ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1055.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1055/2005
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce C. M. zastoupeného advokátem proti žalované I., s.r.o., o zaplacení částky 1 000 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 243/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č.j. 1 Cmo 83/2004-95, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č.j. 1 Cmo 83/2004-95, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 1 000 000,- Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty sjednané mezi účastníky ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy o dílo ze dne 20. ledna 1998 (dále též jen „smlouva o budoucí smlouvě“) pro případ neuzavření smlouvy.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. června 2003, č.j. 13 Cm 243/2002-72, žalované uložil zaplatit žalobci 1 000 000,- Kč a náklady řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo v souladu s ustanovením §289 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) k platnému uzavření smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 20. ledna 1998, v níž si její účastníci sjednali rovněž platně smluvní pokutu pro případ, že žalovaná svůj závazek uzavřít budoucí smlouvu o dílo nesplní. Tvrzení žalované o tísni při uzavření smlouvy o budoucí smlouvě nepovažoval za prokázané, přičemž stejně tak i posoudil námitku žalované o podstatné změně okolností pro možnost realizace díla (změna ve financování stavby a absence řádné dokumentace), za nichž byla smlouva o budoucí smlouvě uzavírána. Za stavu, kdy žalobce řádně žalovanou vyzval ke splnění povinnosti plynoucí ze smlouvy o budoucí smlouvě, která však svůj závazek uzavřít budoucí smlouvu o dílo nedodržela a neprokázala jak existenci okolností, které by ji této povinnosti zbavovaly, tak ani tvrzenou tíseň při uzavření smlouvy o budoucí smlouvě, žalobě vyhověl v celém rozsahu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č.j. 1 Cmo 83/2004-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se po zopakování dokazování smlouvou o budoucí smlouvě s právními závěry soudu prvního stupně neztotožnil, přičemž odlišné právní posouzení věci založil zčásti na jiných než odvolatelkou uváděných skutečnostech. Ve shodě se soudem prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované o uzavření předmětné smlouvy v tísni, byť s jiným zdůvodněním, které opřel o ustanovení §267 odst. 2 obch. zák., podle něhož je aplikace ustanovení §49 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro obchodněprávní vztahy výslovně vyloučena. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru o existenci skutečností (rozhodnutí investora o odložení zakázky a změně jejího financování, nedostatek podkladů pro vymezení předmětu díla v zamýšlené smlouvě o dílo a nesvěření zakázky investorem žalované, nýbrž jiné firmě) znemožňujících žalované splnit závazek uzavřít smlouvu o dílo a rovněž tak nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně o platnosti smlouvy o budoucí smlouvě.
Odvolací soud vyšel při přezkoumávání platnosti smlouvy o budoucí smlouvě z ustanovení §289 odst. 1 obch. zák., podle něhož požadavek zákona na určitost vymezení předmětu díla jako jedné z podstatných náležitostí smlouvy o dílo je naplněn určením předmětu plnění „alespoň obecným způsobem“. Tak tomu však podle posouzení odvolacího soudu nebylo, neboť tuto dikci zákona účastníky použitá formulace „kompletní realizace dodávky a montáže nosné konstrukce“ nenaplňuje. Není z ní totiž ani přibližně zřejmé, o jakou stavbu (co do velikosti, typu konstrukce, druhu materiálu, apod.) se má jednat, ani z ní nelze vůbec dovodit, zda má jít jen o provedení vlastní konstrukce, či zda má jít též o přípravné a terénní práce. Z textu článku II. smlouvy není ani jasné, kdo má projektovou dokumentaci odsouhlasovat a v čem měla specifikace díla vzájemnou dohodou spočívat. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva o budoucí smlouvě nebyla platně uzavřena a že tedy žalobci nárok na smluvní pokutu nevznikl. V této souvislosti pro úplnost poznamenal, že žalobce sice vyzval žalovanou k podpisu smlouvy, neprokázal však a ani netvrdil, že by tuto smlouvu vyhotovil a žalované k podpisu předložil. Má-li smluvní pokuta především reparační charakter, bylo by podle odvolacího soudu jinak nutné uvažovat o její moderaci, jelikož žalobci žádná škoda nevznikla.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 o dst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil jak posouzením nemožnosti žalované uzavřít předmětnou smlouvu o dílo, tak i závěrem o neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě pro nedostatečné vymezení jejího předmětu.
Dovolatel tvrdí, že v době, kdy žalovaná měla povinnost uzavřít s ním smlouvu o dílo, nedošlo ke změnám opravňujícím žalovanou k nedodržení závazku. Za rozhodné pro posouzení možnosti či nemožnosti žalované uzavřít smlouvu označuje období od 20. ledna 1998 do 15. března 1998 a uvádí, že o skutečnostech a problémech s dokumentací se žalovaná dověděla až několik měsíců po termínu určeném k uzavření smlouvy o dílo. V této souvislosti poukazuje rovněž na nesplnění povinnosti žalované oznámit žalobci včas změnu okolností; pokud odvolací soud cituje sdělení žalované ze dne 23. března 1998, došlo k němu až týden po uplynutí lhůty k uzavření smlouvy.
Podle názoru dovolatele účastníky zvolená formulace v článku II. smlouvy o budoucí smlouvě požadavek zákona na určení předmětu budoucí smlouvy alespoň obecným způsobem naplňuje. Má za to, že ze smlouvy je zcela jasné, o jakou stavbu se jedná, že jde o nosnou konstrukci. Otázku druhu materiálu označuje pro obecné určení předmětu smlouvy za nepodstatnou, když navíc obě strany věděly, o jaký materiál jde, jelikož se žalobce v té době zabýval hliníkovými konstrukcemi.
Dovolatel rovněž oponuje odvolacímu soudu, pokud mu vytýkal, že žalované společně s výzvou nepředložil návrh smlouvy, jelikož taková povinnost oprávněné strany ze smlouvy o budoucí smlouvě nevyplývá. Dále nesouhlasí s odvolacím soudem, pokud v odůvodnění rozhodnutí spojoval úvahu o případné moderaci smluvní pokuty se skutečností, že žalobci žádná škoda nevznikla, jelikož smluvní strana, která povinnost porušila, má povinnost sjednanou pokutu uhradit bez ohledu na to, zda druhé smluvní straně škoda vznikla či nikoliv.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť podle jeho obsahu směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená přezkoumat především právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě pro nedostatečné vymezení předmětu smlouvy a dle výsledku tohoto posouzení pak případně i druhý důvod, na němž odvolací soud své měnící rozhodnutí založil, tj. závěr o zániku závazku žalované uzavřít budoucí smlouvu v důsledku následné nemožnosti plnění.
Odvolací soud dovodil, že předmět budoucí smlouvy o dílo není určen „alespoň obecným způsobem“, jak to pactum de cotrahendo dle ustanovení §289 odst. 1 obch. zák. vyžaduje, v důsledku čehož není předmět vymezen dostatečně určitě. S tímto posouzením odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.
Podle ustanovení §289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.
Jedním ze dvou nutných požadavků §289 odst. 1 obch. zák. je, že předmět plnění budoucí smlouvy musí být určen alespoň obecně, tedy základním (rámcovým) vymezením (druhým požadavkem je uzavření budoucí smlouvy ve stanovené době). Jde sice o určité uvolnění v rámci obecné zásady, že předmět smlouvy musí být určitý, ale tento princip se neopouští – stále musí být jasné, jaká budoucí smlouva, tedy s jakým obsahem, s jakým předmětem plnění má být uzavřena.
Podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení byla dne 20. ledna 1998 uzavřena smlouva o budoucí smlouvě, v jejímž článku I. se účastníci řízení zavázali společně realizovat zakázku „Provedení nosné konstrukce a zastřešení stavby expozičního skleníku F.“, kterou žalovaná získala v rámci veřejné zakázky vyhlášené dne 19. prosince 1997. Dále bylo zjištěno, že v článku II. této smlouvy byl předmět budoucí smlouvy vymezen jako „kompletní realizace dodávky a montáže nosné konstrukce“ s tím, že „specifikace díla provedeného firmou C. M.–M.bude upřesněna po vzájemné dohodě na základě odsouhlasené projektové dokumentace dodané objednatelem“.
Na základě takto účastníky vymezené formulace předmětu budoucí smlouvy v článku I. smlouvy o budoucí smlouvě ve spojení s jejím článkem II. se dovolací soud s názorem odvolacího soudu o nedostatečnosti vymezení předmětu budoucí smlouvy neztotožňuje, neboť jeho specifikaci shledává z pohledu §289 odst. 1 obch. zák. vyhovující. Z textace použité účastníky je totiž nepochybné, o jaké budoucí dílo (stavbu) jde. Je zcela zřejmé, že jde o kompletní dodávku a montáž nosné konstrukce stavby expozičního skleníku F., která byla předmětem výběrového řízení, přičemž její specifikace bude účastníky upřesněna na základě odsouhlasené projektové dokumentace dodané objednatelem. Názor odvolacího soudu o absenci dalších údajů, zejména pokud jde o velikost stavby, druh materiálu, terénní a přípravné práce, apod., dovolací soud nesdílí, neboť nejsou pro obecné určení předmětu plnění podstatná. Proto je nemusí obsahovat přípravná smlouva, nýbrž až vlastní realizační smlouva (smlouva o dílo). Pakliže účastníky vymezený předmět budoucí smlouvy odpovídá určení obecným způsobem ve smyslu ustanovení §289 odst. 1 obch. zák., závěr odvolacího soudu o neplatném uzavření smlouvy o budoucí smlouvě nemůže obstát a právní posouzení odvolacího soudu je v této otázce nesprávné.
V další části dovolacího přezkumu se dovolací soud zabýval závěrem odvolacího soudu o zániku závazku žalované uzavřít budoucí smlouvu o dílo pro následnou nemožnost plnění. Toto posouzení založil odvolací soud podle odůvodnění rozhodnutí na zjištěních, že žalovaná neměla k dispozici údaje, na základě kterých by mohla předmět díla ve smlouvě zcela určitým způsobem vymezit, že realizační projekt ocelové konstrukce byl vypracován až v dubnu 1998, že technická zpráva obsahující celé stavebně architektonické řešení akce byla dokončena až 24. července 2000, přičemž ne jako nevýznamný další faktor odvolací soud označil rozhodnutí investora o odložení zakázky a změně jejího financování dle dopisu ředitele P. ze dne 12. března 1998.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud popsal shora uvedené skutečnosti, jež ve svém souhrnu podle jeho hodnocení zakládají následnou nemožnost plnění závazku žalované uzavřít smlouvu o dílo, aniž však odůvodnil, proč právě těmto skutečnostem takový účinek přisuzuje a aniž uvedl, která ustanovení občanského (či obchodního) zákoníku na zjištěný skutkový stav aplikoval. Rozsudek dovolacího soudu rovněž postrádá zdůvodnění naplnění předpokladů příslušných zákonných ustanovení o nemožnosti plnění a především údaj o tom, kdy k následné nemožnosti plnění došlo. Odvolacímu soudu je třeba v tomto směru vytknout, že založil rozhodnutí o věci i na závěru o následné nemožnosti plnění, aniž se však vůbec vypořádal s tím, konkrétně kdy (ve kterém okamžiku) následná nemožnost plnění žalované uzavřít smlouvu o dílo nastala. Nastala-li totiž tato následná nemožnost plnění (s účinky ex nunc) až v době, kdy již žalobci právo na smluvní pokutu vzniklo, neměla by na vzniklé právo na jednorázovou smluvní pokutu jakýkoliv vliv. Na základě těchto opomenutí, jichž se odvolací soud při posuzování následné nemožnosti plnění dopustil, nelze než uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je v této otázce neúplné a tudíž nesprávné.
Dovodil-li odvolací soud, že z důvodu neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě pro neurčitost předmětu plnění a z důvodu následné nemožnosti plnění žalobci nárok na žalovanou smluvní pokutu nevznikl, nelze než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2007
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu