ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.56.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 56/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně P. e., a.s., zast. advokátkou proti žalovaným: 1) V. D., zast. opatrovnicí, vyšší soudní úřednicí a 2) M. D., zast. advokátkou, o zaplacení částky 64.241,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 190/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 19 Co 133/2006-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, č. j. 47 C 190/2001-27, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 64.241,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 19. 6. 2000 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 16.860,- Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že žalovaný 1) dne 10. 7. 1998 uzavřel se žalobkyní smlouvu o dodávce elektřiny. Žalovanému 1) byly zasílány faktury za jednotlivá zúčtovací období. Protože tyto faktury žalovaným 1) hrazeny nebyly, vystavila žalobkyně žalovanému 1) konečnou fakturu na částku 64.241,80 Kč, jež jím nebyla rovněž uhrazena. Soud prvního stupně dále uvedl, že bylo v řízení prokázáno, že žalovaný 2) dne 8. 9. 1998 převzal ručení za dluh vzniklý v důsledku odebrání elektrické energie v odběrném místě, vůči žalobkyni s tím, že tuto pohledávku uspokojí v případě, že dlužník (žalovaný 1/) svůj závazek nesplní. Soud prvního stupně poté, co bylo prokázáno, že žalovaný 1) svou povinnost nesplnil a nesplnil ji v důsledku svého ručitelského prohlášení ani žalovaný 2), dovodil, že smlouvou o dodávce elektrické energie mezi žalobkyní a žalovaným 1) byla ve smyslu §262 odst. 1 obchodního zákoníku uzavřena tzv. nepojmenovaná smlouva, která je svou povahou nejbližší smlouvě kupní dle §409 a násl. obchodního zákoníku, na jejíž základě žalobkyně dodávala žalovanému 1) elektrickou energii, kterou žalovaný 1) v odběrném místě odebíral, a proto žalobkyni vzniklo právo na zaplacení kupní ceny, tj. ceny žalobkyní fakturované. Žalovaným 1) a 2) proto byla uložena povinnost žalovanou částku zaplatit s tím, že žalovaný 2) je povinen žalovanou částku zaplatit společně a nerozdílně s žalovaným 1), protože byl jeho ručitelem. O příslušenství pohledávky bylo rozhodnuto dle ust. §369 odst. 1 obchodního zákoníku s tím, že v daném případě činí úroky z prodlení dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 4. 2006, č. j. 19 Co 133/2006-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 2) tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému 2) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovaným 1) částku 64.241,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 19. 6. 2000 do zaplacení s tím, že plnění jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého; odvolací soud současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2).
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že ručitelský závazek žalovaného 2) platně nevznikl, neboť v jeho ručitelském prohlášení ze dne 8. 9. 1998 není ve smyslu §546 občanského zákoníku a §303 obchodního zákoníku určitě a přesně specifikován hlavní závazek, zvláště, mělo-li jít o ručení za dluh, který v době podpisu ručitelského závazku žalovaným 2) neexistoval a v budoucnosti měl teprve vzniknout. Odvolací soud poté, co konstatoval, že za dostatečnou specifikaci hlavního závazku judikatura označila alespoň jeho maximální výši, dovodil, že ani v takové podobě hlavní závazek žalovaného 2) v ručitelském prohlášení specifikován není, a proto uzavřel, že žaloba proti němu být úspěšná nemůže a odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně dle §220 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005, změnil tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 18. 7. 2006 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §238 odst. 1 písm. a) a své dovolací námitky podřazuje dovolacímu důvodu uvedenému v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
V dovolání žalobkyně především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v prohlášení ručitele není dostatečně specifikován hlavní závazek, neboť „v judikatuře k ust. §304 odst. 2 obch. zák. je uvedeno, že v budoucnu vzniklý závazek je nutno dostatečně určit například uvedením smlouvy, z níž závazek vyplývá, výší pohledávky atd.“, a proto zastává názor, že z prohlášení žalovaného 2), v němž bylo „uvedeno jméno, příjmení, rodné číslo, bydliště hlavního dlužníka, dále zde bylo uvedeno, že se jedná o závazek za odběr elektrické energie v odběrném místě R. vůči věřiteli P. e., a.s.,“, je i bez uvedení maximální výše tohoto hlavního závazku zřejmé, o jaký závazek se jedná.
Dovolatelka s ohledem na výše uvedené závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky změnil dovoláním napadené rozhodnutí tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 64.241,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení p. a. ode dne 19. 6. 2000 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich.
Žádný ze žalovaných se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. dubna 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle „§241/3 písm. d) o.s.ř.“ – správně §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (dovolatelka nesprávně postupuje dle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000) - jehož prostřednictvím namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru, že hlavní závazek v ručitelském prohlášení žalovaného 2) ze dne 8. 9. 1998 nebyl – z důvodů konkretizovaných odvolacím soudem – přesně a určitě specifikován, a proto ručitelský závazek žalovaného 2) platně nevznikl.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění, která nebyla dovoláním zpochybněna, vyplývá, že žalovaný 1) uzavřel dne 10. 7. 1998 podle ust. §262 odst. 1 obchodního zákoníku se žalobkyní smlouvu o dodávce elektřiny, kterou žalovaný 1) odebíral v odběrném místě „(viz bod 1 této smlouvy). Žalovaný 2) v ručitelském prohlášení ze dne 8. 9. 1998 vůči žalobkyni prohlásil, že uspokojí závazek dlužníka (žalovaného 1/) „vzniklý v důsledku odebírání elektrické energie, a to i v budoucnu, v odběrných místech adresa: R. vůči věřiteli, kterým je P. e. a.s.“ s tím, že tuto pohledávku uspokojí „v případě, že dlužník svůj závazek nesplní“.
Zajištění závazku ručením upravuje pro obchodní závazkové vztahy zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), komplexně v ustanoveních §303 a násl.; těmito vztahy jsou i závazkové vztahy, které jsou na základě dohody stran podřízeny obchodnímu zákoníku (§262 odst. 1 obch. zák.).
Podle §303 obch. zák. se stává dlužníkovým ručitelem ten, kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek.
Podle §304 odst. 2 obch. zák. lze ručením zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.
Ručitelský závazek - ve smyslu shora citovaného ustanovení §303 obch. zák. - vzniká jednostranným písemným prohlášením ručitele, z něhož musí být jednak zřejmé určení věřitele, dlužníka a ručitele a jednoznačné vymezení zajišťovaného závazku, jednak musí obsahovat konkrétní prohlášení ručitele o tom, že splní závazek dlužníka, nesplní-li jej dlužník sám.
V dovolání dovolatelka brojí proti názoru odvolacího soudu, že ručitelské prohlášení je neplatné z důvodu nedostatečné specifikace hlavního závazku, o kterém ručitel prohlašuje, že jej uspokojí, jestliže své povinnosti ve vztahu k věřiteli (žalobkyni) nedostojí dlužník (žalovaný 1/).
Judikatura Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 320/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky / C.H.BECK v sešitě č. 2/2001) dovodila, že z §303 obch. zák. vyplývá, že nezbytnou náležitostí prohlášení o ručení je vyjádření osoby přejímající ručitelský závazek, že věřiteli splní určitý, v prohlášení vymezený dlužníkův závazek, nesplní-li ho dlužník. Závazek dlužníka, za nějž je v prohlášení přejímáno ručení, musí být dostatečně identifikován, např. uvedením jeho konkrétní výše, jde-li o zajištění peněžního závazku, nebo smlouvu, z níž zajišťovaný závazek vyplývá, např. dále uvedením konkrétního závazku, který je zajišťován, jde-li o zajištění závazku, který vznikne v budoucnu apod.
Vhledem k uvedenému je zřejmé, že takovéto „prohlášení“ ručitele (žalovaného 2/) nesplňuje požadavky stanovené §303 obch. zák., protože v něm není dostatečně určitě vyjádřen závazek, který je ručením zajišťován, neboť neobsahuje dostatečnou specifikaci závazku, který je zajišťován, a to ani uvedením jeho konkrétní výše, ani uvedením smlouvy, z níž zajišťovaný závazek vyplývá. V posuzovaném případě nelze z předmětného ručitelského prohlášení dovodit, že jde o ručení za závazek vzniknuvší uzavřením smlouvy mezi žalovaným 1) a žalobkyní o dodávce elektřiny č. 00107125 ze dne 10. 7. 1998, zvláště má-li se jednat o zajištění závazku, který vznikne v budoucnu. Pokud dovolatelka usuzovala na dostatečnou určitost specifikace hlavního závazku z označení adresy odběrného místa „R.“, je třeba uvést, že rovněž tento údaj není specifikován dostatečně určitě, neboť ze žádosti žalovaného 1) o uzavření smlouvy o dodávce elektřiny ze dne 9. 7. (rok nečitelný), ze smlouvy o dodávce elektrické energie ze dne 10. 7. 1998 a i z konečného vyúčtování fakturou na žalovanou částku je zřejmé, že předmětem smlouvy je dodávka elektřiny z rozvodného zařízení dodavatele do odběrného místa odběratele „v odběrném místě:, tedy nikoli do odběrných míst na adrese RR. (viz předmětné ručitelské prohlášení ze dne 8. 9. 1998).
Pokud odvolací soud interpretoval ujednání obsažené v ručitelském prohlášení ze dne 8. 9. 1998 jako neurčité, a proto uzavřel, že ručitelský závazek žalovaného 2) platně nevznikl, je toto jeho právní posouzení věci správné.
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky proto – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému 1) a 2) náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu