ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1043.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1043/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované obci Z., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 5 527 106,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 1368/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2004 č. j. 29 Co 35/2004-328, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 57 280 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky .
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 4. září 2003 č. j. 4 C 1368/2000-271, ve znění opravného usnesení ze dne 13. října 2003 č. j. 4 C 1368/2000-283, zamítl žalobu, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 5 527 106,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši a z částek uvedených ve výroku tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla na základě výsledků veřejné obchodní soutěže uzavřena dne 13. března 1997 smlouva o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Předmětem smlouvy byla stavba kanalizace, čističky odpadních vod a vodovodu za sjednanou cenu díla ve výši 43 597 500 Kč s termínem dokončení do 14. dubna 1999. Dodatkem č. 1 z 31. 8. 1998 byl změněn předmět díla, kterým zůstala pouze kanalizace a čistička odpadních vod, a také cena díla byla snížena na částku 31 573 934 Kč. Dalším dodatkem z 31. 5. 1999 účastníci prodloužili termín plnění do 31. 12. 1999 a zvýšili cenu díla na částku 47 964 838 Kč, a to s ohledem na obtížnost výkopové rýhy. Termín dodání díla byl znovu prodloužen dalším dodatkem č. 2 z 27. 7. 1999 a dodatkem č. 3 z 31. 12. 1999 - do 30. 6. 2000. Soud vzal za prokázané, že žalovaná od smlouvy o dílo odstoupila dopisem z 3. 8. 2001, když žalobce nesplnil termín dokončení díla. Ujednání ve smlouvě o dílo vylučující zánik smlouvy jednostranným odstoupením od smlouvy posoudil soud prvního stupně jako neplatné pro rozpor s §344 ObchZ. Podle tohoto kogentního ustanovení lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo zákon. Vzhledem k tomu, že nebyla ve smlouvě sjednána možnost žalované odstoupit, zůstala jí možnost odstoupit od smlouvy v případech, které stanoví zákon. Dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo z 31. 5. 1999, kterým byla mj. změněna cena díla na částku 47 964 838 Kč, posoudil soud prvního stupně jako neplatný, a to pro jeho neurčitost, neboť nebylo zřejmé, z jaké ceny díla účastníci vycházeli a o jakou částku měla být cena skutečně navýšena. Soud prvního stupně nechal vypracovat znalecký posudek a posléze revizní znalecký posudek, ze kterého při rozhodování vycházel. Tímto posudkem a výpovědí znalce bylo prokázáno, že provedené práce dle fakturace činí 34 447 106 Kč, obvyklá cena provedených prací činí 25 453 678 Kč (znalec přitom vycházel z oceňovacích podkladů ÚRS P. a.s., tedy cenových informací všeobecně nejpoužívanějších), cena víceprací ve vztahu k ceně obvyklé činí 4 250 958 Kč. Cena obvyklá provedených prací činí 25 453 678 Kč. Vzhledem tomu, že žalovaná uhradila žalobci podle faktur částku 29 020 000 Kč, zaplatila podle závěru soudu prvního stupně více, než je hodnota skutečně provedených prací, vyjádřeno v ceně obvyklé o 3 566 322 Kč. Právo fakturovat mělo žalobci podle smlouvy vzniknout až dnem předání a převzetí díla a sepsáním zápisu o této skutečnosti podepsaným oběma smluvními stranami, jak bylo sjednáno ve smlouvě. K předání a převzetí však nedošlo, takže žalobci podle soudu prvního stupně nevzniklo právo fakturovat a v důsledku toho se žalovaná ani nemohla dostat do prodlení s úhradou faktury nebo záloh, neboť tyto sjednány nebyly. Žalobce proto nemá nárok na úroky z prodlení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. dubna 2004 č. j. 29 Co 35/2004-328 rozsudek soudu prvního stupně co do zaplacení částky 100 000 Kč s 10,4% úrokem od 9. 9. 2000 do zaplacení zrušil a v této části řízení zastavil, ve zbytku pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který podle jeho názoru zjistil skutkový stav úplně a přesně. Nebylo sporu o uzavření předmětné smlouvy o dílo a o uzavření několika dodatků k této smlouvě, ani o tom, že předmětem díla zůstalo provedení kanalizace a čistírny odpadních vod v termínu do 30. června 2000 za cenu ve výši 31 573 934 Kč. Smlouva o dílo obsahovala v článku XII.5 ujednání, že smlouva zanikne splněním závazku podle §324 ObchZ a před uplynutím lhůty k plnění z důvodu porušení povinností smluvních stran dohodou o zániku smlouvy. Tímto se smluvní strany dohodly, že se vylučuje zánik smlouvy odstoupením od smlouvy – jednostranným právním úkonem. Toto ujednání posoudil odvolací soud stejně jako soud prvního stupně jako neplatné. Dopisem ze dne 3. 8. 2001 žalovaná od smlouvy odstoupila. Pokud smlouva nestanovila případy, pro které je možno od ní odstoupit, bylo možno tak učinit v případech, které stanoví zákon; v dané věci podle §345 ObchZ, když prodlení zhotovitele je možno považovat ve smyslu tohoto ustanovení za podstatné porušení jeho smluvní povinnosti s ohledem na to, že nebyl splněn ani jeden z dohodnutých termínů dokončení díla. Část plnění, které bylo poskytnuto před odstoupením od smlouvy, bylo nutno vypořádat, soud prvního stupně proto postupoval správně, když nechal vypracovat revizní znalecký posudek, z něhož vyplývá, že žalovaný na cenu díla uhradil více než činila jeho skutečná hodnota.Vzhledem k odstoupení od smlouvy o dílo ve znění dodatků pak podle závěru odvolacího soudu bylo nadbytečné zabývat se námitkami žalobce ve vztahu k vícepracem a zálohování ceny díla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam vzhledem k tomu, že otázka platnosti odstoupení od smlouvy ze strany žalované je v něm řešena v rozporu s obchodním zákoníkem ve znění platném k datu uzavření smlouvy o dílo. Taktéž hodnocení revizního znaleckého posudku odvolacím soudem se dovolateli jeví jako otázka zásadního právního významu, neboť odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami, které vůči tomuto posudku v průběhu řízení vznesl. K prvé námitce dovolatel dále uvedl, že smlouva o dílo byla uzavřena dne 13. 3. 1997 a její režim podléhal obchodnímu zákoníku ve znění platném do 30. 6. 1997. Toto znění obchodního zákoníku nestanoví ve svém §263, že by ustanovení §344 bylo kogentní, což znamená, že smluvní strany měly právní možnost vyloučit svými projevy vůle aplikovatelnost zmíněného zákonného ustanovení o jednostranném odstoupení od smlouvy, což se také stalo. Ke své druhé námitce dovolatel přiložil Technickou zprávu „Radarové měření šíře a hloubky výkopu Z.“, vypracovanou dne 26. 5. 2004 společností G. I., s.r.o. Z jejího obsahu je podle dovolatele jednoznačné, že ani jeden parametr, který byl revizním znaleckým posudkem zjištěn a hodnocen, není touto technickou zprávou potvrzen. To se týká zjištěné hloubky, šíře a objemu výkopů, ale i namátkově kontrolovaných šachet. Tím je také vyvrácen nesprávný závěr znalce, že neexistuje jiná, než znalcem použitá exaktní metoda, která by mohla určit skutečné provedení výkopů. Dovolatel také považuje za nesprávné, že nebyla provedena ani jediná sonda, který by ověřila správnost předpokladů znalce, který své závěry přijal pouze na základě jedné vizuální prohlídky zářezů v asfaltu a nepoužil metodu radarového měření. Dovolatel se domnívá, že soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů stanovenou v §132 o. s. ř. Předloženou technickou zprávu přitom podle dovolatele nelze chápat jako nový důkaz ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř., nýbrž jako další způsob potvrzení skutečného stavu provedení výkopů, jako skutečnosti, o níž dovolatel opakované soudy přesvědčoval jinými důkazy, leč marně. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že předmětná smlouva o dílo vzešla z obchodní veřejné soutěže, šlo tedy o veřejnou zakázku, na níž se vztahují speciální a kogentní ustanovení zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek – např. §40 odst. 2 tohoto zákona ukládá účastníkům povinnost, aby uzavřená smlouva obsahovala ustanovení, kterým by byla nabídková cena uchazeče, v dané věci dovolatele, stanovena jako cena nejvýše přípustná, kterou je možno překročit jen za podmínek stanovených ve smlouvě, a předmětná smlouva takové ujednání neměla. Žalovaná je také přesvědčena, že v této smlouvě není obsaženo žádné ujednání vylučující použití §345 ObchZ, a pokud by bylo, jednalo by se o neplatné ujednání, neboť by bylo proti smyslu zákona o zadávání veřejných zakázek, kdyby smlouvu o dílo financované z veřejných prostředků nebylo možné vypovědět z důvodů stanovených zákonem při splnění podmínek tam uvedených. Za neplatné považuje žalovaná ujednání v článku 10 všeobecných dodacích podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy, že dílo je až do předání dokončeného díla vlastnictvím dovolatele. K tvrzením dovolatele ohledně revizního znaleckého posudku poukazuje žalovaná, že přefakturace na díle vznikla nedodržováním nabídkové ceny u řady jiných položek, nežli pouze u těch, které byly zjištěny revizním znaleckým posudkem u zemních prací. Žalovaná je přesvědčena, že dovolatel mohl a měl uplatnit svoje námitky ke zjišťování údajů a výměr pro výpočty v době, kdy se tato zjišťování prováděla, což bylo ve třech termínech a dovolatel se jich nezúčastnil. Platnost odstoupení od smlouvy a hodnocení revizního znaleckého posudku nemají podle názoru žalované zásadní právní význam z hlediska dopadu do obdobných sporů, nejedná se ani o otázky, u nichž by se výklad soudů dosud neustálil, napadené rozhodnutí proto nemá zásadní právní význam, a proto žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou. Zabýval se proto nejprve otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě považuje dovolatel za otázku zásadního právního významu otázku platnosti ujednání, kterým si smluvní strany ve smlouvě uzavřené podle obchodního zákoníku ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. sjednali vyloučení možnosti odstoupení od smlouvy jednostranným úkonem jedné smluvní strany.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena; dovolání je proto podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolání však není důvodné.
V posuzované věci aplikoval odvolací soud na předmětnou smlouvu správný právní předpis, když ohledně sporného ustanovení smlouvy o dílo vyšel z §344 a násl. ObchZ. Dovolateli je však nutno přisvědčit, že odvolací soud pochybil, pokud nevyšel ze znění obchodního zákoníku, které bylo účinné k datu uzavření smlouvy o dílo. V roce 1997 totiž ustanovení §344 ObchZ nebylo zařazeno mezi ta ustanovení, od kterých se strany v obchodněprávních vztazích nemohou odchýlit, a která jsou vyjmenována v §263 ObchZ. Odvolací soud v napadeném rozsudku založil svůj závěr o neplatnosti ujednání účastníků o nemožnosti odstoupit jednostranně od smlouvy na nesprávném názoru o kogentním charakteru §344 ObchZ. Je však nutno zdůraznit, že toto pochybení odvolacího soudu nemělo za následek nesprávné právní posouzení předmětného článku XII.5 smlouvy o dílo, i když z poněkud jiných důvodů.
Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že i když v době uzavření smlouvy o dílo nebylo ustanovení §344 ObchZ vyjmenováno v §263 ObchZ mezi kogentními ustanoveními a do výčtu kogentních ustanovení v §263 odst. 1 ObchZ bylo doplněno až novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., je nutno dohodu stran, kterou byla vyloučena možnost jednostranného odstoupení od smlouvy, považovat za dohodu učiněnou v rozporu s dobrými mravy. Taková dohoda totiž vyloučila možnost odstoupení od smlouvy i v případě flagrantního porušení smlouvy některým účastníkem a znamenala by, že druhý účastník je nucen po dlouhou dobu setrvávat v takovém závazkovém vztahu v podstatě bez možnosti obrany svých práv. Taková dohoda je tudíž dle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) neplatná. Na tom nic nemění ujednání ve smlouvě, že návrh na zánik smlouvy dohodou je oprávněna vystavit kterákoliv ze smluvních stran s tím, že při nedosažení dohody je kterákoliv smluvní strana oprávněna požádat o určení obsahu příslušný obchodní soud. Taková dohoda totiž v této otázce nezakládá kontraktační povinnost stran.
Dovolatel také napadl závěry odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné), které přijal v návaznosti na hodnocení revizního znaleckého posudku. Tím ale dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Námitky, jimiž dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, případně pochybení při hodnocení důkazů, nemohou přípustnost dovolání v dané věci založit a dovolací soud se jimi nemohl zabývat.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 57 205 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu