ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1054.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1054/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně N., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované Č. o. b., a.s., o zaplacení částky 429 684 USD s příslušenstvím, eventuelně 12 909 855 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 131/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2004 č. j. 5 Cmo 523/2003-195, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2004 č. j. 5 Cmo 523/2003-195 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2003 č. j. 39 Cm 131/97-152 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. července 2003 č. j. 39 Cm 131/97-152 zamítl žalobu o zaplacení částky 429 684 USD, in eventum částky 12 909 855 Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Ministerstvo financí povolilo žalobkyni na základě její žádosti čerpání finančních prostředků z tzv. účtu „S.“ (zřízeného na základě mezinárodní dohody uzavřené mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a Tureckou republikou u C. b. Turecké republiky), a to ve výši 3 000 000 USD s disážiem 12 % a termínem vrácení prostředků ve výši 2 640 000 USD do státního rozpočtu do 31. 12. 1996 a dále mu bylo povoleno čerpat další prostředky ve výši 750 000 USD s disážiem 11 % a termínem vrácení do 31. 10. 1996. Žalobkyně následně objednala u turecké společnosti R. T. T. V. S., A.S., (dále jen „R.“) dodávku tabáku, jejíž cena měla být zaplacena z uvedeného účtu S., a to formou neodvolatelného dokumentárního akreditivu ve výši 3 643 200 USD platného do 1. 12. 1996. Nakoupený tabák měl být dále prodán německé společnosti R. Soud prvního stupně dále zjistil, že dne 31. 10. 1996 dala žalobkyně žalované příkaz k otevření akreditivu ve prospěch beneficienta – společnosti R. na částku 3 643 200 USD s tím, že akreditiv měl být platný do 1. 12. 1996 a výplaty měla provést zahraniční banka E. B. I. (dále jen „E. B.“). Žalovaná poté akreditivní listinu vystavila dne 7. 11. 1996 a v tentýž den žalobkyni o otevření akreditivu písemně informovala. Soud prvního stupně věc posoudil podle §682 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a dospěl k závěru, že tímto mezi účastnicemi řízení došlo k uzavření smlouvy o otevření akreditivu, nebylo však v ní výslovně sjednáno, že E. B. bude po výplatě z akreditivu hojena prostředky z účtu S. V době, kdy měl být akreditiv vyplacen, byl na účtu S. dostatek prostředků, současně však došlo z turecké strany z důvodu souvisejících s dělením ČSFR na dva samostatné státy k blokaci těchto prostředků. O těchto problémech se dozvěděla od E. B. společnost R., která byla přímo vyzvána, aby předmětný tabák ani nenakládala na loď do vyřešení problémů s akreditivem. Společnost R. se proto ani nepokusila o čerpání akreditivu a obchod s žalobkyní neuskutečnila. K deblokaci prostředků pak došlo až po výslovném souhlasu slovenské strany ke dni 27. 11. 1996. Co se týče práv a závazků sjednaných v této smlouvě, vyšel soud prvního stupně z právního názoru odvolacího soudu, který vyslovil ve svém zrušovacím usnesení z 3. 2. 2003 č. j. 5 Cmo 293/2002-119, podle něhož z obsahu příkazu k otevření akreditivu, ani z obsahu akreditivní listiny a dopisu žalované ze 7. 11. 1996, nevyplývá přímá vazba akreditivu na účet S. Pokud se tedy žalovaná v předmětné smlouvě žalobkyni výslovně nezavázala, že při čerpání akreditivu budou použity prostředky z účtu S., lze podle soudu prvního stupně dospět k závěru, že pokud by došlo ze strany oprávněné společnosti R. k předložení sjednaných dokladů E. B., byla by tato povinna provést platbu z akreditivu ve prospěch společnosti R. bez ohledu na stav účtu S. Bylo totiž zcela věcí žalované, z jakých zdrojů prostředky na krytí akreditivu zajistí. Nemělo tedy dojít k tomu, že E. B. informovala oprávněnou společnost R., že nedojde k proplacení akreditivu z důvodu nedostatku prostředků, se současným pokynem k vyložení nákladu tabáku. Navíc byla v dané chvíli informace o nedostatku prostředků na účtu zjevně nepravdivá. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalobkyni vznikla škoda tím, že neobdržela po zmaření obchodu se společností R. tzv. disážio ve výši žalované částky, nedošlo k tomu porušením povinnosti žalované z uzavřené smlouvy o otevření akreditivu. Pokud oprávněný ani nepředložil doklady nutné pro výplatu z akreditivu, nebyla žalovaná v prodlení s plněním svého závazku z předmětné smlouvy uzavřené s žalobkyní a nárok na náhradu škody ve smyslu §373 a 379 ObchZ žalobkyni nevznikl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2004 č. j. 5 Cmo 523/2003-195 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o otevření akreditivu v písemné formě, jak vyžaduje obchodní zákoník, že smlouva ani akreditivní listina nestanovily nic o tom, že by měl být akreditiv hojen výhradně z prostředků účtu S., takže za situace, kdy beneficient právo na plnění z dokumentárního akreditivu neuplatnil a nepředložil dokumenty v akreditivní listině konkretizované, nelze dovozovat odpovědnost žalované za škodu, která měla žalobkyni vzniknout zmařením obchodu. Pro posouzení otázky, jaká povinnost byla ze závazkového vztahu, tedy ze smlouvy o otevření akreditivu, jednáním E. B. porušena, vyšel odvolací soud z §688 ObchZ, podle něhož banka, která pouze oznamuje oprávněnému, že jiná banka pro něho otevřela akreditiv, odpovídá za škodu způsobenou za nesprávnost tohoto oznámení, nevzniká jí však závazek z akreditivu. Za škodu způsobenou nesprávností oznámení učiněného bankou, která má postavení avizující banky, odpovídá podle závěru odvolacího soudu tato banka sama, nikoliv banka, která otevřela akreditiv. Z postupu E. B. tedy nelze dovozovat odpovědnost žalované v posuzované věci, kdy ve smlouvě o otevření akreditivu nebyla sjednána odpovědnost žalované za to, aby na účtu S. byl dostatek prostředků ke krytí akreditivu. Navíc již soud prvního stupně zjistil, že na účtu S. dostatek prostředků byl a z výpisu z tohoto účtu nebylo patrno, že by prostředky byly děleny mezi Českou republiku a Slovenskou republiku. Odvolací soud nepřijal námitku žalobkyně, že se soud prvního stupně neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu. Soud prvního stupně se tímto názorem řídil, když doplnil dokazování ohledně zjištění, zda byla uzavřena smlouva o otevření akreditivu v písemné formě, a zjištění, zda došlo k porušení povinnosti žalované vyplývající z této smlouvy. Jako nedůvodnou shledal odvolací soud i další námitku žalobkyně, že soud neprovedl důkaz posudkem profesorky občanského práva K. u. v P. prof. JUDr. M. K., DrSc. Pokud jej žalobkyně označila jako součást svého odvolání proti v pořadí prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, nešlo tedy, a ani jít nemohlo, o důkaz, a tak k němu také soud prvního stupně přistupoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dovolacím důvodem je pak nesprávné posouzení věci po právní stránce. Odvolací soud podle názoru dovolatelky sice aplikoval správný právní předpis - §681 a §682 ObchZ, nesprávně jej však vyložil a nesprávně aplikoval. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu má proto podle jejího názoru zásadní právní význam. Dovolatelka ve svém dovolání zdůraznila nezbytnost rozlišení tří vztahů, které z uvedené právní úpravy vyplývají, a to základního vztahu mezi příkazcem a oprávněným, druhý vztah vzniká mezi bankou a příkazcem a třetí vztah mezi bankou a oprávněným, přičemž je obvyklé, že banka při otevření akreditivu, zejména v mezinárodním obchodě, používá jinou banku, nejčastěji banku v zemi, v níž má sídlo, místo podnikání nebo bydliště oprávněný. Zahraniční banka má přitom pouze omezenou odpovědnost, avšak banka, která je ve smlouvě o otevření akreditivu smluvní stranou, je zavázána závazky ze smlouvy příkazci plnit. V dané věci tedy E. B. odpovídala pouze za správnost oznámení – avíza, žalovaná však odpovídala za svůj závazek ze smlouvy o otevření akreditivu - otevřít akreditiv použitelný po celou dobu platnosti od 7. 11. do 1. 12. 1996. Pokud C. b. Turecké republiky informovala žalovanou, že zůstatek na účtu nestačí k úhradě akreditivu, byla žalovaná povinna ihned zajistit použitelnost akreditivu. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná neodpovídá za škodu, neboť neporušila své povinnosti plynoucí ze závazkového vztahu, je podle dovolatelky v rozporu s §682, §374 a 375 ObchZ, článkem 19 Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy Mezinárodní obchodní komory v Paříži a se zásadou závazkových právních vztahů vyjádřenou v §44 – 46 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), že smluvní strany jsou platnými smlouvami vázány. Z hlediska plnění smlouvy o otevření akreditivu nemají podle názoru dovolatelky žádný význam úvahy odvolacího soudu o použití prostředků ze zvláštního účtu S., neboť se jedná o záležitost, která by mohla mít význam pouze ve vztazích žalované k Ministerstvu financí, které mělo tento účet spravovat. Žalovaná svůj závazek otevřít použitelný akreditiv včas nesplnila a pokud by dovolatelka měla trvat na tom, aby bylo zboží naloděno za situace, kdy bylo zřejmé, že nebude z akreditivu zaplaceno, jednalo by se o výklad v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a s §415 a §417 ObčZ, neboť zboží by muselo být pro nezaplacení z lodi vyloženo a obchodní partner by právem požadoval náhradu škody. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť se jedná o specifický obchodní případ, který nemůže být významný z hlediska nezbytnosti řešení či sjednocení právních otázek, a nejde přitom o rozhodnutí, které by bylo v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka nepřináší nové poznatky, pouze poněkud zkresluje některé skutečnosti, které byly již byly projednány v dosavadním řízení. Např. plnění z akreditivu nebylo odmítnuto proto, že by žalovaná nezajistila pro E. B. potřebné finanční prostředky. E. B. jednala o své vůli sama a na základě její komunikace s C. b. Turecka bez účasti žalované, kterou ani nepožádala o hojení v souladu s článkem 19 Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy. Taktéž pokyn k nenakládání zboží vydala opět sama bez jednáním s žalovanou. Z článku 19 Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy přitom nevyplývá povinnost žalované poskytnout refundaci, aniž by o to byla žádající bankou vyzvána. Mezi stranami přitom nebylo sjednáno, že by žalovaná měla nahradit plnění C. b. Turecka z jiných zdrojů, podstatné však je, že žalovaná nebyla o refundaci požádána. Žalovaná se identifikovala se závěry napadeného rozsudku jako správnými a navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, se zabýval nejprve otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Nejvyšší soud dovodil, že v dané věci je dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Otázku odpovědnosti žalované za škodu, která dovolatelce vznikla v důsledku nesprávného postupu turecké E. B., posoudil odvolací soud podle názoru dovolatelky v rozporu s §682, §374 a §375 ObchZ.
Podle §682 ObchZ se smlouvou o otevření akreditivu zavazuje banka příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému) na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky, a příkazce se zavazuje zaplatit bance úplatu.
Podle §375 ObchZ bylo-li porušení povinnosti ze závazkového vztahu způsobeno třetí osobou, které povinná stran svěřila plnění své povinnosti, je u povinné strany vyloučena odpovědnost jen v případě, kdy je u ní vyloučena odpovědnost podle §374 a třetí osoba by rovněž podle tohoto ustanovení nebyla odpovědnou, kdyby oprávněné straně byla přímo zavázána místo povinné strany.
Námitkám dovolatelky a její právní argumentaci lze přisvědčit.
Dovolací soud především zdůrazňuje, že i když oblast bankovních služeb – na rozdíl od jiných služeb, běžných v tržní ekonomice - vykazuje jistá specifika, daná povahou bankovnictví, platí i v této oblasti, že poskytovatel služeb – banka je specializovaným, vysoce profesionálním obchodníkem, který musí nést i kvalifikovanou odpovědnost za úroveň a kvalitu bankovních služeb. Tuto profesionální odpovědnost není možno přesouvat na klienta (příkazce ve smlouvě o otevření akreditivu), který má právo očekávat, že banka zabezpečí, aby oprávněnému mohlo být sjednané plnění po splnění stanovených podmínek poskytnuto (§682 odst. 1 ObchZ). Je přitom nerozhodné, že ke splnění svého závazku ze smlouvy o otevření akreditivu použije další banku, neboť platí zásada vyjádřená v §331 ObchZ, že plní-li dlužník svůj závazek pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by závazek plnil sám, nestanoví-li tento zákon jinak.
V mezinárodním obchodním styku provádějící banka sama volí trasu, po které bude platba provedena a banku (banky) v zahraničí, které eventuálně budou zprostředkujícími bankami, jejichž prostřednictvím bude platba postupně realizována. Provádějící (tuzemská) banka musí zároveň vzít v úvahu i všechny rizikové faktory. Odpovědnost za tento postup nelze přesouvat z kvalifikované banky na zákazníka, který volí bankovní službu mimo jiné právě proto, aby měl právní jistotu, že jeho závazek vůči oprávněnému bude po splnění stanovených podmínek oprávněným bankou splněn.
V posuzovaném případě žalovaná jako povinná osoba použila třetí osobu – E. B. v Turecku, jíž svěřila plnění své povinnosti ze smlouvy o otevření akreditivu uzavřené s žalobkyní spočívající v umožnění poskytnout oprávněnému – v dané věci turecké společnosti R. - sjednané plnění za podmínek stanovených ve smlouvě. Otázku vyloučení odpovědnosti (liberaci) třetí osoby je proto nutno posuzovat podle podmínek, stanovených v §375 ObchZ. Je sice pravdou, že nepravdivá informace E. B. oprávněné společnosti R., že nedojde k proplacení akreditivu z důvodu nedostatku prostředků na účtu, je skutečností, jež nastala nezávisle na vůli povinné osoby (tj. žalované), žalovaná nicméně za jednání E. B. podle ustanovení §331 a §375 ObchZ odpovídá.
Pokud tato turecká banka ještě před tím, než měla oprávněná společnost R. možnost předložit sjednané dokumenty za účelem provedení platby, odmítla sjednané plnění poskytnout, resp. oprávněné společnosti sdělila, že akreditiv proplacen nebude, nelze dovodit, jak učinil odvolací soud, že žalovaná neporušila svoji povinnost ze smlouvy o akreditivu, pokud oprávněná společnost bance nepředložila doklady potřebné k proplacení akreditivu. Trvat za této situace na splnění této podmínky by mohlo vést ke vzniku další škody. Naopak postup žalobkyně lze považovat za souladný s ustanovením §415 ObčZ. Žalovaná, jíž se ve smyslu ustanovení §331 a §375 ObchZ přičítá jednání E. B., pak porušila svoji povinnost ze smlouvy o akreditivu zajistit jeho proplacení.
Veden svým nesprávným právním názorem pak již odvolací soud nezkoumal splnění dalších předpokladů pro existenci odpovědnosti žalované za škodu.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2007
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu