ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1084.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1084/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S. T. P. k.s., zastoupené Mgr. P. T., advokátem proti žalované P., s.r.o., zastoupené Mgr. L. P., advokátem o zaplacení částky 984 369,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 49/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2005 č. j. 1 Cmo 92/2004-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 8 827,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. L. P. advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. prosince 2003 č. j. 23 Cm 49/99-157 zamítl návrh na zaplacení částky 234 032,75 Kč s 13% úrokem z prodlení p.a. od 27. 1. 1998 do zaplacení, ve zbytku řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 27. 5. 1996 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení rekonstrukce a oprav objektu v K. V. 71/9. Účastníci sjednali pevnou cenu díla včetně DPH ve výši 38 780 000 Kč. Smlouva o dílo byla změněna celkem čtyřmi dodatky, přičemž v dodatku č. 4, a to v jeho článku 6, byla navýšena cena díla o částku 11 079 000 Kč a současně zde byla upravena možnost zhotovitele odchýlit se od takto stanovené ceny až do výše 10 %, aniž by muselo dojít k uzavření dalšího písemného dodatku ke smlouvě. Uvedenou zvýšenou cenu díla žalovaná žalobkyni uhradila, žalobkyně se však domáhá úhrady faktury č. 12997 ze dne 15. 1. 1998, kterou žalované vyúčtovala částku, jež je předmětem tohoto sporu, s tím, že se jedná o provádění dalších prací, které nejsou obsahem smlouvy o dílo ve znění jejích dodatků a došlo k navýšení ceny díla o 8,9 %, což je zcela v souladu s předmětným článkem č. 6 dodatku č. 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by mezi účastníky došlo k dohodě o rozšíření předmětu původního díla o fakturované práce a především nebylo prokázáno, že by práce vyjmenované v předmětné faktuře byly nad rámec původního smluvního vztahu skutečně provedeny. Nebylo-li prokázáno ani bezesmluvní provedení víceprací vyjmenovaných v příloze uvedené faktury, nemohlo u žalované dojít k získání bezdůvodného obohacení. Neprovedení prací rovněž vylučuje, aby byl nárok žalobkyně opírán o možnost účtovat sjednané navýšení ceny do 10 % pro práce uvedené v příloze dodatku č. 4 ke smlouvě o dílo. V rozsahu, ve kterém bylo řízení zastaveno, vzala žalobkyně žalobu zpět.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2005 č. j. 1 Cmo 92/2004-180 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (ve výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. Doplnil, že v dodatku č. 4 ke smlouvě o dílo si její účastníci dohodli provedení dalších prací s tím, že v článku 6 bylo uvedeno, že pokud se zhotovitelka odchýlí od předložených cen uvedených v přílohách smlouvy o více jak 10 %, je povinna bez zbytečného odkladu uvědomit objednatelku a předložit návrh smluvního dodatku. V tomto článku si tedy účastníci dohodli postup pro případ, že se zhotovitelka odchýlí od předložených cen uvedených v přílohách smlouvy o více jak 10 %. Z obsahu tohoto článku však nevyplývá bez dalšího právo žalobkyně jako zhotovitelky účtovat žalované jako objednatelce ceny prací zvýšené o 10 %, jak to žalobkyně učinila předmětnou fakturou č. 12997 na částku 984 369,10 Kč. Podle závěru odvolacího soudu také nelze odhlédnout od skutečnosti, že tyto práce žalobkyně účtovala více než půl roku po odevzdání a převzetí díla. Správnost závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně v řízení neunesla důkazní břemeno o tom, že práce vyúčtované předmětnou fakturou byly nad rámec původního smluvního vztahu skutečně provedeny, odvolací soud potvrdil. Pokud žalobkyně neprokázala provedení vyúčtovaných prací, nemohlo být nároku vyhověno ani z titulu bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvedla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za nesprávné považuje žalobkyně posouzení předmětného článku 6 dodatku č. 4 smlouvy o dílo. Žalobkyně je toho názoru, že částka 11 079 000 Kč, jak je uvedena v přílohách č. 1 – 4 tohoto dodatku, je cena díla stanovená rozpočtem, nikoliv pevně smluvená cena, takže žalobkyně měla možnost odchýlit se od této ceny, aniž muselo dojít k uzavření dalšího písemného dodatku. Žalovaná vznášela další požadavky na provedení některých prací, žalobkyně je provedla, když tyto práce vyplývaly ze smluveného rozsahu předmětu díla . Jde o práce, které souvisely s položkami uvedenými v přílohách 1 – 4 dodatku č. 4 smlouvy o dílo. Tato skutečnost je patrna z doúčtování prací ze dne 22. 2. 1997. Došlo tak k navýšení části ceny stanovené podle rozpočtu o částku 984 369,10 Kč. Tato částka představovala navýšení o 8,9 %. To, že vyúčtované práce byly provedeny, svědčí jak protokol o předání a převzetí díla, tak subdodavatelské faktury. Klíčový moment celého sporu je podle názoru žalobkyně v důsledcích, které lze vyvodit z uvedeného článku dodatku č. 4. Soudy obou stupňů podle jejího názoru odmítly tomuto dodatku přiznat obligační sílu. Pokud dospěly k názoru, že z tohoto dodatku nevyplývá právo žalobkyně na „doúčtování ceny v rámci kontinua 10 % bez dalšího“, je tím ignorována vůle smluvních stran, popírána závazná role smlouvy a v tom také spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Podle názoru žalobkyně vyvodil odvolací soud z předmětného ustanovení dodatku č. 4 následky pouze pro situaci, kdy by došlo k překročení 10% hranice oproti rozpočtovým položkám, nikoliv však následky pro danou situaci, kdy k jejímu překročení nedošlo. Tím se dopustil logické chyby při interpretaci právního úkonu, která jej vedla k aplikaci nesprávného hmotného práva. Žalobkyně nepovažuje za rozhodné, kdy došlo k doúčtování sjednaného rozdílu v ceně. Ujednání, ve kterém se strany „synallagmatického kontraktu obecně dohodnou na tom, že cena za věcné protiplnění bude rovna částce x, kterou smí strana poskytující protiplnění jednostranně navýšit až o 10 %, je zcela určité a srozumitelné“. Pak „částka x zde nefiguruje jako cena díla, ale jako cenový práh, od něhož se vlastní určení ceny teprve odvíjí a cenové navýšení představuje její horní limit“. Žalovaná se podle názoru žalobkyně zavázala k akceptaci takového způsobu určení ceny odpovídající sjednanému hornímu limitu ceny, a proto je povinna ji zaplatit. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Má za to, že žaloba od počátku vykazovala znaky značné neujasněnosti jak po stránce skutkové, tak po právní stránce, kdy žalobkyně dokonce vzala v průběhu řízení svůj původní návrh ve značném rozsahu zpět. Žalobkyně v průběhu řízení měnila svá žalobní tvrzení a nebyla schopna unést důkazní břemeno. Dovolání chápe žalovaná pouze jako pokus o procesní prodloužení jinak po právní stránce zcela bezvýznamného sporu. O tom svědčí i obsah dovolání, kterým se žalobkyně snaží podsunout soudu další tvrzení a důkazy, což je v dovolacím řízení nepřípustné. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání nepřipustil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
V posuzované věci se k dovolacímu přezkumu předkládá otázka vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou cenu díla.
Otázku zvýšení ceny díla upravuje ustanovení §547 ObchZ v případě, kdy není sjednána pevná cena, ale cena na základě rozpočtu, ohledně něhož ze smlouvy vyplývá, že se nezaručuje jeho úplnost, nebo na základě rozpočtu, který se podle smlouvy považuje za nezávazný. Jde tedy o kvantitativní zvýšení ceny díla.
Ustanovení §549 ObchZ pak upravuje právo na zaplacení snížené nebo zvýšené ceny díla, dojde-li k dohodě o změně smlouvy o dílo co do předmětu díla, avšak nedojde k dohodě o změně ceny díla (jedná se o kvalitativní změny díla).
K žádnému z uvedených případů však v dané věci nedošlo.
Ohledně posouzení uplatněného nároku na zvýšenou cenu díla je nutno vyjít z toho, že úprava smlouvy o dílo má v obchodním zákoníku dispozitivní povahu, a proto v dané věci platí ujednání účastníků smlouvy o dílo v článku 6 dodatku č. 4, v němž si dohodli, že pokud se zhotovitelka neodchýlí od předložených cen uvedených v přílohách smlouvy o více jak 10 %, nemusí předložit návrh smluvního dodatku.
Žalobkyně se však mýlí, pokud je přesvědčena, že může dohodnutou cenu díla zvýšit podle předmětného článku 6 dodatku č. 4 ke smlouvě o dílo o 10 % bez dalšího. Článek 6 dodatku č. 4 smlouvy o dílo totiž řeší situaci upravenou v ustanovení §547 odst. 1 a 2 ObchZ, ovšem s tím, že pokud nebude zvýšení ceny vyšší jak 10 %, má žalobkyně na úhradu této zvýšené ceny právo, i když o tomto zvýšení neuvědomí objednatelku.
V příloze k faktuře č. 12997 ze dne 15. 1. 1998 žalobkyně odůvodňovala nárok na zaplacení zvýšené ceny tam uvedenými činnostmi nepředpokládanými v době uzavření tohoto dodatku. Předpokladem pro vznik práva žalobce na zaplacení zvýšené ceny však je, že provedení těchto činností prokáže. Odvolací soud však dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně provedení činností uvedených v příloze předmětné faktury neprokázala. Dovolací soud je tímto skutkovým zjištěním odvolacího soudu vázán, neboť není oprávněn při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami, skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neřeší otázku v rozporu s hmotným právem a Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. (nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah) a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 8 752,50 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu