ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.4363.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4363/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce P. N., zast. advokátem, proti žalovanému L. B., zast. advokátkou, o zaplacení částky 54.815,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v H. K. pod sp. zn. 15 C 10/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 20. března 2007, č. j. 21 Co 214/2006-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.160,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v H. K.jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. září 2006, č. j. 21 Co 214/2006-37, potvrdil rozsudek „pro uznání“ Okresního soudu v H. K. (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. března 2006, č. j. 15 C 10/2006-15, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 54.815,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z částky 100.815,- Kč od 11. 9. 2004 do 30. 3. 2005 a s 2,5 % úrokem z prodlení z částky 54.815,- Kč od 31. 3 2005 do zaplacení a současně rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvního stupně tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 17.527,20 Kč k rukám žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci jejich náhradu v částce 7.663,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že dle §212a odst. 4 o.s.ř. přezkoumal rozsudek „pro uznání“ soudu prvního stupně v mezích daných ustanovením §205b o.s.ř., a to nejen z důvodů uplatněných v odvolání, nýbrž dle §212a odst. 1 o.s.ř. i ze všech důvodů dle §205b o.s.ř. přípustných, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné. Odvolací soud věc projednal bez přítomnosti žalovaného dle §101 odst. 3 a §211 o.s.ř., přestože žalovaný svou účast u jednání odvolacího soudu ze zdravotních důvodů omluvil. Z omluvy ovšem nebylo dle odvolacího soudu zřejmé, že jednoznačně žádá o odročení jednání, neboť ve svém podání ze dne 15. 9. 2006 uvedl, že o zrušení rozsudku lze rozhodnout i v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud na podání ze dne 15. 9. 2006 proto pohlížel tak, že žalovaný svou účast u jednání omluvil, ale jednoznačně nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu ve smyslu §101 odst. 3 a §211 o.s.ř. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, jenž rozhodl rozsudkem pro uznání, jelikož se žalovaný v zákonné třicetidenní lhůtě běžící ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu dle §114b odst. 1, 2 a 5 o.s.ř. (odpor podán dne 26. 1. 2006) na výzvu soudu obsaženou v usnesení ze dne 12. 12. 2005, č. j. 26 Ro 3277/2005-13, písemně nevyjádřil a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil. Odvolací soud se dále ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný svým vyjádřením obsaženým v odporu proti platebnímu rozkazu, došlém soudu prvního stupně dne 26. 1. 2006, svou povinnost ve smyslu §114b odst. 1 o.s.ř. nesplnil, neboť podání, jímž se k žalobě po skutkové stránce vyjádřil, bylo osobně doručeno soudu prvního stupně až 6. 3. 2006, tedy po stanovené třicetidenní lhůtě, jejíž konec připadl na 27. 2. 2006.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně dle §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 2. 1. 2007 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť se domnívá, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a řeší otázku, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a jež odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem, přičemž své námitky podřadil dovolacímu důvodu uvedenému v „ust. §241 odst. 2 písm. a), b) o.s.ř.“ (správně §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.), neboť rozsudek odvolacího soudu „je nesprávný v důsledku vadného právního posouzení, přičemž se jedná o nesprávné právní posouzení zásadního významu, když je mimo jiné zapříčiněno i neúplností dokazování a zejména potom vadným hodnocením provedených důkazů“.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména brojil proti postupu odvolacího soudu, jenž jednal bez jeho přítomnosti, přestože se řádně omluvil z jednání odvolacího soudu a požádal důvodně o odročení jednání, což doložil lékařským vysvědčením. Namítl, že odvolací soud nepostupoval správně, hodnotil-li zmínku žalovaného v omluvě z jednání odvolacího soudu, že zrušovací rozhodnutí lze vydat i v nepřítomnosti žalovaného jako souhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti, neboť základním obsahem listiny byla doložená omluva žalovaného z jednání a žádost na odročení jednání odvolacího soudu. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytkl nesprávnou interpretaci ust. §114b odst. 5 o.s.ř., poněvadž podmínkou pro marné uplynutí lhůty stanovené ve smyslu tohoto ustanovení a možnost nastoupení uznání nároku je neexistence vážného důvodu, jenž je vztažen pouze na nemožnost vyjádření. Dovolatel je přesvědčen, že vážným důvodem je neuspokojivý zdravotní stav účastníka, jenž mu bránil ve vyhotovení vyjádření a jeho zaslání soudu ve stanovené lhůtě, jak tomu bylo v posuzované věci. Žalovaný zastává názor, že zákon neřeší situaci, kdy účastník není schopen soudu ani sdělit, jaký vážný důvod mu brání v podání vyjádření, přičemž nesouhlasí s termínem „tak závažný důvod“ uvedený v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Žalovaný se domnívá, že jestliže doložil, že v době od podání odporu proti platebnímu rozkazu až do 10. 3. 2006 byl nemocen a práce neschopen, a proto stačil podat pouze odpor a následně již nemohl činit ze zdravotních důvodů žádné úkony, existovala v této době objektivní neschopnost podat soudu vyjádření s vylíčením rozhodných skutečností a rovněž i sdělení soudu existenci této překážky. Zastává-li odvolací soud názor, že z podání odporu proti platebnímu rozkazu ve lhůtě je zřejmé, že nemohlo jít o tak závažný důvod, který by zabránil v tom, aby jen soudu sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal, je tento jeho názor dle dovolatele nesprávný, protože odpor byl podán velice stručný právě pro jeho neuspokojivý zdravotní stav.
Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud nejprve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku, „neboť hrozí exekuce“, a poté aby zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 16. 4. 2007 se k dovolání vyjádřil žalobce, v němž zejména uvedl, že dle jeho názoru není dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Dále uvedl, že namítal-li žalovaný jako překážku k podání vyjádření ve stanovené lhůtě dle §114b odst. 1 o.s.ř. svůj vážný zdravotní stav, měl tuto překážku k vyjádření oznámit soudu v této třicetidenní lhůtě k vyjádření k žalobě. Žalobce se proto ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, že v daném případě byly zcela splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a závěrem navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl či jako nedůvodné zamítl a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o.s.ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§243 o.s.ř.) dovolací soud nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) je zřejmé, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (odst. I. výroku) a dále proti odst. II. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dovolání žalovaný zejména namítl, že se na výzvu ve třicetidenní lhůtě ode dne podání odporu stanovené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2005, č. j. 26 Ro 3277/2005-13, nevyjádřil a ani ve stanovené lhůtě nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil, neboť byl práce neschopen až do 9. 3. 2006, a proto mu jeho vážný zdravotní stav bránil již jen v tom, aby soudu sdělil, že takový vážný důvod pro nevyjádření se ve stanovené lhůtě vůbec existuje. Pokud dovolatel dále namítl, že zákon neřeší situaci, kdy účastník není schopen soudu ani sdělit, jaký vážný důvod mu brání v podání vyjádření, a nesouhlasí s termínem „tak závažný důvod“ uvedený v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, je k tomu třeba dodat, že Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí zaujal názor (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. BECK v sešitu č. 33/2006), že vážný důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o.s.ř. význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas.
V projednávané věci ze spisu vyplývá, že žalovaný na výzvu soudu prvního stupně k podání písemného vyjádření ve věci, učiněnou podle ustanovení §114b o.s.ř. usnesením ze dne 12. 12. 2005, č. j. 26 Ro 3277/2005-13, ve stanovené lhůtě (30 dnů ode dne podání odporu - §114b odst. 2 o.s.ř.) písemné vyjádření nepodal a ani soudu nesdělil, že by mu v podání vyjádření bránil vážný důvod. Žalovaný dne 26. 1. 2006 podal u soudu prvního stupně odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 12. 12. 2005, č. j. 26 Ro 3277/2005-12, s tím, že „po shromáždění dokladů se žalovaný vyjádří ve věci samé ve lhůtě třiceti dnů stanovené soudem“. Písemné vyjádření ve věci žalovaný podal osobně u soudu prvního stupně opožděně dne 6. 3. 2006 s tím, že byl „odpor proti platebního rozkazu podán, ale v úplnosti neodůvodněn v důsledku v důsledku lázeňské léčby žalovaného“ a následně vyvracel tvrzení žalobce o oprávněnosti nároku na žalovanou částku. Žalovaný až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2006 konkretizoval svůj vážný důvod, jenž mu bránil ve vyjádření ve věci, tak, že byl lázeňsky léčen a práce neschopen do 9. 3. 2006. Dovolatel v době této tvrzené pracovní neschopnosti v důsledku nemoci (a tedy i tvrzeného tak závažného důvodu) dne 26. 1. 2006 osobně podal u soudu prvního stupně odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 12. 12. 2005 a dne 6. 3. 2006 podal opět osobně u soudu prvního stupně odůvodnění vyjádření k vylíčení rozhodujících okolností dle §114b odst. 1 o.s.ř.
Odvolací soud za uvedené situace správně dovodil, že se na straně žalovaného nemohlo jednat o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byt\' jen sdělil, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod. Soudy obou stupňů proto dovodily, že v projednávané věci nastala podle ustanovení §114b odst.5 o.s.ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě a že podle této fikce muselo být ve věci rozhodnuto v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání. Tento závěr není v rozporu s hmotným právem, popř. judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004), approto též nelze dospět k závěru, že by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatel v dovolání též nesouhlasil s postupem odvolacího soudu, jenž věc projednal bez jeho přítomnosti dle §101 odst. 3 a §211 o.s.ř., přestože svou účast u jednání odvolacího soudu ze zdravotních důvodů omluvil, s odůvodněním, že z omluvy nebylo dle odvolacího soudu zřejmé, že jednoznačně žádá o odročení jednání, je k tomu třeba uvést, že tím je uplatňována tzv. jiná vada řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), která však, jak již bylo shora uvedeno, není způsobilým dovolacím důvodem při posuzování přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a může se uplatnit až tehdy, je-li dovolání již jinak přípustné.
Dovoláním dovolatel napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé. V ust. §238, §238a a §239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti odstavci I. a II. výroku rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolateli, který po procesní stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo nahradit žalobci k rukám jeho advokáta částku 4.160,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §14 a 15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu