ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.351.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 351/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně F. C. a. s., zastoupené JUDr. M. O., advokátkou, proti žalovanému J. M., o zaplacení 178.000,- s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 121/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č.j. 29 Co 527/2006-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 24. srpna 2006, č.j. 3 C 121/2006-41, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 178.000,- Kč s 2 % úrokem z částky 76.598,- Kč od 14. 5. 2004 do zaplacení, s 2 % úrokem z částky 68.759,- Kč od 11. 6. 2004 do zaplacení, s 2,5 % úrokem z částky 19.722,50 Kč od 16. 7. 2004 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 1.916,09 Kč, vše ve splátkách po 10.000,- Kč měsíčně, splatných k rukám žalobkyně vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyní náklady řízení.
Předmětem řízení bylo zaplacení pohledávek za dodanou motorovou naftu, které byly žalobkyni postoupený původním věřitelem a dodavatelem E. L. Žalovaný pohledávky uznal a soud se proto zabýval jen otázkou lhůty k plnění a se zřetelem ke konkrétním majetkovým poměrům žalovaného rozhodl o plnění ve stanovených splátkách.
K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Praze usnesením, označeným v záhlaví, že rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I. mění jen tak, že výše splátek činí 20.000,- Kč měsíčně, jinak se v této části potvrzuje; současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Jelikož žalobkyně odvoláním napadla pouze tu část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, v níž bylo rozhodnuto o plnění ve splátkách, vycházel odvolací soud při úvaze o určení lhůty k plnění a o plnění ve splátkách ve smyslu §160 odst. 1 o. s. ř. z aktuálních majetkových a finančních poměrů žalovaného jako dlužníka, a to zejména s ohledem na skutečnost, že po skončení leasingové smlouvy, uzavřené dlužníkem se s. r. o. R. L., bude od září 2006 finanční situace žalovaného příznivější. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že částka splátek 10.000,- Kč měsíčně je nepřiměřeně nízká a neumožňuje žalobkyni domoci se úhrady dluhu v době přiměřené. Z toho důvodu změnil výši splátky z 10.000,- na 20.000,- Kč měsíčně.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, z jehož obsahu vyplývá, že napadá plnění ve splátkách, aniž se zmiňuje o přípustnosti dovolání, s tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolatelka nesouhlasí s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu, když prvoinstanční soud nezkoumal aktuální finanční stav dlužníka, nýbrž jej posuzoval s ročním zpožděním podle daňového přiznání za rok 2005. Koncem roku skončil žalovanému leasing a soud neakceptoval, že žalovaný bude mít navíc dalších cca. 60.000,- Kč. Tím, že odvolací soud formu úhradu dluhu ponechal ve splátkách, vytvořil precedent a návod dalším dlužníkům, že věřiteli může dle své úvahy uložit povinnost strpět ke své škodě dlužníkovu insolvenci, zaviněnou ze subjektivních příčin. Dovolatelka míní, že jde o to rigorozně určit podmínky, kdy může soud znevýhodnit věřitele. To by mělo být opřeno o jednoznačné interpretační pravidlo.
Dovolatelka má za to, že napadeným usnesením nebylo dosaženo toho, čeho se žalobkyně domáhala odvoláním, a to že dlužník je oprávněn, aniž by k tomu byly dány objektivní důvody, plnit závazek věřiteli ve splátkách.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, a ten věc projednal v mezích, ve kterých se odvoláním domáhala přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále též „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným v řízení advokátem, se musel nejprve zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně pouze co do výše splátek, dovolání však výslovně směřuje do rozhodnutí o splátkách jako takových, tj. do plnění ve splátkách vůbec. V tomto směru odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
V posuzovaném případě může být tudíž dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Dovolání podle písm. b) cit. ustanovení nepřipadá v úvahu, neboť jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci a proto zbývá jen přípustnost dovolání podle písm. c) cit. ustanovení.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka žádnou právní otázku zásadního významu, která by měla obecný judikatorní přesah, neformuluje. Pokud se domnívá, že by mělo být vytvořeno „jednoznačné interpretační pravidlo“ či „rigorozně určeny podmínky pro znevýhodnění věřitele“, pak taková pravidla zákon nestanoví a nemůže je vymezit obecně ani soud. Z hlediska určení lhůty k plnění peněžitého dluhu, popř. plnění ve splátkách (viz §160 odst. 1 o. s. ř.) musí být každý případ posuzován individuálně se zřetelem ke konkrétním okolnostem, zejména aktuálním majetkovým a finančním poměrům dlužníka (žalovaného).
Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí může dovolací soud posoudit pouze z toho hlediska, zda není v rozporu s hmotným právem a v tomto ohledu Nejvyšší soud žádné pochybení odvolacího soudu neshledal. V daném případě odvolací soud dokonce zdvojnásobil výši splátek a v tomto směru vyšel vstříc žalobkyni jako věřitelce.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, přičemž žalovanému podle obsahu spisu v řízení o dovolání žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnut není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu