného proti pojistiteli škůdce (na rozdíl od případů uvedených v §3 odst. 4 a §8 cit. vyhlášky) na tom, že o výši náhrady škody nejsou pochybnosti - výše náhrady škody buď vyplývá z dohody pojišťovny s poškozeným nebo z pravomocného soudního rozhodnutí. Ani jeden z těchto dvou možných předpokladů však žalobou uplatněný nárok poškozených na zvýšení odškodnění nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění nesplňuje.
S ohledem na závěr o absenci věcné pasivní legitimace žalované bylo již nadbytečné, aby dovolací soud k námitce dovolatelky přezkoumával otázku případného promlčení uplatněného nároku, který žalobcům proti žalované nevznikl.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu